Autor: Jiří Silný | 23. 6. 2021
Rozhovor Institutu české levice s pedagogem a publicistou Jiřím Silným
1. Blíží se volby do Poslanecké sněmovny a sociologické průzkumy předpovídají vítězství koalice Pirátů se Starosty. Co podle vás způsobuje jejich umístění na prvním nebo druhém místě?
Opakuje se situace, kdy působení etablovaných stran vnímá část veřejnosti jako špatné nebo nedostatečné a někteří lidé se domnívají, že nové osobnosti a nové strany přinesou kýženou změnu. Takovým způsobem se dostalo k moci i ANO. Určitou roli tentokrát hraje i generační změna. Piráti oslovují mladší voliče spíš než ostatní strany. Zastupují také vzdělanější, městské a občansky aktivní kruhy, které se už tolik neidentifikují s diskreditovanými pravicovými stranami. Tato koalice se nechce definovat na škále levice – pravice. To sice v praxi pravidelně znamená, že jejich politika bude pravicová, ale mnoha voličům to vyhovuje, i těm, kteří v podstatě sdílejí levicové hodnoty, ale k levici se nechtějí hlásit, protože by se stali terčem útoků – a protože levice se často sama znemožňuje. Zároveň je to také určité pokračování tzv. nepolitické politiky. Místo podnikatelských kompetencí, kterými lákal Babiš, to jsou u pirátů kompetence spojené s novými informačními technologiemi a u Starostů zase představa odpovědných lokálních politiků. Na tom samozřejmě vždycky něco je, ale každá taková politika expertů nebo hodnot pro všechny nebo boje s korupcí se vyhýbá zásadním společenským problémům rozdělení moc a bohatství. U Pirátů vidím některé osobnosti i část členské základny, které bych zařadil vlevo, ale převažují pravicoví libertariáni. V něčem se podobají původní podobě strany Zelených a nedivil bych se, kdyby i u Pirátů docházelo ke štěpením. Zatím se zdá, že vidina významného podílu na moci stranu stmeluje a posiluje „státotvorné" proudy. K tomu mají podporu části médií a potenciální partneři pro vládnutí na ně neútočí tolik jako na strany zapojené do současného vládnutí.
2. Z výzkumů se rovněž ukazuje, že tradiční levicové strany, tedy KSČM a ČSSD jsou na prahu vstupu do sněmovny. Co zapříčinilo tak velký pokles jejich obliby? Je to podpora vlády Andreje Babiše nebo to má hlubší kořeny?
Podpora vlády Andreje Babiše byla jen další krok na dlouhé cestě úpadku. Levice dlouhodobě ztrácí, opak je výjimkou. V České republice se levicové strany udržely v parlamentu ve srovnání s dalšími zeměmi postsocialistického prostoru neobvykle dlouho a případ KSČM je zcela výjimečný. Je to asi dané tím, že levicové postoje mají v české společnosti hluboké kořeny, ale trvale se z minulosti žít nedá. Hlavní problém vidím v tom, že většina levicových stran ztratila schopnost reagovat adekvátně na změny. Tradiční levice vede převážně ústupové boje a brání zbytky sociálního státu, poslední, už poněkud zoufalá, linie obrany se obrací k národovectví. Hlavní trendy vývoje jsou ale v režii kapitálu a témata politické debaty určuje pravicová ideologie. Přitom už je na všech stranách vidět, že současný systém je nefunkční. Z minulosti by se levice měla poučit o tom, jak se vítězí (kolik práce a úsilí to stojí). Bez přesvědčivé vize spravedlivé a udržitelné společnosti a bez ochoty za ni bojovat levici nikdo nepotřebuje. Hodí se jen pravici jako strašák z minulosti.
3. Všechny strany přichází s velkými sliby. Jedni slibují, že nám připraví skvělou budoucnost a další, že nás ochrání před migranty. Jsou volební hesla tím důležitým, co zajímá voliče? Nebo jsou to volební programy?
Programy stran zajímají jen některé, takže strany, které nemají solidní program, založený na dlouhodobě strategii, obvykle nejsou v nevýhodě. Voliči se nechávají z velké části ovlivnit těmi sliby, tedy placenou reklamou, takže rozhodují peníze. Hodně lidí nevolí, protože nevěří ani programům ani slibům. Velká část lidí má dojem, že jejich zájmy, jejich budoucnost ve skutečnosti nikoho nezajímá, a bohužel mají většinou pravdu. S tím souvisí ještě jeden faktor a to je důvěryhodnost a přesvědčivost těch, kdo stranu reprezentují, jejich skutečná nebo zdánlivá blízkost k lidem. To ukazuje nástup Přísahy, dalšího příkladu nepolitické politické strany, nebo úspěch Tomia Okamury. Bohužel se ukazuje, že i v tomhle levice zaostává. Lidé jsou ochotní se angažovat, pokud dojdou k přesvědčení, že je reálně možné něco změnit. Skvělý program a hesla není tak těžké sepsat. Ale přesvědčit lidi a získat důvěru je daleko obtížnější. Takže levice musí mít program změny, musí za něj na všech frontách každodenně bojovat a mít v čele lidi, kterým se to dá věřit. Myslím, že je škoda, že v čele KSČM není Kateřina Konečná. ČSSD by asi také víc slušela Jana Maláčová než předseda Hamáček. Nejde o to mít reprezentanty nebo reprezentantky bez chyb, ale takové, u kterých je jasné, že budou bojovat.
4. Za posledních 30 let se pořád jen slibovalo, ale až současná středo-levá vláda dokázala prosadit mnoho věcí pro obyčejného člověka. Jak je tedy možné, že hnutí ANO ve volebních průzkumech dále padá dolů?
Problém je, že hnutí ANO není žádné hnutí. Je to politický projekt oligarchy Andreje Babiše. Neupírám mu snahu, že chtěl udělat něco pro vlast (a nebýt při tom škodný). Je pragmatik a chce být oblíbený, takže když potřeboval levicové strany, dělal trochu levicového přerozdělování. Navíc to bylo v době konjuktury po předchozím dlouhém překonávání ekonomické krize. Ale levicové strany nedokázaly prosadit nic systémového (státní banka, integrace pojišťoven, sektorové nebo dokonce progresivní zdanění, pořádná reforma exekucí, sociální bydlení). Pandemie velmi zřetelně a za cenu tisíců zbytečně zmařených životů ukázala meze Babišových manažerských schopností, resp. politiky usilující o oblibu. Myslím, že na to je podpora ANO ještě překvapivě vysoká a daná zejména obavami z toho, co přijde po Babišovi a neschopností levicových stran přilákat zpátky ztracené voliče.
5. Líbí se vám osobně nějaké volební heslo pro nadcházející volby? Například spolu dáme Česko dohromady, Česká republika na prvním místě atd.
Ohánět se Českou republikou mi pro levici připadá nepřípadné, i když to na část voličů může zabírat. Ale bral bych Česká republika sociální a ekologicky udržitelná. Víc se mi líbí konkrétnější a splnitelná hesla jako: Skoncujeme se soukromými exekutory, Budeme financovat sociální bydlení, a podobně. Potíž s takovým hesly ovšem je, že by tam asi v závorce mělo být: tentokrát už opravdu.
6. Jaký je váš tip, kdo vyhraje nadcházející volby a dokáže případný vítěz sestavit vládu?
Zatím to vypadá na Piráty se Starosty v koalici se Spolu, nebo jednotlivými pravicovými stranami. I když asi ANO bude nejsilnější jednotlivou stranou a prezident pověří vítěze, je asi nepravděpodobné, že se Ano podaří sestavit vládu.
_7. Odborně jste se věnoval ekumenické práci. Jaké možnosti nabízí tato oblast v rámci sblížení stran na levici? Je vůbec možné sjednotit levicové strany nebo zůstane tato část politického spektra rozdrobena? _
Církevní historie je dlouhá dva tisíce let a je plná konfliktů a zápasů ideových i velmi reálných. Často šlo o moc a bohatství, ale vždycky se objeví nějací ti kacíři, kteří se chtějí vrátit k původnímu Ježíšovu poselství lidskosti a svobody. Ekumenické hnutí, které usiluje o porozumění a spolupráci mezi církvemi, se zrodilo v 19. století, kdy církve začaly ztrácet vliv, ale teprve po katastrofě Druhé světové války došlo k většímu propojení v rámci Světové rady církví, sdružující protestantské a pravoslavné církve, a k dialogu protestantů a pravoslavných s Římskokatolickou církví. Dnes je křesťanstvo velmi rozmanité, i pokud jde o postoje ke společenským otázkám. Od extrémní fundamentalistické pravice, přes tradiční konzervatismus až po radikální představitele teologie osvobození. Pozoruhodné je, že stále větší váhu mají radikálnější proudy kritické ke kapitalismu. Vidíme to v ekumenických dokumentech, i v textech papeže Františka. Je to tím, že křesťanů je dnes více v zemích globálního Jihu a jejich životní zkušenost se dost liší od života na bohatém Severu. Pro lidi, kteří zápasí s bídou, a trpí devastací přírody, nehrají věroučné rozdíly velkou roli. Myslím, že obnova levice bude vycházet z potřeby těch, kdo usilují o důstojnější život a záchranu planety a že lidi v nouzi nebude moc zajímat, jestli je někdo konzervativní nebo liberální levičák. Problémy jsou tak velké, že je potřeba každá ruka a mysl ochotná spolupracovat. To, že v zájmu těchto hodnot tradiční levicové strany nebyly dosud schopné překonat historické rány a že ani ty nové nejsou schopné se alespoň koordinovat, ukazuje, že u nás si ještě na obnovu a rozkvět stranické levice budeme muset počkat. Jinde to snad půjde rychleji. Třeba manifest, který v konzultačním procesu připravuje platforma pro sociálně-ekologickou transformaci Re-set by mohl sloužit jako společné východisko pro širší zeleno-rudé hnutí schopné chopit se iniciativy. Ale možná, že si budeme před tím zase muset prodělat pár let pravicové diety.
