Milan Matouš: Tři čtvrtě století komunistou

Autor: Stanislav Holubec | 9. 9. 2021

Je dávnou dějinnou pravdou, že každá nová epocha opomíjí hlasy poražených elit. Není tomu jinak ani po sametové revoluci. Sice vzniklo několik memoárů nejvyšších představitelů KSČ (Husák, Jakeš, Štrougal), stejně jako nižších aparátníků, diplomatů či představitelů ozbrojených složek, ale jedna skupina komunistických elit převážně mlčela. Jde o čelné normalizační společenské vědce. Je to velká škoda, neboť mnoho oborů mělo své téměř emblematické figury, s jejichž pohledem by se čtenáři velmi rádi seznámili. Připomeňme pověstného literárního vědce Rzounka, sociology Rychtaříka a Vaňka, historika Haubelta, rusistku Fojtíkovou nebo etnografa Robka. Nemáme bohužel k dispozici ani vzpomínky v případě koryfejů zcela režimních oborů typu marxismus-leninismus, vědecký komunismus apod. Není o ně možná ani tak velký zájem, neboť tyto obory byly rozprášeny a koryfejové pozapomenuti. Absence pamětí představitelů normalizačních společenských věd je o to smutnější, že bez jejich pohledu bude poznání, jak fungovalo tehdejší společenskovědní pole, jen velmi kusé. S jistým očekáváním jsem proto sáhl k elektronicky vydaným pamětem prof. PhDr. Milana Matouše, DrSc. (*1928) dlouholetého zástupce ředitele Ústavu Marxismu-Leninismu ÚV KSČ. Jeho vzpomínky nazvané Tři čtvrtě století komunistou (2020) mohou vyvolat z počátku ve čtenáři jisté sympatie. Matouš nepřevlékl kabát a nezahalil se do hávu mlčení. I když se v pamětech přiznává k jistým názorovým posunům během svého života, nikdy se nepřestal nazývat komunistou. Dokonce se hlásí ke Stalinovi a sdílí názor, že soudruzi udělali základní chybu Chrušovovým odsouzením zločinů kultu osobnosti.

Můžeme mít pochopení pro poválečné názorové směřování jeho generace. Pocházel z rodiny jihočeského lesního, který byl za protektorátu vyhozen z hájovny, a příchod Rudé armády pro něj představoval nejšťastnější den života. Dramatické zážitky z konce války nadšení ještě posílily. Není se co divit, že se jako mnoho svých vrstevníků ihned po válce hlásil ke KSČ. Rychle se stal funkcionářem Svazu mládeže a ještě před maturitou na lesnické škole také zaměstnancem stranického aparátu. Ač byl nepochybně inteligentní, ve víru politického aktivismu po Únoru zřejmě nepomýšlel na vysokoškolská studia a stačilo mu stranické vzdělávání. Vojenskou službu měl snadnou, strávil ji jako politruk. Jako nadějný vojenský kádr byl vybrán k externímu studiu na Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda. Poté působil celá padesátá a šedesátá léta jako armádní propagandista, pozvolna stoupající na mocenském a vlastně i akademickém žebříčku, neboť na své alma mater absolvoval také interní aspiranturu a začal tam působit jako odborný asistent. Dodnes je cenná jeho kandidátská práce z roku 1965 o názorech západoněmecké mladé generace na službu v armádě. Jinak se ale nezdá, že by si příliš užíval intelektuální kvas šedesátých let.

Jeho hodina přišla s porážkou pražského jara. Ač byl zpočátku vůči reformnímu procesu podle vlastních slov spíše pozitivně naladěný a sovětská vojska 21. srpna rozhodně nevítal, velmi rychle se začal stavět na jejich stranu. Nevíme, jaký byl klíčový faktor Matoušovy identifikace s konzervativci, snad je možno jej hledat v zážitcích z doby osvobození, nebo snad z komplexu méněcennosti vůči vzdělanějším kolegům identifikujícími se s reformním komunismem? Čtenář musí ocenit autorovo přiznání, že přispíval do časopisu Zprávy. Ačkoli připouští, že seděl v prověrkových komisích, nijak zvlášť to nerozvádí. Pouze uvádí, že při vylučování rozplakali jednoho soudruha, který se za posledních pár let stal z ultralevičáka velkým reformátorem a nyní se chtěl zase vrátit pod prapor marxismu-leninismu.

Prověrky ve společenskovědních ústavech Matoušovi poskytly nevídanou možnost kariéry. Najednou získal vysokou funkci, mohl dělat profesuru i velký doktorát, stal se členem korespondentem ČSAV, mohl cestovat na Východ i na Západ na kongresy a konference. Jeho silnou stránkou bylo, že se naučil během doby vedle ruštiny také anglicky a německy, což pro něj bylo nepochybně hlavní vstupenkou do světa mezinárodní vědy. Také pilně publikoval. Byl autorem celkem devíti knih, ovšem při jejich prolistování je zřejmé, že si s nimi příliš práce nedával. Poznámkový aparát je velmi krátký a většinu obsahu tvoří úvahy na téma, jak se mýlí západní společenští vědci a jaké ničemnosti připravují domácí i zahraniční odpůrci Sovětského svazu. Zejména měl slabost pro termín „ideologický boj", který se objevoval v názvu téměř každé z nich. Jejich téma se prakticky neměnilo. Byla to víceméně citáty klasiků a generálních tajemníků opatřená pojednání o mezinárodní a československé politice za Studené války, většinou vzniklá na základě četby tehdejšího tisku na obou stranách železné opony. Jak se sám přiznává, psací stroj nepoužíval a vše diktoval do diktafonu. Můžeme si domyslet, že bylo vždy dost ochotných sekretářek, které mu to přepsaly. Honoráře za publikace v oboru marxismus-leninismus byly vysoké, počty výtisků také, jeho knihy se dokonce překládaly. Občas si pochvaluje, že byly rychle vyprodány, aniž by si položil otázku, kdo si je vlastně kupoval? To, že si s psaním knih příliš hlavu nedělal, je zřejmé ze skutečnosti, že čtenáře prakticky neseznamuje s jejich názvy, ani nepopisuje, jak přemýšlel o tématu, o metodě, jak sháněl literaturu, kteří autoři jej oslovili, tedy o všem, co skutečné psaní knih vyžaduje.

Největší zklamání z pamětí nastává v momentu, když dospěl k počátkům normalizace (přibližně od strany 50) a na dalších sto padesáti stránkách se nic nedozvíme o fungování společenskovědních ústavů, vnitřních mocenských bojích, vztahu k ostatním akademikům či vedoucím politikům. Místo toho se věnuje svému akademickému cestování. Co kapitola to cestovní zážitky z té nebo oné země. Chápeme, že jezdit si po světě bylo za normalizace obrovské privilegium, kterého se dostalo málokomu. Autorem uváděné informace a la bedecker možná tehdy nacházely dost lačných posluchačů, ale v době internetu mají pramalý smysl. Občas snad pobaví jeho zážitky z cest. Příliš jej nezajímá, o čem se na konferencích diskutovalo. Nejdůležitější pro něj je, co navštívil za památky a přírodní krásy a na čem dobrém si tam pochutnal. Z pamětí se zdá, že autor měl docela hezkých dvacet let života, kdy si mohl takto několikrát do roka létat po světě. Neklade si ale nikdy otázku, jak ho asi vnímali ostatní účastníci mezinárodních politologických nebo filosofických kongresů? Přednášení referátů plných propagandistických frází případně nějakých neutrálních znalostí filosofie v rozsahu středoškolského učiva muselo na Západě člověka spolehlivě marginalizovat v očích skutečných vědců. Z textu se úplně nezdá, že autor tomu, co psal a přednášel, zcela věřil. Snad to vnímal jako nějaký rituál, jako poplatek za možnost jezdit na milované cesty po světě?

Po Sametové revoluci přišel nevyhnutelný odchod z Akademie věd. Autor se podle vlastních slov nehodlal jen tak snadno vzdát a dokonce se pokoušel o svou obranu před komisemi. Jistě měl mnohé usnadněné, neboť mohl poukázat na stalinské mládí členů komisí nebo na převlékání kabátů ze strany mladších kolegů. To jej ale pochopitelně nezachránilo. Odešel do důchodu a penzi dostal jistě pěknou. Čtenář se nedoví, zda se do zahraničí vydával i nadále, tentokrát jako běžný důchodce, nebo zda na novou dobu reagoval jako mnozí další poražení funkcionáři stažením se na svou hezky zařízenou rekreační chatu?

Po přečtení pamětí se mi dere na mysl několik otázek: Když autor lituje kolapsu socialismu, proč se nezamyslí, zda k němu také sám nepřispěl? Kolik lidí mohl provokovat svým luxusním cestovatelstvím nebo svým tehdejším psaním, jenž nelze označit než tupě propagandistické? Nejen společenské vědce, kteří byli vyhozeni po roce 1968, ale i ty příslovečné uklízečky ze Žďáru nad Sázavou. Autor se ani nezamýšlí, zda lidé jeho knihám nebo veřejným vystoupením věřili? Nevidí jako problém, že normalizační společenská věda byla jen mrtvou scholastikou, která ohýbala realitu do předem připraveného schématu a potvrzovala předem známé pravdy. Nezdá se, že by si uvědomoval svou přináležitost k privilegované vládnoucí skupině, která měla jen málo společného s původními ideály hnutí. Kdyby šedesátá léta pokračovala, možná bychom měli v autorovi zdatného sociologa armády. Díky invazi se stal sice oslavovaným koryfejem marxismu-leninismu, ovšem úspěch vědce díky politice a nikoli vlastní píli je stavbou na hliněných nohách. Necítil se přeci jenom divně, že sedí tam, kde by měli být ti, co studovali filosofii, politologii nebo sociologii daleko poctivěji a do větší hloubky než on?

https://www.nasrestart.cz/ocima-radikalni-opozice/810-prof-phdr-milan-matous-drsc-zkusenosti-ze-tri-ctvrtin-stoleti-ve-strane

Foto