Autor: František Neužil | 13. 9. 2021
Při zkoumání hodnotové struktury zaměstnávání konkrétní živé všeobecně produktivní práce kognitariárního proletariátu v systému kapitalistických výrobních vztahů, jehož plodem je kognitariární zisk, čili logiky fungování kognitariárního kapitálu, předpokládáme, že a)podnikání klasického i kognitariárního kapitálu vychází ze stejného objemu investovaného konstantního kapitálu čili hodnotového vyjádření zvěcnělé mrtvé práce, jež se účastní procesu výroby nadhodnoty; b)klasický i kognitariární kapitál zaměstnávají stejný fyzický počet dělníků, ovšem hodnota a cena pracovní síly kognitariárních proletářů, která je pouze konvenčně symbolická, je n-krát vyšší než mzda proletářů tradičních; c)normálně funguje tržní hospodářský mechanismus s rovnováhou mezi nabídkou a poptávkou a stabilními rovnovážnými cenami, které umožní, aby se všechno zboží, jež klasický i kognitariární kapitál vyrobí, na trhu prodalo a vyprodukovaná nadhodnota se tak přeměnila v zisk; d)všechny číselné hodnoty, jež vyjadřují velikost investovaných výrobních nákladů konstantního a variabilního kapitálu i masy vyrobeného zisku, jsou přirozená neboli celá a kladná čísla větší než jedna, a stejně tak všechny číselné indexy, jež budeme dále používat, jsou přirozená čísla větší než jedna. Zákonitosti vlastnické praxe kognitariárního kapitálu budeme nejdříve zkoumat z hlediska podstaty systému kapitalistického vykořisťování, čili se budeme tázat, v jaké míře zhodnocuje kognitariární kapitál ve výrobním procesu živou všeobecnou práci kognitariárních proletářů, jaká v procesu tvorby kognitariárního zisku vzniká masa a míra nadhodnoty a masa a míra kognitariárního zisku. Srovnání stupně a intenzity procesu vykořisťování živé práce tradičních proletářů s procesem ždímání a vysávání nadhodnoty ze živé a konkrétní kognitariarizované práce nám pomůže odhalit celospolečenské souvislosti logiky fungování kognitariárního kapitálu a jeho místo v historickém vývoji kapitalistického výrobního způsobu.
Rozličné profesně zaměstnanecké skupiny vědecko-inženýrských a počítačově informačních kognitivních proletářů produkují schopnost konat všeobecně produktivní práci jakožto práci živou a konkrétní, společnou a pospolitou, která stírá hranici mezi pracovní dobou a volným časem, z čehož plyne, že kognitariární výroba nadhodnoty (neboli produkce kognitariární nadhodnoty) v systému výrobních vztahů kapitalistického způsobu výroby zboží je produkcí absolutní nadhodnoty (díky prodlužování pracovního dne na základě formálního podřízení práce kapitálu, čímž se zvětšuje počet přímých a bezprostředních producentů nadhodnoty) a zároveň i výrobou nadhodnoty relativní (cestou zkracování doby práce nutné a prodlužování doby nadpráce v rámci pevně stanovených hranic pracovního dne při reálném podřízení práce kapitálu, díky čemuž roste míra nadhodnoty neboli intenzita kapitalistického vykořisťování), přičemž musíme mít současně neustále za zřeteli, že živá konkrétní práce kognitariárního proletariátu i hodnotového obsahu užitné hodnoty jím produkovaného zbožního výrobku představuje konvenčně symbolický n-násobek společensky průměrné a jednoduché práce i hodnoty užitné hodnoty zboží vyráběného tradičními průmyslovými dělníky. Na první pohled je zjevné, že v obou případech se jedná o absolutní prodlužování pracovního dne za hranice práce nutné a zvětšování masy a (v perspektivě) i míry nezaplacené nadpráce, což lze vysvětlit a)tak, že tradiční kapitál by v produkci hodnoty užitné hodnoty zboží, jež by se rovnala hodnotovému obsahu zbožního výrobku kapitálu kognitariárního, musel zaměstnávat v sociálně ekonomickém rámci výroby relativní nadhodnoty n-násobně větší počet klasických industriálních proletářů, kteří by uváděli do chodu n-násobně větší objem a masu zvěcnělé mrtvé práce, což je plně v souladu s logikou systému a procesu výroby relativní nadhodnoty, která, jak zdůrazňuje Marx, spočívá v tom, že při téže intenzitě kapitalistického vykořisťování, jejímž pramenem je produktivní síla živé konkrétní práce, jde růst objemu vyráběné nadhodnoty ruku v ruce se zvětšováním počtu jejích přímých a bezprostředních výrobců (kdežto růstu této intenzity odpovídá snižování počtu produktivních dělníků)1; b)nebo tím způsobem, že v procesu kapitalistického zaměstnávání živé konkrétní práce kognitariárních proletářů dochází v průběhu pracovního jakoby ke zpomalování chodu času, v důsledku čehož se jeden den (nebo hodina) práce kognitáře rovná n pracovních dnů (či hodin) tradičního dělníka, takže, měřeno pohledem společensky průměrné a jednoduché práce, není nezbytné zvyšovat počet jedinců z klasického dělnického obyvatelstva coby přímých a bezprostředních producentů nadhodnoty, ale tento počet může naopak klesat.
Proces výroby kognitariárního zisku může mít hodnotovou strukturu: a)(c + nv + nm); b)(c + nv + pm), kdy (p > n); c)(c + nv + rm), kdy (r < n). Obecná formule zhodnocovacího procesu (c + nv + nm) znamená, že kognitariární kapitál vysává nezaplacenou nadpráci ze živé všeobecné práce se stejnou mírou nadhodnoty, s jakou vykořisťuje tradiční kapitál živou práci klasických proletářů; obecné schéma hodnototvorného procesu (c + nv + pm) vyjadřuje situaci, kdy kognitariární kapitál zhodnocuje živou práci s vyšší mírou nadhodnoty než kapitál klasický; obecný model hodnotové skladby výrobního procesu (c + nv + rm) odráží situaci, kdy je intenzita vykořisťování živé všeobecné práce kognitariárních proletářů nižší než stupeň přeměňování nadpráce v nadhodnotu u klasických proletářů. Obecný vzorec procesu zhodnocování společensky průměrné a jednoduché živé práce pod velením tradičního kapitálu, který bude vždy figurovat v protikladu k hodnotové struktuře produkce kognitariární nadhodnoty, má podobu (c + v + m).
V prvním případě investuje kognitariární kapitál na výrobu m hodnotových jednotek nadhodnoty [(c/n) + v)] jednotek konstantního a variabilního kapitálu a jeho míra zisku činí {m/[(c/n) + v]}, což je hodnotově ekvivalentní [nm/(c + nv)]. Tradiční kapitál by na výrobu nm hodnotových jednotek nadhodnoty potřeboval investovat n-krát větší objem konstantního kapitálu a n-krát větší masu živé práce klasických dělníků, jeho výrobní náklady by tak činily (nc + nv) jednotek investovaného konstantního a variabilního kapitálu a míra zisku by dělala [nm/(nc + nv)], což je hodnotově ekvivalentní [m/(c + v)]. Je jasné, že – ještě jednou si zopakujme, že hodnotové veličiny c, v i m a index n (jakož i další indexy, které budeme dále používat) jsou přirozená čísla větší než jedna – {[m/(c/n) + v]} > [m/(c + v)]}, čili že {[nm/(nc + nv)]} < [nm/(c + nv)]}: kognitariární kapitál dosahuje při téže míře nadhodnoty a stejné mase vyrobeného zisku vyšší míru zisku nežli kapitál „tradičního střihu", jenž těží nadhodnotu a zisk (jinak řečeno: nezaplacenou nadpráci, kterou si kapitalistický podnikatel přivlastňuje zadarmo) z procesu zaměstnávání konkrétní živé práce tradičního průmyslového dělnictva. Kapitalistické zaměstnávání živé konkrétní práce rozličných profesně zaměstnaneckých skupin a vrstev kognitariárního proletariátu – vědců, inženýrů, konstruktérů, počítačových programátorů a operátorů (v takových zaměstnáních, jako je profese vědeckého badatele a vynálezce v „továrnách" na vědecké objevy a radikální technologické inovace, inženýrská obsluha v pružně robotizovaných technologických výrobních provozech, jimž se také říká „továrny bez lidí", výroba programové informace jako zboží atd., atp.) – vytváří reálnou, smyslově a předmětně praktickou, sociálně historickou možnost přechodu k výrobnímu způsobu, v jehož výrobně vztahových formách dochází k překonávání sociálně ekonomického a třídně sociálního horizontu systému kapitalistického vykořisťování. Kognitariární proletariát je z toho důvodu pokračovatelem revoluční sociálně historické úlohy dělnické třídy, jak ji svého času formulovali klasikové marxismu.
Současně je také zřejmé, že míra kognitariárního zisku by do jisté míry a v určitých hranicích byla vyšší i v případě vyrobené nižší míry nadhodnoty a masy vyprodukovaného zisku – míra nadhodnoty by tudíž byla nižší než (nm/nv) –, která by se zároveň pojila s vyšším fyzickým i hodnotovým objemem investovaného konstantního kapitálu. Předpokládejme například, že míra nadhodnoty se bude nadále rovnat (nm/nv), v takovém případě se pak může objemová i hodnotová masa investovaného konstantního kapitálu zvětšit na kc tím způsobem, že (k < n), z čehož plyne, že [nm/(kc + nv)] < [nm/(c + nv)] a zároveň [nm/(kc + nv)] > [nm/(nc + nv)]. Za tohoto předpokladu ztělesňuje vzorec [nm/(c + nv)] horní hranici vyšší ziskové míry při produkci kognitariárního zisku ve srovnání s výrobou zisku tradičního, kdežto formulace [nm/(kc + nv)] hranici dolní. Dejme tomu naopak, že míra nadhodnoty nabude nižší velikosti (km/nv), z čehož plyne, že [km/(c + nv)] < [nm/(c + nv)] a zároveň [km/(c + nv)] > [km/(nc + nv)]. Zdá se být zřejmé, že vzorcem vyšší míry zisku než [nm/(nc + nv)] bude [km/(lc + nv)], pokud (k > l), a tudíž [(n – l) > (n – k)], přičemž zároveň (nm > km > lm) a (nc > kc > lc). V takovém případě se horní mez rozdílu mezi výší míry kognitariárního zisku a dosahovanou úrovní míry zisku klasického zračí ve schématu [km/(c + nv)] a dolní hranici tohoto rozdílu zrcadlí při porovnávání podnikatelské aktivity klasického a kognitariárního kapitálu formule [km/(Ic + nv)]. Současně je zajisté možné, že [(Ic – c) > (nm – km)], čili že pokles velikosti kognitariární nadhodnoty (neboli kognitariárního zisku) km ve srovnání s nm bude nižší než nárůst tělesného a hodnotového objemu investovaného konstantního kapitálu lc v porovnání s c. 2
Z hlediska hodnotových parametrů charakterizuje výrobu kognitariárního zisku ve srovnání s produkcí zisku tradičního nižší organické složení kapitálu, současně však vidíme, že pro výrobu m či nm hodnotových jednotek kognitariární nadhodnoty postačí vykořisťovatelským potřebám kapitalistů pouhá n-tina fyzického objemu společensky průměrné a jednoduché práce, kterou kapitál kognitariarizuje – čímž produkce kognitariárního zisku skýtá z hlediska počtu přímých a bezprostředních výrobců zcela jiný obraz organického složení investovaného kapitálu než pod zorným úhlem hodnotových ukazatelů –, načež kapitalistická společnost „ušetří" (n – 1) n-tin námezdní pracovní síly, a životním údělem přímých a bezprostředních kognitariárních výrobců se stává růst volného času pro rozvoj individuality klasických industriálních proletářů. V konkrétně historickém rámci kapitalistického způsobu výroby zboží nabývá tento volný čas – jakožto nová, konkrétně historická vývojová forma společenského bohatství (sociálně ekonomického nadvýrobku, výrobního přebytku)3 – odcizenou a převrácenou sociálně ekonomickou formu nezaměstnanosti, která již nemusí být pouze strukturní, sezonní a dočasná, krátkodobá a přechodná (může masově narůstat v období ekonomických krizí z nadvýroby, a naopak se může výrazně zmenšovat v růstové fázi hospodářského cyklu): nejde již pouze o dočasnou rezervní pracovní armádu – tito tradiční průmysloví dělníci se mohou stát trvale nezaměstnanými a nezaměstnatelnými.
Vývojová tendence produkce volného času v odcizené a převrácené formě růstu dlouhodobé či trvalé nezaměstnanosti se v soustavě kapitalistických výrobních vztahů ovšem prakticky realizuje tak řečeno „oklikou", v nepřímé a zprostředkované podobě prekarizace konkrétní živé práce rozličných profesních skupin a vrstev tradičních průmyslových dělníků. Profesor Jan Keller zdůrazňuje, že prekariát charakterizuje neplnohodnotná a nejistá práce vykonávaná formou dílčích a částečných pracovních úvazků, na základě krátkodobých pracovních smluv, jež nejsou chráněny pracovním zákonodárstvím. Mzdy, které za takovou práci prekarizovaní klasičtí proletáři dostávají, je sice automaticky neodsuzují k naprosté bídě, neboť jakž takž dostačují k existenční reprodukci, jejich výdělky jsou však zároveň na tak nízké úrovni, že z nich nelze odvádět žádnou peněžní částku do fondů všeobecného veřejného zdravotního, sociálního a důchodového pojištění, ani není možné vyměřit podporu v nezaměstnanosti, výše jejich důchodů odpovídá sociálním dávkám existenčního minima, na něž jsou odkázáni v případě ztráty zaměstnání. 4
Profesor Keller neřeší otázku, zda je živá konkrétní práce prekarizovaných dělnických proletářů klasického industriálního typu produktivní pro kapitál, ani řešení tohoto problému nenaznačuje, neboť jej, jak se alespoň zdá, nepokládá za důležitý a patrně mu ani vůbec nerozumí. A proto se v této konkrétní logické a historické souvislosti musíme poradit s Marxem, u něhož se dočítáme: „Do jaké míry je z hlediska kapitalistické výroby neproduktivní dělník, který sice vyrábí prodejné zboží, avšak jen do výše hodnoty své pracovní síly – tedy dělník, který nevyrábí pro kapitál nadhodnotu – viděli jsme už na těch místech u Ricarda, kde říká, že pouhá existence těchto lidí je na obtíž. Taková je teorie a praxe kapitálu."5
Domníváme se tedy, že prekarizovaní tradiční průmysloví dělníci v rozmanitých výrobních odvětvích zosobňují – plně v souladu s marxistickou filosoficko-ekonomickou teorii produktivní práce – svéráznou novou sociálně ekonomickou vrstvu služebné třídy, jež směňuje svou živou konkrétní práci nikoli za variabilní kapitál, ale za finanční příjmy (peněžní důchody) kapitalistů, nevyrábí nadhodnotu, ale zmenšuje jejich zisky. A jsou-li některé profesně zaměstnanecké skupiny prekariátu svojí každodenní sociálně ekonomickou praktickou aktivitou (námezdně pracujícího nevlastníka výrobních prostředků) přesto současně produktivní pro kapitál, jelikož ji determinuje v důsledku nízkých mezd jistý stupeň ždímání a vysávání nezaplacené nadpráce z jejich živé konkrétní práce, pak pro ně platí, že z hlediska vykořisťovatelských potřeb buržoazní společenské třídy je „pouhá existence těchto lidí na obtíž", neboť jimi vyrobenou nadhodnotu již kapitalisté prostě nepotřebují, když se pro ně stala nadbytečnou – a svou celkovou sociálně ekonomickou povahou by se tato „dodatečná" masa nadhodnoty stejně proměnila na vlastnickou rentu společenské třídy kapitalistů, neboť by ji nebylo možno investovat do reálné ekonomiky a přelévala by se pouze do sféry fungování spekulativně parazitního finančního kapitálu, což by jenom dále prohlubovalo parazitní charakter výrobních vztahů „postmoderního" a „postindustriálního" kapitalismu.
Představme si, že kognitariární kapitál stlačí cenu pracovní síly kognitariárních proletářů pod její hodnotu na úroveň mzdy proletářů klasických. V procesu výroby kognitariárního zisku ovšem kognitariární proletáři stejně vyprodukují hodnotovou masu, jež bude ekvivalentem hodnoty jejich pracovní síly, neboť jeden složité a kvalifikované práce kognitariárních proletářů v sobě kondenzuje n dnů práce jednoduché a společensky průměrné6 a produkce kognitariární nadhodnoty bude mít proto stále hodnotovou skladbu (c + nv + nm), z čehož plyne, že míra kognitariárního zisku a míra zisku tradičního se nemohou vyrovnávat na společensky průměrnou, všeobecnou a rovnou ziskovou míru, protože v jednom případě se nerovnají výrobní náklady klasického a kognitariárního zisku, v případě druhém pak kognitariárním (digitálním) kapitálovým investorem předpokládané míry nadhodnoty: z čehož vyplývá, že v hospodářském životě společnosti, v němž aktivně působí digitální i klasický investiční kapitál, nemůže nikdy z vyprodukované hodnoty užitné hodnoty konečného zbožního výrobku vzniknout volně konkurenční výrobní cena, leč pouze a jedině cena monopolní, v jejímž sociálně ekonomickém rámci dosahují jednotlivé vlastnické a podnikatelské subjekty rozdílné masy a míry vyprodukovaného zisku, neboť je založena na monopolu nízkých výrobních nákladů a zároveň se odvíjí od nejhorších výrobních podmínek. 7
Na první pohled se zdá, že si kognitariární kapitál bude moci přivlastnit masu [nm + (nv – v)] hodnotových jednotek, čímž jeho míra nadhodnoty stoupne z (nm/nv) na {[nm + (nv – v)]/v}, ve skutečnosti však budou kognitariární kapitalisté nuceni věnovat hodnotovou masu [(nv – v) = v(n – 1)] hodnotových jednotek na podpory v nezaměstnanosti a další formy sociálního zajištění pro prekarizované či trvale nezaměstnané tradiční industriální proletáře i na uspokojování oprávněních mzdových požadavků kognitivních dělníků, jelikož kognitariární buržoazie musí počítat s tím, že třídní mír ve společnosti bude velice labilní, pokud stlačením mzdy kognitariárních proletářů na úroveň hodnoty a ceny společensky průměrné a jednoduché práce ztrácí kognitariární proletáři ekonomickou motivaci pracovního výkonu. Současně dlužno mít na zřeteli, že souběžně s tím, jak se bude přelévat kapitál z výrobních odvětví, v nichž se těží klasický zisk, do produkčních sfér zisku kognitariárního, přijdou o svůj „skrovný výděleček" i mnozí kapitalističtí podnikatelé, kteří zaměstnávají tradiční dělnické obyvatelstvo, z čehož plyne, že velkou část hodnotové masy [(nm – m) = m(n – 1)], která by měla být k dispozici digitálním kapitalistickým podnikatelům, bude nezbytné poskytnout coby sociálně ekonomickou kompenzaci jejich „třídním bratrům", kteří přišli o vlastnickou kapitálovou rentu – neboť stojí přece psáno v písmu, že „hoden jest dělník mzdy své". Nebylo by nic divného, kdyby se nakonec masa i míra kognitariárního zisku ukázala být menší nežli objem a míra zisku klasického, vznikajícího z vykořisťování společensky průměrné a jednoduché práce.
Proces intenzivnějšího vysávání složité práce ve srovnání s prací jednoduchou a tvorby vyšší míry zisku při vykořisťování živé konkrétní práce kognitariárních proletářů v průběhu praktické realizace vždy naráží na celospolečenské souvislosti a důsledky produkce kognitariárního zisku a logiky fungování kognitariárního kapitálu. A tyto celospolečenské sociálně ekonomické a třídně sociální souvislosti a důsledky, jež spočívají v aktivním působení antagonistického rozporu mezi procesem rozšiřování výroby a procesem zhodnocování do procesu výroby zboží investovaného konstantního a variabilního kapitálu, způsobují, že se v konečném důsledku ukazuje, že „pravou hranicí kapitalistické výroby je sám kapitál, to, že kapitál a jeho sebezhodnocování se jeví jako výchozí a konečný bod, jeho motiv a účel výroby; že výroba je jen výrobou pro kapitál, a naopak výrobní prostředky nejsou pouhými prostředky ke stále rozsáhlejšímu formování životního procesu pro společnost výrobců. Hranice, v nichž jedině se může pohybovat uchovávání a zhodnocování kapitálové hodnoty, založené na vyvlastňování a zbídačování velké masy výrobců, tyto hranice se tudíž neustále dostávají do rozporu s výrobními metodami, které musí kapitál ke svému cíli používat a které jsou zaměřeny na neomezené rozšiřování výroby, na výrobu jako samoúčel, na neohraničený rozvoj společenských produktivních sil práce. Prostředek – neomezený rozvoj společenských produktivních sil – se dostává do neustálého konfliktu s omezeným účelem, zhodnocením daného kapitálu. Proto je-li kapitalistický výrobní způsob historickým prostředkem, jak rozvíjet materiální produktivní sílu a vytvořit světový trh, který jí odpovídá, je zároveň ustavičným rozporem mezi tímto svým historickým úkolem a odpovídajícími společenskými výrobními vztahy."8
Představme si nyní, že by se těžba kognitariární nadhodnoty ze živé konkrétní práce vědecko-inženýrských či počítačových informačních dělníků odehrávala na sociálně ekonomickém základě nižší míry nadhodnoty neboli intenzity kapitalistického vykořisťování, takže by platilo, že (rm < nm), jelikož (n > r), a tedy [(nm/nv) > (rm/nv)], přičemž současně {[rm/(c + nv)] > [nm(nc + nv)]}, když {[nm/(nc + nv)] = [m/(c + v)]} (míra kognitariárního zisku je vyšší než míra zisku tradičního); nebo naopak v sociálně ekonomickém rámci vyššího stupně ždímání a vysávání nadhodnoty z konkrétní živé práce digitálních proletářů, z čehož by plynulo, že (pm > nm), neboť (n < p), a tudíž i [(nm/nv) < (pm/nv)]. Nevyplýval by z toho předpokladu závěr, že v prvním případě by se zpomaloval proces růstu trvalé nezaměstnanosti (nebo nezaměstnatelnosti) či prekarizace společensky průměrné a jednoduché práce klasických industriálních proletářů, kdežto v druhém případě by se tento proces naopak urychloval?
Proces výroby kognitariárního zisku uvádí do chodu dynamiku přeměn struktury společenských výrobních sil, zánik starých a vznik nových výrobních odvětví, rozvoj a vývojovou perspektivu překonání tradiční společenské dělby práce, která je dělbou organizačně ekonomickou i sociálně ekonomickou, profesně zaměstnaneckou i třídně sociální. Základní výrobní odvětví z toho důvodu vzniká v „průmyslu rozvoje lidských schopností" a klíčové nové profesně zaměstnanecké určení ve vzájemném propojování pracovních aktivit s aktivitami spoluvlastnickými, čímž vzniká reálná možnost prakticky uskutečnit vizi: „Až si budou přivlastňovat proletáři, musí být masa výrobních nástrojů podřízena každému individuu a vlastnictví všem individuím"9, z čehož plyne, že sociálně ekonomický časoprostor volného času pro svobodný rozvoj lidské individuality spočívá v tom, že každý jednotlivec získává reálnou možnost – a kdo ví, možná i povinnost – aktivně se podílet na vlastnickém řízení a spolurozhodování, tedy i na řízení a spolurozhodování mocensko-politickém. Vešlo již ostatně ve všeobecnou známost, že vlastnická renta přestává být formou sociálně ekonomického parazitismu pouze v jediném případě – když ji pobírá pracující vlastník, jenž ovšem musí zosobňovat a ztělesňovat reálné společenské vlastnictví výrobních prostředků.
Nejdůležitějším zjištěním je, jak se alespoň zdá, že pro kognitariární kapitál je (a hlavně bude v období čtvrté průmyslové revoluce) vůbec nejvýhodnější vykořisťovatelskou strategií, když ze složité a vysoce kvalifikované všeobecné práce vstřebává relativně menší masu nadpráce, než při vykořisťování společensky průměrné práce pohlcuje běžný kapitál, tedy když vykořisťování složité práce probíhá na základě nižší míry nadhodnoty než vykořisťování práce jednoduché, což umožňuje a)dosahovat i za těchto podmínek vyšší míry zisku než běžný kapitál; b)zpomalovat a regulovat růst nezaměstnanosti a prekarizace společensky průměrné práce; c)uspokojovat s využitím struktur a mechanismů fungování kapitalistického sociálního státu objektivně spravedlivé nároky mas prekarizovaných či trvale nezaměstnaných tradičních proletářů, které vytvářejí podnikatelské aktivity kognitariárního kapitálu, na sociální zabezpečení, jež zmírňuje existenční důsledky prekarizace a trvalé nezaměstnanosti; d)vytvářet z hodnotových mas obsažených v hodnotové struktuře procesu výroby kognitariárního zisku mzdy kognitariárních proletářů na takové úrovni, kdy je můžeme akumulovat v kapitál, neboli je směňovat nikoli pouze za spotřební předměty, nýbrž využívat pro investiční účely na rozvoj podniků; e)a pochopitelně i kapitalistickým vlastníkům dosahovat odpovídajícího, alespoň minimálního zisku. „Zpružnění" jinak v kapitalismu nehybné hranice mezi nadprací a prací nutnou, čili mezi mzdou a ziskem, a tudíž i mezi námezdně pracujícími nevlastníky a kapitalistickými vlastníky výrobních prostředků a pracovních podmínek je možné ovšem pouze díky rozvíjení struktur a mechanismů praktické realizace společenských výrobních vztahů vlastnické spoluúčasti pracujících, jež kromě jiného zahrnují i oddělení organizačně technického řízení od řízení a rozhodování vlastnického – současně však též prolínáním pracovních aktivit s aktivitami spoluvlastnickými mění vlastnické řízení a spolurozhodování na zvláštní profesi –, především ale dovolují podřídit investiční podnikatelské operace kapitalistických vlastníků celospolečenskému zájmu, kdy snižování masy vyrobené kognitariární nadhodnoty na úroveň minimálního zisku pro majitele kapitálových vlastnických titulů umožňuje kognitariárním proletářům realizovat vlastnické právo na zisk i na kapitál, vytvářet například vlastnické a podnikatelské formy založené na systému individuálních kapitálových účtů, čímž zároveň vznikají prostředky pro další rozvoj „průmyslu" rozvíjení lidských schopností, neboli výstavbu továren na „přetavování" klasických proletářů na proletáře kognitariární.
Historicky nový typ zhodnocovacího procesu, v němž se kapitalistické vykořisťování jakoby „rozplývá a vypařuje", plodí v lůně kapitalismu zárodečné buňky třídy samosprávných vlastníků, jejímž organizačním a sjednocujícím sociálně ekonomickým jádrem se stávají příslušníci kognitariárního i klasického proletariátu spolu s částí podnikatelů, kteří rozvíjejí své kapitálové investiční aktivity v oblasti digitálních informačních a produkčních technologií, a tak systém kapitalistického vykořisťování přestává být nutným neboli skutečným, přestává být spojovacím sociálně ekonomickým článkem mezi horními a dolními vrstvami společnosti: a tímto sociálně ekonomickým zprostředkováním se v historické vývojové perspektivě stává samosprávné společenské vlastnictví, jež tvoří alternativu jak kapitalismu, tak i předlistopadovému modelu socialismu, neboť ve vlastnické struktuře soustavy výrobních vztahů samosprávným způsobem organizovaného socialistického společenského zřízení se každodenní sociálně ekonomická (neboli vlastnická) praktická aktivita profesionálních řídících pracovníků stává dílčí a podřízenou součástí celospolečensky určující a sjednocující vlastnické subjektivity třídy pracujících samosprávných vlastníků. V nitru třídně sociální diferenciace a strukturace kapitalistické občanské společnosti vytváří politické a právní předpoklady pro vznik třídy samosprávných vlastníků historicky nový typ politické státní moci – revolučně demokratický sociální stát.
Ještě jednou se vraťme k procesu výroby kognitariárního zisku s hodnotovým složením (c + nv + nm) a produkce zisku „klasického střihu", jemuž je vlastní hodnotová struktura (c + v + m). Dokázali jsme, že, „budeme-li se vyjadřovat po kapitalisticku", {[nm/(c + nv)] = [m/(c/n + v)] > [m/(c + v)] = [nm/(nc + nv)]} a snad se nám též podařilo ukázat, jak alespoň doufáme, že výsledkem procesu těžby nadhodnoty ze živé konkrétní práce – složité práce vyšší specifické váhy, všeobecné, všeobecně produktivní práce, která se zároveň klade jako práce společná a pospolitá – kognitariárního proletariátu bude (samozřejmě v určitém velikostním rozmezí) vyšší míra zisku i v případě nižší míry nadhodnoty, menší intenzity ždímání a vysávání nezaplacené nadpráce, než je tomu v průběhu kapitalistického zaměstnávání a využívání společensky průměrné a jednoduché konkrétní živé práce tradičních průmyslových dělníků, jež má podobu obsluhy stroje (soustruhu, frézy, montážního pásu, atd., atp.), jehož pravidelný chod si s neúprosností přírodního zákona podřizuje rytmus pracovní činnosti klasického industriálního dělníka.
Nyní si však představme, že jsme se ocitli v budoucnosti, v níž kognitivní i klasické průmyslové dělnictvo tvoří součást třídy samosprávných vlastníků, kteří si v procesu zbožní výroby přivlastňují jak nutný produkt, tak i nadvýrobek (výrobní přebytek), z čehož plyne, že míru kognitariárního i klasického zisku charakterizuje [(nm + nv)/c] respektive [(m + v)/c] nebo [(nm + nv + c)/c] respektive [(m + v + c)/c], popřípadě (nm/c) respektive (m/c). Ve strukturně systémové a funkcionální organizaci výrobních vztahů, jež prakticky realizují vizi samosprávné socialistické společnosti, přestává hrát rozhodující úlohu rozdíl v míře zisku vytěženého ze živé práce kognitariánů a klasických proletářů, protože obě produkční sféry vytvářejí organickou celistvost, jež dává vzniknout nikoli volně konkurenční nebo monopolní výrobní ceně, ale výrobní ceně koordinační a kooperativní, a proto se míra zisku v obou vzájemně propojených výrobních odvětvích může utvářet dle schématu {[(nm + nv + m + v)/2c] = [m(n + 1) + v(n + 1)]/2c} nebo {[(nm + m)/2c] = [m(n + 1)/2c]}. 10
Zdá se být zřejmé, že v případě nezbytnosti kognitariarizovat konkrétní živou práci tradičních dělníků, bude mít ve srovnání s reálným kapitalismem samosprávný socialismus nespornou výhodu ve skutečnosti, že nebude muset kompenzovat ušlou kapitálovou vlastnickou rentu nezaměstnaným kapitalistickým vlastníkům. Proces utváření ziskové míry, jenž vyžaduje vzájemné propojení, optimalizaci a soulad dílčích a částečných vlastnických funkcí a roli, aniž by docházelo k jejich zveličování, plodí na celospolečenské vývojové úrovni samosprávně socialistických výrobních vztahů dodatečný a zvláštní zisk vyššího řádu, jehož výrobní náklady tvoří proměnlivou, nekonečně malou, mizející a k nule se blížící veličinu, a proto i při malém objemu onoho zisku je jeho míra v podstatě nekonečná. Masa zisku vyššího řádu, jež se zrcadlí v nekonečně veliké míře zisku, nepodléhá zákonu klesající tendence všeobecné ziskové míry.
Odkazy na citovanou literaturu, poznámky
1)Viz Marx, K.: Kapitál I.; Svoboda, Praha 1978, str. 400-401.
2)Okrajová poznámka: symbol „I" znamená velké měkké i.
3)Viz Marx, K.: Rukopisy „Grundrisse" II; Svoboda, Praha 1974, str. 335-344.
4)Srovnej Keller, J.: Tři sociální světy; SLON, Praha 2010, například str. 95-97, šířeji a obecněji pak tamtéž, str. 89-116. Viz tamtéž, str. 13-33.
5)Marx, K.: Teorie o nadhodnotě I.; SNPL, Praha 1958, str. 414-415.
6)Srovnej Marx, K.: Kapitál I., v citovaném vydání str. 60 a str. 203-204. Na tuto skutečnost jsme vlastně poukázali již ve druhém odstavci naší studie.
7)Viz například Smetana, L.: Tržní mechanismus v monopolistickém kapitalismu. In: Politická ekonomie; Svoboda, Praha 1966, str. 149-169.
8)Marx, K.: Kapitál III-1; Svoboda, Praha 1989, str. 269-270. Šířeji a obecněji pak tamtéž kapitola pod názvem „Konflikt mezi rozšiřováním výroby a zhodnocováním" na str. 266-270.
9)Marx, K. – Engels, F.: Německá ideologie, Sebrané spisy sv. 3.; SNPL, Praha 1958, str. 81.
10)Předešlé dva odstavce viz Marx, K.: Kapitál III-1, v citovaném vydání str. 192-193, odkud lze také odvodit vzorec pro výpočet míry zisku v konkrétně historickém rámci socialistického způsobu výroby.
V první polovině měsíce září 2021 zpracoval PhDr. František NEUŽIL.
