Autor: Ladislav Šafránek | 14. 9. 2021
Před několika dny jsme měli možnost seznámit se s výsledky letošního jarního průzkumu agentur STEM a Focus na téma, jak lidé v Česku a na Slovensku vnímají současný politický režim. Výsledek překvapil nejen autory průzkumu, ale zcela evidentně i stoupence politické pravice a pohrobky Havlovy „nepolitiky". Každý čtvrtý Čech si totiž myslí, že aktuální režim je horší než komunismus. Je to pozitivní či negativní závěr? Nebo druhý nosný závěr průzkumu hovořící o tom, že dva roky po tzv. sametové revoluci (resp. listopadovém převratu - již zde se objevuje třídně politická interpretace zkoumaného jevu) klesla podpora současného režimu ze tříčtvrtinové podpory na aktuálních 58 %. Odpovídá to skutečnosti? Může vůbec základní otázka průzkumu, tj. hodnocení předešlého a současného politického režimu z pohledu svobody a spravedlnosti být objektivní? Jaká vlastně byla váha jednotlivých dotazovaných aktérů a sledovaných procesů? A především: co autoři průzkumu a jeho respondenti oním „komunismem" myslili a myslí? Devalvovanou a zkostnatělou normalizační podobu budování socialismu v podobě 80. let? Nebo idealizovanou podobu socialismu z představ následovníků Marxe a Engelse? Byly odpovědi respondentů skutečně ryzím odrazem jejich názorů a postojů, nebo byly ovlivněny aktuální nedobrou politickou (ekonomickou i sociální) situací vyvolanou neschopností vlády Andreje Babiše?
Co to vůbec je, ona sledovaná a proklamovaná „svoboda" a „spravedlnost"? Platí teze, že základní podmínkou politické svobody je svoboda ekonomická? Jestliže ano, pak zaprvé umožňuje lidem spolupracovat bez donucení a bez centrálního řízení a omezuje oblast, v níž může být realizována politická moc. Za druhé rozšířením své moci svobodný trh omezuje možnosti koncentrace politické moci. Jinými slovy platí Marxova teze o prvotnosti ekonomiky nad politikou, resp. determinaci společenské nadstavby ekonomickou základnou společnosti. O tom, že tento dialektický vztah skutečně existuje a objektivně působí procházeje dějinami bez ohledu na aktuální stupeň a etapu rozvoje společnosti netřeba pochybovat přes všemožnou snahu ideologů - apologetiků - kapitalismu, jejichž hlavním nástrojem není analýza skutečnosti, rozvoj teorie, akceptace a rozbor nového, hledání a obhajoba pravdy, nýbrž faktická stagnace poznání v zájmu kapitálu. Příkladů je v řadách tzv. expertů vlády a hlavních politických sil mimořádné množství. Inu geniů, kteří se po vzoru Alberta Einsteina hlásí k ideám socialismu v zajetí kapitálu, zase příliš moc není.
Co je to vlastně „svoboda"? Poznaná nutnost, která je omezena tam, kde by mohla omezit svobodu druhého, jak lze vyčíst z brožurek VUMLu? Nebo je to možnost a schopnost volby, rozhodování a jednání podle vlastní vůle bez ohledu na její podobu a nést za to přiměřenou odpovědnost? Nebo jde o volný prostor pro možnost volby, rámující rozhodování sama o sobě a za sebe sama? A o jakou svobodu vůbec jde? Svobodu dobrovolnou, nebo vynucenou? Uplatňovanou společností, státem, autoritou rodičů? Nebo svobodou vyrůstající z vlastní potřeby a přesvědčení? Je skutečně svoboda ve společnosti možná pouze na základě práva, jak se domníval Immanuel Kant, nebo možností volby za podmínky existence reálných alternativ? Doplňme k tomu volbu rozhodnutí v souladu s vlastními hodnotami a jejich obranu, což je velmi žádoucí a reálné překonání svobodného jednání jako podmínky diskuse o „svobodě" vlastním rozhodnutím a aktivním uskutečňováním.
Předmětný průzkum ukázal, že největším problémem současné vlády v Čechách i na Slovensku je nedostatečná míra spravedlnosti. Ze sledovaných hodnot ji vnímá pozitivně nejméně dotazovaných. Je tomu tak zřejmě proto, že většina respondentů fenomén spravedlnosti chápe jednak v prostředí reálně narušené, nebo alespoň omezené rovnosti občanů zvláště před zákonem i před státními a vládními institucemi. S mimořádnou závažností politické korupce a nežádoucích privilegií i na nejvyšších místech (zřejmě v souvislosti s příkladem causy Babiš). To vše doprovázené výraznou ztrátou důvěry a obecně cyklickými deziluzemi. Problém je mnoho rozměrný. Stejně jako u otázky svobody je jeho chápání a progrese odvislá od pojetí spravedlnosti. Obecně se má za to, že jde o uspořádání lidských vztahů a jejich regulaci pro uspořádání společnosti zejména na základě práva, založené již od antických dob na čtyřech základních principech: rovnosti před zákonem, přiměřenosti trestů i odměn, spravedlivé distribuci požitků i břemen, procesní spravedlnosti.
Předmětný průzkum byl nepochybně funkční a přínosný. Přinesl pro mnohého možná nové, nepředvídané otázky a odpovědi, jimž se bude třeba nadále intensivně věnovat. Zvláště před volbami jistě vyvolal ve vedení politických stran a hnutí mnohé otázky a inspirace, jak ještě doplnit a aktivizovat stávající volební kampaň. Průzkum současně ukázal, nahlížíme-li ho prismatem zařazení jeho omezeného obsahu do širších, možná i globálních souvislostí, jak nedostatečná je politická uvědomělost naší populace, jak chybí kvalitní celková politická, ekonomická, sociální i etická gramotnost široké veřejnosti.
