Autor: Věra Beranová | 5. 10. 2021
Mezi osobnosti, které se zapsaly do kulturního povědomí 60. let patřil bezpochyby i umělecký historik Václav Vojtěch Štech./ 1885- 1974 / 60. léta patřila k závěrečné kapitole jeho bohatého života a právě v této etapě, nesmírně obohatil nejširší veřejnost o problematiku umělecko-historickou. Bezesporu patřil v těm společenskovědním odborníkům, historikům, kteří nejen svým vzděláním, svými vědomostmi si dovedli získat to nejširší publikum. Byla to především televize, která umožnila realizovat cyklus nazvaný Procházky Prahou, kde právě V. V. Štech se stal tím, který jedinečnou formou seznamoval diváky s pražskými památkami. Tento pořad však obohatil také odborníky a to díky někdy méně známým faktům a především umělecko-historickým souvislostem, které, s nebývalým šarmem profesor Štech přednášel. V 60 letech publikoval také řadu textů, jak odborných, jako například obsáhlou monografii o Rembrandtovi, tak i publikace věnované popularizaci umění, Umění proč a k čemu, z roku 1960. Zvláštní pozornost, jak ve své době, tak i jako zdroj historických pramenů vyšly například Dohady a jistoty v roce 1967, Zvlášť populární se stala knížka V zamženém zrcadle, která vyšla ve dvou vydáních v letech 1967.1969, také vzpomínkový text, Za plotem domova z roku 1970. V.V.Štech právě v 60 letech se stal osobností jejíž význam dalece překročil akademickou půdu, byl ten, který seznámil nejširší veřejnost s dějinami umění, s památkami, v těch nejširších souvislostech. Také ve smyslu národním. Zvlášť v 60. letech mělo právě toto zdůraznění, kulturního dědictví, svůj nesmírný význam. Mimo tyto texty vycházely také další vydání Štechových starších publikací, jako například soubor statí nazvaných Skutečnost umění. Je to soubor studií, které vznikaly v průběhu deseti let a některé z nich vznikly za války v průběhu Štechova věznění v koncentračním táboře.
Za stále aktuální můžeme tak považovat poslední ze šestnácti esejů nazvanou tak jako celá kniha, Skutečnost umění. Stěžejním obsahem této poslední stati je Štechův výklad kýče. Chápe jej jako padělanou skutečnost. Příčinu jeho vzniku a takového rozptylu vidí v náhlých změnách společenského řádu, v posunech společenských tříd a vrstev. Pro kýč je typické předstírání citu_:" Kýč předstírá vznešenost, hloubku, nadšení, city, čili simuluje zážitek. Nevyslovuje cit přímo, zamísí do smyslnosti sentimentalitu, do něhy roztomilost, do tvrdosti bodrosti. Přežene notu sladkosti, je nepřesný a nepravdivý "./ Skutečnost umění s. 216/_
K těm, pro které jsou 60. léta závěrem jejich životní pouti patřil i architekt, teoretik architektury, autor řady odborných i uměleckých textů Karel Honzík /1900 -1966 /. Patřil k těm architektům, kteří dělili svůj čas, mezi vlastní architektonickou tvorbu a mezi teoretickou reflexi. Studoval ** ** v letech 1918-1925 na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství na ČVUT, kde od roku 1945 působil jako pedagog. Byl členem Levé fronty, působil ve Svazu socialistických architektů. V teoretické oblasti se celoživotně zabýval problematikou životního slohu. Honzík byl funkcionalista, a to nejen jako architekt, ale také jako teoretik. Ke svému pojetí funkcionalistické estetiky, dochází na základě mnohaleté výzkumné činnosti, s níž seznamuje čtenáře na stránkách různých odborných časopisů, například: Volných směrů, Almanachu Kmen, Musaionu, Přítomnosti, Stylu, Kvartu, Právu lidu, Stavbě, Lidových novinách, Architektuře a jiných periodikách.
Karel Honzík vždy respektoval historickou dimenzi, na které dokumentuje funkční adekvátnost, či neadekvátnost architektury. Ideálem je pro něj funkční vyváženost, kterou chápe jako jakousi harmonii. V podstatě svými úvahami předběhl svou dobu. Nestavěl přírodu proti technice, ale snažil se prosadit takové pojetí techniky, která by se svým způsobem přírodě podrobila a přizpůsobila, aby ji respektovala. Po roce 1945 publikuje řadu studií, vidí jistou možnost realizace svých myšlenek, v nových společenských podmínkách.
Hledá odpovědi: Co je sloh? Proč je sloh? Má naše doba svůj vlastní sloh? Symptomy nového životního slohu. Nositelé slohu. Tvorba nového lidového životního slohu. Texty jsou často doplněny jeho výstižnými kresbami, které čtenáři usnadňují pochopit vlastní myšlenku.
K jeho nejvýznamnějším realizovaným stavbám patří spolu s architektem J. Havlíčkem budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze, později palác ROH.
Východiskem přístupu K. Honzíka k architektuře byla známá teze: Měřítkem všech věcí je člověk. A tak všechno to, co obklopuje člověka, musí vyhovovat řadě požadavků. Tak je koncipuje.
Jsou to 1/Požadavky sociálně ekonomické.
2/Požadavky na klima a prostor.
3/Požadavky na provoz.
4/ Požadavky na hmotu, z níž vyrábíme.
5/Požadavky na techniku a výrobu.
6/Požadavky na výraz.
7/Požadavek spojení užitkových věcí s tvorbou svobodných umění.
8/ Požadavek harmonické kompozice.
Karel Honzík povyšuje architekturu na jeden z předpokladů tvorby životního prostředí.
„_Nemůžeme si již odmyslet funkční architekturu od funkčního životního slohu. Architekta nové doby si představujeme jako spolutvůrce lidového životního slohu. _/Karel Honzík, Tvorba životního slohu, Kvart, r.4 1945-1946 s.322/
Tato publikace se dočkala několika vydání a svým způsobem ovlivnila nastupující generaci architektů, teoretiků, a je stále inspirativní i pro naší současnost.
K výrazným osobnostem, které svým způsobem ovlivňovaly společenskou atmosféru a to zvlášť v období 60. let patřil i Miroslav Horníček
K osobnostem mnoha profesí patřil bezesporu Miroslav Horníček / 1918 – 2003 / a to nejen jako herec, také i výtvarník, spisovatel, dramatik, divadelní teoretik. Zvlášť se zapsal do obecného povědomí, jako jedinečný glosátor uměleckého světa, ale i obecných jevů kolem nás. Působil v různých divadlech, také v legendárním divadle Větrník. Zvláštní kapitolu tvoří jeho účinkování v divadle ABC od konce 50 let do poloviny let šedesátých. Svým způsobem nahradil Jiřího Voskovce ve dvojici s Janem Werichem. Werich v něm našel zdatného spoluhráče, nejen v rámci původního repertoáru Osvobozeného divadla, ale také zdatného glosátora na známých forbínách, které v tradici původních protagonistů reagovaly na aktuální situaci doby. Svou jedinečnou schopnost vlastní tvorby a herecké improvizace prokázal Horníček také ve spolupráci s Milošem Kopeckým. V 60 letech se tak staly velmi populární Hovory přes rampu v Městských divadlech pražských, kde již sám, bez partnera, odpovídal na dotazy diváků. Na tuto formu navazoval pak několika dílný televizní seriál nazvaný Hovory H, který pro velký úspěch byl několikrát reprizovaný a svým způsobem ovlivňoval, nejen kulturní vědomí, v nejširším slova smyslu. Právě 60 léta přinesla Horníčkovi velkou popularitu, byl například v roce 1966 zvolen králem Pražského a Plzeňského Majálesu. K tomu jistě přispěla i účast na doslova avantgardním projektu Radúze Činčery nazvaném Kinoautomat, Pavla Juráčka, režisérů Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka na světové výstavě v Montralu. Jednalo se o první interaktivní film na světě a jistě přispěl k tehdejšímu úspěchu české, československé kultury a umění v mezinárodním kontextu. Filmová a televizní tvorba, na které se podílel Miroslav Horníček, byla také velmi bohatá a setkala se s obecným přijetím nejširšího publika. Jako například film Kam čert nemůže, televizní seriál, Byli dva písaři a další. Jeho vztah k filmu se taky projevil v rámci zpravodajských pořadů, které uváděl z Mezinárodních filmových festivalů v Karlových Varech.
Miroslav Horníček však nebyl jen herec a glosátor, ale také literát a výtvarník. Jeho prvotina Dobře utajované housle, to byly například Listy z Provence, a řada dalších titulů, které vyšly v pozdějších letech. Je autorem řady divadelních her, z 60 let například Tvrďák, aneb Julius a tma a další. Je také autorem řady koláží, které někdy doprovázely jeho texty. Miroslavu Horníčkovi se podařilo povýšit divadelní, literární, výtvarný projev na vysokou úroveň přístupnou nejširšímu publiku.
Z mnoha jeho citátů: „Někdo mlčí protože neví, a někdo mlčí, protože ví své".
Estetik, literární teoretik, kritik, publicista, vysokoškolský pedagog Oleg Sus / 1924 – 1982 /, se zabýval různými koncepty estetického myšlení. Z domácího prostředí to pak byly teorie, které se vázaly k avantgardním směrům. Studoval na Masarykově univerzitě bohemistiku a estetiku, Zde také začal přednášet. V 60. letech to byly především otázky sémantiky a sémiotiky, kterým se věnoval. Byl činný v různých redakčních radách periodik, kde také publikoval. Byla to například periodika: Orientace, Host do domu, Index, Plamen, Kulturní život, Česká literatura, Estetika, Romboit, Kulturný život, Rovnost, také v řadě vědeckých sborníků. V roce 1963 v časopise Kultura se Oleg Sus zamýšlel nad úkoly současné estetiky.: Na pořadu dne je podle něj, je vybudování marx-leninské estetiky jako, „logické soustavy problémů"„ Kultura 1/1963/
Oleg Sus přispíval do různých periodik také řadou esejů, jako například v roce 1966 v Hostu do domu nazvanou Bez bohů geneze:" Co vzedmuté vlny rozmetají, nebo naopak nově naplavují jako nescelené části, nánosy nově tvořené pevniny, to vše se pohybem času proměňuje ve fakticitu. Fakticita se přejímá. Co se zprvu vybojovávalo, stává se později něčím vybojovaným. Tak to chce zákon života. Všechno nové se proměňuje v to, co pokračuje, a poté v to, co bylo. Chtěné se proměňuje v přijaté, projektované přechází- podstatně nebo alespoň zčásti, ne vždy a všude, ne pro všechny- ale přece jen v cosi tak nebo onak realizovaného". / Bez bohů geneze Host do domu 13/ 1966 Svým způsobem je to jistá obhajoba nejen avantgardy, ale i současných proudů umělecké tvorby a estetického myšlení.
V roce 1970 intenzivně publikoval především v zahraničí, v Polsku, Jugoslávii. Psal řadu textů do katalogů k výstavám.
Eva Kantůrková patří k osobnostem, která vždy žily svou dobou, která se také odrážela v její tvorbě. Narodila se v Praze v roce 1930. Po ukončení studia filosofie a historie na Filozofické fakultě UK pracovala na Svazu mládeže, od roku 1967 na Čs. Ústředí knižní kultury, v aparátu Svazu mládeže. Angažovala se v průběhu Pražského jara. Publikovala od poloviny 60. let. Její povídky i romány jsou velmi těsně propojeny se společenskou situací dané doby. Sbírka psychologických povídek z roku 1966 „Jen tak, si maličko povyskočit". Román „Smuteční slavnost" se obrací k politické situaci roku 1948, román „Po potopě" z roku 1969 je spíše laděn intimně. V roce 1970 vydává román, který se opět vrací k tematice roku 1948 „_Nulový bod". _Publikovala především v 60 letech také v řadě periodik, jako například Mladá fronta, Smena, Plamen, Kulturní tvorba. Její tvorba především v tomto období byla spojena s progresivními společensko-politickými proudy.
