Autor: Věra Beranová | 22. 10. 2021
K významným osobnostem, které se zapsaly do kulturně-politických dějin našeho prostředí, a to již od 50. let minulého století patří bezesporu Pavel Kohout , básník, prozaik, dramatik, narodil se v Praze v roce 1928. Jeho nejen umělecký, ale i společensko-politický vliv zasáhl nejen 60. léta. Publikoval a publikuje v českém a rakouském prostředí. V padesátých letech patřil k vedoucím představitelů budovatelské poezie. V období Pražského jara se velmi aktivně podílel na koncipování nového pojetí kulturní politiky. Mimo jiné pracoval v mládežnické redakci Čs. Rozhlasu, byl kulturním atašé v Moskvě, šéfredaktorem Dikobrazu. Působil také v Československé televizi, v Divadle na Vinohradech. Účastnil se IV. Sjezdu SČSS v roce 1967, kde přečetl Solženicynův protestní dopis sjezdu Svazu sovětských spisovateů. Právě v 60. letech se diametrálně odlišně vyjadřoval, k uměleckým a politickým otázkám, než ve svých uměleckých a politických začátcích. Spolu s I. Klímou, A. J. Liehmem, L. Vaculíkem patřil k nejvýznamnějším postavám Pražského jara, publikoval v řadě dobových periodik. Ze své studijní cesty do Rakouska se do Československa nevrátil. Pavel Kohout patří v dějinách naší literární tvorby mezi nejplodnější autory. Jeho tvorba je známá doma i v zahraničí. Z období 50. let to byly sbírky budovatelské poezie. V rámci dramat „Zářiové noci", „Taková láska", také zfilmováno, věnoval se adaptacím, například knížky Julesa Vernea „Cesta kolem světa za 80 dní". Tato inscenace prošla řadou domácích i cizích divadelních scén. K dalším adaptacím patřila „Válka s mloky" Karla Čapka, Haškův „Josef Švejk" z roku 1963, V roce 1968 je to pak „Nenávist v prosinci", V roce 1969 „Aksál" V_ _tvorbě a životních postojích Pavla Kohouta se odráží celá složitost vývoje kultury a umění v dramatické době, a to nejen v období 60.let.
K těm osobnostem, na které by se opravdu nemělo zapomenou a to nejen ve vztahu k 60. letům patří Jiří Kotalík / 1920 -1996/, historik umění, umělecký kritik, překladatel, dlouholetý ředitel Národní galerie. Právě v souvislosti s fungováním Národní galerie v posledních desetiletích si můžeme uvědomit význam Jiřího Kotalíka v letech, kdy tuto organizaci vedl. /1967-1990/. Od mládí publikoval v řadě periodik, jako například Studentský časopis, A-Zet, Pražská móda, Mladá fronta, Práce, Život, Tvorba a dalších. Absolvoval dějiny umění na Filosofické fakultě UK u A. Matějčka, Jana Květa. Byl členem Skupiny 42, Mánesa, Hollara. Působil na různých vysokých školách, především jako rektor AVU 1960-1967 a dlouholetý ředitel NG v Praze, dále působil v mezinárodních vědeckých a uměleckých organizacích.
Celoživotně spojoval svou odbornou práci s prací organizační a v podstatě kulturně-politickou a to zvláště v obdobích společensky vyhraněných. Jako například v období poválečném. Byly to diskuze o charakteru a poslání umění, které byly podníceny výstavou sovětského malířství v roce 1947 v Praze. Charakterizoval současnou československou výtvarnou tvorbu a její genezi, jako průsečík různých proudů a trendů. Samotný formalismus chápal, jako určitý výtvarný - umělecký přístup a ne, jak bohužel bylo zvláště později zvykem, jako nálepku něčeho apriori negativního, v podstatě jako nadávku._ _Jiří Kotalík si jistě velmi dobře uvědomoval, že takto jejich veřejným deklarováním se dostává na horkou půdu kulturní politiky.
/Kotalík, J., K výstavě sovětského malířství v Praze. Tvorba XVI. č.21-21.V.1947 in: K. Šourek-J. Kotalík, Čtyři rozpravy o malířství českém a sovětském, Výtvarný odbor UB 1947 s.35/
Jako ředitel NG se v letech 70-80 zasloužil o získání nových prostor pro tuto významnou instituci, jako například Šternberský palác, Zbraslavský zámek, Jiřský a Anežský klášter a další. Tím získal pro sbírky NG jedinečné výstavní prostory, které korespondovaly s vystavenými díly. Odkaz Jiřího Kotalíka je soustředěný, jak v jeho práci pro prezentaci výtvarného odkazu Národní galerie, tak také v publikacích, věnovaných monografickému zpracování, především domácích autorů, jako byl Václav Rabas, 1961, František Jiroudek 1959, Vojtěch Tittelbach 1959, František Gross 1963, Jan Preisler 1968, z cizích pak G.Courbet 1950, V. Majakovský 1968. Je autorem nespočet katalogů, vědeckých studií v domácích a zahraničních sbornících, množství výtvarných kritik, překladů. Patřil k těm, kteří se soustřeďovali na jedinečné hodnoty výtvarného světa a dovedl je na vysoké estetické úrovni prezentovat, o čemž svědčí nejen to, co se v jeho éře v rámci Národní galerie vystavovalo, ale i to, jakým způsobem se výtvarná díla prezentovala a popularizovala.
V 60. letech se svým způsobem završil umělecký i lidský osud scénáristy, spisovatele, politika, Jana Procházky. /1929 – 1971/ V jeho slovech : „Pohled do minulosti je někdy nejlepším průvodcem do budoucnosti", nalézáme také odpověď pro naše ohlédnutí a to nejen za jeho životem a tvorbou, ale také za těmi mnohými, kteří se tak výrazně otiskli do našich dějin 60. let 20. století
Za svůj krátký život vystřídal Jan Procházka řadu zaměstnání. Pracoval na Ústředním výboru Čs. Svazu mládeže, v roce 1959 se stal dramaturgem, scénáristou Filmového studia Barrandov, byl členem ideologické komise ÚV KSČ. Především se však aktivně podílel na přípravě pražského jara. Patřil k reformnímu křídlu KSČ, zastával funkci místopředsedy Svazu československých spisovatelů. Jeho tvorba byla společností vřele přijímána a kritikou kladně hodnocena. Mezi jeho nejznámější filmové scénáře patří, například Už zase skáču přes kaluže, Páni kluci, Kočár do Vídně, Vysoká zeď, Trápení, Ať žije republika. Filmové realizace byly vřele přijaty a patří svým způsobem ke zlatému fondu české kinematografie. Zvláštní pozornosti si pak zasloužil film Ucho, který režíroval Karel Kachyňa podle Procházkovi povídky a který se stal významnou obžalobou současného politického systému. Je také autorem řady studií, článků uveřejněných v denním tisku. Na fundamentální negativní jevy ve společnosti poukazuje knížka nazvaná Politika pro každého. Mezi jinými jeho citacemi ve kterých se zamýšlí a charakterizuje dějiny jako "...znalé velkých i malých idiotů přistrčených tou či onou vlivnou rukou k výhodnému korýtku. A daleko víc jich samozřejmě neznají".
Autorem stěžejního dokumentu Pražského jara „Dva tisíce slov" ,byl prozaik, publicista, fejetonista Ludvík Vaculík /1926 – 2015/. Zakladatel samizdatové edice Petlice z roku 1971. Působil jako Baťův „mladý muž". V roce 1950 absolvoval Vysokou školu politickou a sociální. Pracoval v nakladatelství Rudé právo v Československém rozhlase, v redakci Literárních novin, Literárních listů, Listů. Byla to periodika, která velmi aktivně řešila kulturně-politickou problematiku z pozic reformního socialismu. K jeho nejvýznamnějším dílům patří román, Sekera. Aktivně se účastnil IV. Sjezdu čs. Spisovatelů v roce 1967, který v podstatě nastartoval prudké společenské změny.
Část z textu Dva tisíce slov, který vyšel v Lidových novinách 27.6. 1968, uveřejňujeme zde proto, bychom si znovu uvědomili, že jestliže chceme pochopit svou současnost, musíme znát svou minulost a nesmíme se bát uvažovat o své budoucnosti!
"Obrodný proces nepřichází s ničím příliš novým. Přináší myšlenky a náměty, z nichž mnohé jsou starší než omyly našeho socialismu a jiné vznikaly pod povrchem viditelného dění, měly být dávno vysloveny, byly však potlačovány. Nemějme iluzi, že tyto myšlenky vítězí teď silou pravdy. O jejich vítězství rozhodla spíš slabost starého vedení, které se zřejmě napřed muselo unavit dvacetiletým vládnutím, v němž mu nikdo nebránil. Zřejmě musely do plné formy dozrát všechny vadné prvky skryté už v základech a ideologii tohoto systému". "Obracíme se na vás v tomto okamžiku naděje, která je však pořád ohrožena. Trvalo několik měsíců, než mnozí z nás uvěřili, že mohou promluvit, mnozí však nevěří ani teď. Ale promluvili jsme už tak a tolik se odkryli, že svůj úmysl zlidštit tento režim musíme jedině dokončit. Jinak by odplata starých sil byla krutá. Obracíme se hlavně na ty, kdo zatím jen čekali. Čas, který nastává, bude rozhodující pro mnoho let." "Vzdejme se nemožného požadavku, aby nám vždycky někdo vyšší podal k věcem jediný výklad a jediný prostý závěr. Každý si bude muset udělat své závěry, na svou odpovědnost. Společné shodné závěry je možno najít jen v diskusi, k níž je nutná svoboda slova,"
"Letošního jara vrátila se nám znovu jako po válce velká příležitost. Máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc, která má pracovní název socialismus, a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší kdysi dobré pověsti i poměrně dobrému mínění, jež jsme o sobě původně měli. Toto jaro právě skončilo a už se nevrátí"
