Autor: Věra Beranová | 1. 11. 2021
Osobnost, která svým způsobem zasáhla nejen do filosofického a umělecko-historického myšlení 60. let byl filosof, estetik, literární teoretik Roman Ingarden / Krakov 1893-1970/.Studoval matematiku a filosofii, přednášel na universitě ve Lvově a Krakově. Jeho texty byly přeloženy do řady jazyků, také do češtiny. Jeho texty, i když nebyly k dispozici v češtině, přesto byly z velké části známy v našem prostředí. Česky pak vyšly knihy O poznání literárního díla, 1967, Umělecké dílo literární, 1989. Šíře jeho odborného zájmu bylo téměř bezbřehé. Věnoval se mimo ontologie a epistemologie, také filosofii malířství a hudby. U nás se podrobně zabýval jeho dílem Jan Patočka.
Studie Romana Ingardena se staly po roce 1945 součástí dramaturgie mnohých časopisů. Tak například systematicky byly jeho stati překládány na stránkách brněnského Bloku. K jedněm ze stěžejních patří překlad studie nazvané Problém formy a obsahu v literárním díle, která podle slov samotného Ingardena je svým způsobem dořešením otázek, kterými se zabýval ve svých dvou knihách Literární dílo a _O poznávání slovesného díla. _Upozorňuje zde na tradiční a odvěký "boj" mezi zastánci dominance formy, nebo obsahu, v uměleckém díle. Tento spor má hluboké a naprosto fundamentální kořeny, často podmíněné ideovými, až ideologickými východisky. Důvody, které uvádí Ingarden pro nemožnost vyřešení vztahu obsahu a formy jsou nám právě v naší současnosti velmi blízké. Ingarden si na svou dobu klade velmi otevřeně otázku, která je právě dnes v podstatě stěžejním problémem, jak estetiky, tak i každé teorie umění. Co je vlastně umělecké dílo? Je přesvědčen, že až bude znát tuto "prostou" odpověď, může se dál ptát, jaká je jeho forma a obsah, jaký je mezi nimi vztah. Tedy podstatu obsahu a formy vidí Ingarden v odhalení vlastní struktury uměleckého díla. Svůj výzkum si rozčleňuje do několika problémových okruhů: 1/ Je vůbec možné odlišit formu od obsahu? 2/ Jaký úkol má v uměleckém díle obsah a forma? 3/ Jaké hodnoty se v uměleckém díle vyskytují. 4/ Z toho také plyne, že estetické, či umělecké hodnoty budou mít jinou povahu, než například etické a podobně. Zde se, například často objevuje názor a Ingarden na něj razantně upozorňuje, a tím je hodnota uměleckého díla viděná jen ve světě forem. Jen forma udává hodnotu uměleckého díla. 5/ Na řešení předešlé otázky je závislá i otázka následující. Jak to je s autonomností estetické hodnoty, je vázána na hodnoty jiné. Je například hodnota uměleckého díla podmíněna i hodnotami jinými? 6/ Mají schopnost jiné hodnoty, tedy mimoestetické, uvnitř uměleckého díla ovlivňovat jeho celkovou hodnotu? 7/ V závěrečném bodu tohoto přehledu dochází Ingarden k jakémusi shrnutí. Upozorňuje na proměnlivost v "hodnocení" různých hodnot, v relativnosti posuzování a upřednostňování jedněch nad druhými. V rámci estetické hodnoty a těch ostatních, je to snad nejvíce zřejmé. Je evidentní, že odpovědi na tyto otázky jsou doslova podvázány zásadním konceptem, a to je: jak pojímáme umělecké dílo. Ingarden nabízí k charakteristice obsahu a formy svůj fenomenologický koncept: "Chceme-li považovat za části díla jednotlivé jeho vrstvy, které jsou ovšem od sebe neoddělitelné, ale podle svých základních prvků od sebe podstatně rozdílné, můžeme vrstvy považovat za "obsah" díla. Nabízí se však otázka, co je v tomto případě formou díla?"…"formou díla je uspořádání částí nebo jinak řečeno souhrn vztahů, která trvají pod vrstvami díla. Právě však při pokusu o bližší osvětlení těchto vztahů hrají hlediska nazírání, která jsme právě rozlišili, podstatnou úlohu." / Ingarden, R., Problém formy a obsahu v literárním díle, Blok r. II. 1947-48 s. 6/
Na první pohled se zdá, že tyto Ingardenovy úvahy o obsahu a formě v uměleckém díle jsou čistě akademické a tedy ve vývoji a postavení umění v konkrétním čase, v konkrétní společnosti, nesehrávají žádnou, či jen okrajovou roli. Skutečnost je však poněkud jiná. Preferování jedné kategorie nad druhou vedlo v dějinách umění vždy k nerovnováze, až možnosti ideového výkladu uměleckých děl. I když se tyto Ingardenovy úvahy zdají poněkud odtržené od kulturně-politických sporů jsou v podstatě východiskem pro opravdové odborné přístupy k řešení těchto otázek. Nejsou to tedy pouhé akademická zamyšlení, ale poukazují na možná nebezpečí jednostranného, tedy preference buď obsahu, nebo formy. Jeho myšlenky se tedy v 60. letech staly jistým východiskem pro řadu estetiků, historiků umění, filosofů v našem prostředí.
Ke generaci slovenských autorů dramatiků, prozaiků, divadelních teoretiků, kteří výrazně posunuly vývoj slovenské literární tvorby, především druhé poloviny 50. let a zvlášť let 60. patřil Petr Karvaš /1920-1999/. Studia zakončil na Filosofické Fakultě Slovenské univerzity /dnes UK Bratislava/, v letech /1945-1948/ pracoval jako dramaturg Československého rozhlasu, lektor a dramaturg Novej scény a SND v Bratislavě, 1949-1950 kulturní atašé, redaktor Kultúrneho života, pedagogicky působil na Filozofické fakultě UK. Autor mnoha románů, dramatických a teoretických textů. Jako například román z roku 1949 _Toto pokolenie z roku_1950 _S nami a proti nám, _z roku 1954, _Čert nespí, _a další. Z dramat to byly v 60. letech například divadelní hry Meteor, Pacient sto trinásť, _Antigona a tí druhí, _z roku 1962, kde tradiční antický motiv převedl do prostředí koncentračního tábora z konce války, tedy z ledna 1945.Velmi známou se stala hra Polnočná omša, která prošla s velkým úspěchem slovenskými a českými divadelními scénami. Tematika zde byla také jistým způsobem podobná. Jednalo se o prožívání vánočních svátků v uzavřeném rodinném kruhu v dramatické době roku 1944 v oblasti Slovenského národního povstání. Petr Karvaš nejen zpracovával tuto válečnou tematiku, z hlediska nového pohledu oproštěného od ideových hledisek, ale především tato v podstatě historická tematika se vyjadřovala k obecným mravním problémům. Zvlášť v rámci problematiky Slovenského národního povstání to byl jistě velmi netradiční, doslova odvážný čin. V této souvislosti bychom mohli upozornit na film Kadára a Klose, Obchod na korze z roku 1965.Karvašova dramatická tvorba vyšla i knižně, jako například Veľká parochňa. _Absolútny zákaz. _Karvašovy teoretické studie vycházely ze strukturalismu, jako například z roku 1948, Kapitolky o rozhlase, K základným otázkam súčasného divadla, historicko-teoretická kniha. V 50 letech to byly, Úvod do základných problémov divadla, K niektorým tvorivým problémom našej drámy,V 60 letech Zamyšlení nad dramatem, Zamyšlení nad dramaturgií. Karvašova dramata, odborné studie, vyšly v řadě překladů. Součástí jeho tvorby byly i reportáže, často vycházející z jeho zahraničních cest.
Estetik, výtvarný teoretik, kritik pohybující se v různých oblastech výtvarného umění / Miroslav Klivar /1932 – 2014 /, působil také jako aktivní tvůrce, malíř, grafik, fotograf, sklářský výtvarník. V roce 1955 absolvoval Filosofickou fakultu UK v Praze, jako vysokoškolský pedagog na uměleckých školách v Praze a Bratislavě. Publikoval v řadě periodik zabývající se problémy výtvarné kultury a estetiky. Jako například, Výtvarná kultura, Výtvarný život, Tvar, Výtvarná práce a jiné. Jeho umělecká i teoretická tvorba je velmi rozsáhlá. V 60. letech se zapojil do obrodného procesu, propagoval autory, kteří v předcházejícím období, byli upozaděni. Publikoval řadu studií, přispíval do časopisů, zabýval se také, jako jeden z prvních teoretiků, užitým uměním, sklářským výtvarnictvím. Již v 60. letech získal řadu i mezinárodních ocenění, vydal řadu publikací, jako například, Technological Art its Aesthetics, Bratislava, 1967, Aesthetics of Industrial Labour, České Budějovice, 1968, Estetika nových umění - Aesthetics of New Arts Praha, 1970.
Významný byl Klivarův podíl na teorii, v době rozvíjejících se tzv, „nových umění". Publikoval řadu článků v odborném i populárním tisku. Například z roku 1970 publikaci, Estetika nových umění.
V časopisu Estetika publikoval studii Nové formy českého audiovizuálního umění, která byla jistě svým způsoben novátorská: _„Nové formy českého audiovizuálního umění uvolňují strnulé vazby k hledišti, tvoří syntézu umění, překračují polyprojekci. Jsou invenčně rozmisťovány a architektonicky komponovány. Volný dramatický prostor umožňuje permanentně měnit dynamiku děje, zejména pak jeho resumování, přechody z různých pohledových rovin, úhlů záběrů, formátů obrazu aj." /_Estetika 2/1979/
Miroslav Klivar velmi aktivně reagoval na nové proudy výtvarného umění a tím také seznamoval veřejnost nejen s domácí, ale i zahraniční uměleckou produkcí, posunul i domácí teoretickou frontu ve smyslu orientace na netradiční výtvarné umění.
Filosof, estetik, Antonín Mokrejš se narodil v roce 1932. Absolvoval v roce 1955 na FF UK, působil na Akademii výtvarných umění, na katedře marxistické filosofie, později na Filosofickém ústavu ČSAV do roku 1970.Také učil na ZDŠ. Ve své tvorbě se soustřeďoval na vazbu mezi filosofií a uměním. Zabýval se pražským strukturalismem, francouzským existencialismem a fenomenologií. Koncem 50. let intenzivně studuje dílo R. Ingardena a J. P. Sartra. Patří k těm autorům v 60. letech, kteří hledali v rámci oficiální filozoficko-estetické doktríny nové podněty, nová východiska. V 60. letech publikoval také v řadě časopisů. Jako například v roce 1957 v časopise Nový život, Umění a socialismus, ve Filosofickém časopise, O pravdivosti umění, v časopise Orientace v letech 1966 a 1968 studie: Umění a poznání a zvlášť Idea socialismu.
Z publikací to jsou: Umění, skutečnost, poznání, 1966, Fenomenologie a problém intersubjektivity 1969.
