Autor: Věra Beranová | 15. 11. 2021
Společensko-politická situace 60. let otevřela řadu otázek vztahujících se ke kultuře a umění, stejně tak, jako kultura a umění kladla otázky společnosti, striktně prezentované politickou representací. Mezi ty, kteří konfrontovali své názory, s nově vzniklou situací, patřil také germanista, literární historik, spisovatel, kulturně-politický pracovník Pavel Reiman / 1902- 1976/. Celoživotně levicově orientovaný, studoval na Lipské universitě germanistiku, člen Kostufry /Komunistická studentská frakce/, redaktor stranického tisku /KSČ/. V roce 1931 vydal první Dějiny KSČ. Koncem 30. let podporoval emigranty z Říše. Sám emigroval v roce 1939 do Velké Británie.
Po roce 1945 se aktivně zapojil do kulturní politiky KSČ, figuroval v procesu se Slánským. Působil jako ředitel Ústavu dějin KSČ, později se kriticky stavěl k politice KSČ. S Eduardem Goldstückrem organizoval převratnou Liblickou konferenci, která interpretovala život a dílo Franze Kafky, pod zorným úhlem nových společensko-politických východisek. Konference se konala na konci května 1963 v Liblicích u Mělníka, které se účastnili delegáti, germanisté z Československa, NDR, Rakouska, Francie a dalších států.. Později byla charakterizovaná jako počátek Pražského jara. Řešil se zde nejen problém Kafka, ale v kontextu také problematika vztahu existencialismu a marxismu. Kafka se stal jistou záminkou řešení širších filosoficko-společenských problémů. O šíři diskusí svědčí i jejich účastníci. Tedy mimo Pavla Reimana to byl Eduard Goldstücker, také například Norbert Frýd, Jiří Hájek, Alexej Klusák, Ivan Sviták, ze zahraničních například Anna Seghersová, Ernst Fischer, Roger Garaudy a další.
Pavel Reiman patřil v kritickém období ke kritikům sovětské intervence v roce 1968.
Publikoval řadu textů, článků v periodikách.
V roce 1949 vydal v nakladatelství Svoboda soubor statí pod jednotným názvem, jejíž text svědčí, samozřejmě na svou dobu, o nedogmatickém přístupu k danému problému. "O realistickém pojetí umění". /Reiman,P., O realistickém pojetí umění, Praha,Svoboda 1949 s. 7/
V rámci umění a v podstatě obecně kultury, vidí Pavel Reiman dvě stěžejní otázky, z kterých se podle něj, odvíjí další. První se týká vztahu umění a společnosti, druhá pak poměru obsahu a formy. Konfrontuje různé estetické koncepty, jako například existencionalismus, strukturalismus, surrealismus a jiné,_ s marxistickou koncepcí a v rámci těchto úvah, vyzdvihuje Heglovo vidění, _které v otázce vzájemného poměru obsahu a formy jasně preferuje obsah. Výchozím předpokladem je zde realistické pojetí, kdy umění je znázorněním, odrazem skutečnosti, a to jak, přírody, tak, i společnosti. Obsah je pak určující, prvotní. Je však důležité, že Reiman považuje vztah obsahu a formy za dialektický, za dialektickou jednotu. V tomto slova smyslu poukazuje na předmarxistické filosoficko-estetické koncepty. Jmenuje Goetha, Heineho, Černiševského, Bělinského. Marxismus pak chápe, jako završení všech těchto realistických představ o poslání umění a to jak v jeho vazbě na společnost, ale také na individuum.
To co prochází celým textem, jako jistý předpoklad dalších úvah je chápání umění ve své třídní podobě. Jak z hlediska tvorby, tak i recepce.
Uvědomuje si však, že mechanické přiřazování třídnosti neodpovídá realitě:
"Je mylným a primitivním pojetím, že příslušnost k určité třídě automaticky určuje ideologii a činnost umělce nebo spisovatele. Třídní postavení hraje pochopitelně velikou úlohu v životě jednotlivců a má na jejich ideologii veliký vliv. Ale dějiny znají nemálo případů, kdy jednotlivci a celé skupiny nebo vrstvy zaujaly k své vlastní třídě kritické stanovisko, nebo dokonce přešly na stanovisko jiné třídy."
_/Reiman,P., O realistickém pojetí umění, Praha,Svoboda 1949. _Mimo ucelený text byly do publikace zařazeny i časopisecké studie, které byly uveřejněny především v Tvorbě.
V rámci historické tematiky publikoval Pavel Reiman například v roce 1954 Dělnické hnutí v českých zemí, V roce 1968 studii Tečka za Mnichovem
K velkým osobnostem české literatury, s mezinárodním přesahem, bezesporu patří Bohumil Hrabal /1914 – 1997/, spisovatel, romanopisec, básník, scénárista, žurnalista, Jeden z nejpřekládanějších českých autorů. Řada jeho děl byla filmově adaptována a například film Ostře sledované vlaky v režii Jiřího Mencla, získal Oskara. K dalším patří Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota, Perlička na dně, Postřižiny.
Výstižně charakterizoval Bohumil Hrabal podstatu, smysl umění, když napsal: „Pořádná knížka není pro to, aby čtenář líp usnul, ale aby vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel spisovateli naplácat držku".
Studoval práva a navštěvoval přednášky s dějin literatury, umění a filosofie. Vystřídal řadu profesí a zkušenosti z těchto zaměstnání se odrazily v jeho tvorbě. Jeho život byl spojen s pražskou Libní a s Kerskem. Publikoval v řadě periodik, jako například v _Literárních novinách, Tvorbě. _Získal řadu domácích i zahraničních ocenění. V roce 1965 cenu nakladatelství Mladá fronta, v roce 1968 získal Státní cenu za literaturu za Ostře sledované vlaky. V 60. letech vyšla řada textů, jako například: Prelička na dně /1963/ próza Taneční hodiny pro starší a pokročilé 1964, Ostře sledované vlaky 1965, próza pro děti, Kopretina 1965, prózy Morytáty a legendy 1968.
Bohumil Hrabal se celoživotně zajímal o otázky společensko-politické pregnantně vyjádřené jeho slovy. "Politika je prostor možného, umění je prostor nemožného".
Významnou postavou literárního světa a to nejen v období 60. let byl Oldřich Králík /1907-1975/. Celoživotně byl svázán s Palackého universitou v Olomouci a stejně tak s okolním krajem, Hanou. Symbolicky pak zemřel po své každoroční pouti na Svatý Kopeček. Absolvoval filozofickou fakultu Masarykovy university v Brně, také jako žák Arne Nováka. Patřil v podstatě k zakladatelům znovuobnovené Palackého university v roce 1946, kde byl dlouhá léta stěžejním představitelem bohemistiky. Jeho přístup k odborné práci byl netradiční a často vzbuzoval polemiku v odborných kruzích. Vycházel především z Mukařovského pojetí strukturalismu. Pro jeho práce je typický široký záběr, pro který, je charakteristická nejen hluboká znalost tvorby zkoumaného autora, ale jeho pochopení v kontextu díla jiných autorů, ale také celkové společenské situace. K těm nejdůležitějším publikacím patří například z roku 1947 studie nazvaná _O charakter Bezručova _díla, která podstatně ovlivnila další bezručovská bádání. Jsou to i další osobnosti, které stály v centru Králikova zájmu, jako například Otakar Březina, kterému věnoval obsáhlou studii z roku 1948 vydanou Melantrichem. Máchovskou tematiku zpracoval v publikaci vydané Olomouckou univerzitou v roce 1957 nazvanou Pouť krkonošská. Máchovy texty a máchovské __ __ apokryfy. V roce 1965 pak publikace Křižovatky Nerudovy poezie.
V 60. letech publikoval v podstatě svá stěžejní díla, která vzbudila odbornou i obecně společenskou pozornost. Srdeční záležitostí bylo pro Oldřicha Králíka téma nejstarších českých dějin vyjádřených v dobové literatuře. Tuto problematiku řešil mnohdy netradičně, což vzbuzovalo v odborných kruzích velkou pozornost. Byla to především publikace vydaná v roce 1966 nazvaná Šest legend hledá autora, z roku 1968, byl to také text nazvaný Od Radima ke Kosmovi, zabývající se nejstaršími dějinami české vzdělanosti. Z roku 1970 Labyrint dávných dějin českých. Přesto, že se Oldřich Králík zabýval historickou problematikou, jeho texty se setkaly s velkou pozorností také proto, že řeší tato historická témata netradičním způsobem.
Svým způsobem vycházel Oldřich Králík ze strukturalismu, orientoval se však více na historické souvislosti s důrazem na tvůrčí osobnost badatele, interpreta daného tématu. V těchto souvislostech souzněl s názory F.X.Šaldy. Šlo mu vždy o hluboké chápání umělecko-historických souvislostí, nikdy u něj nezvítězil ideový koncept, nad vlastní podstatou uměleckého díla, v jeho případě literatury.
K významným osobnostem, které chápaly estetiku v tom nejširším slova smyslu, patřil bezesporu historik a teoretik výtvarného umění s hlavním zaměřením na estetickou výchovu, Jaromír Uždil / 1915 – 2006 /. Studoval na Filosofické fakultě UK u Antonína Matějčka, Josefa Cibulky, dále také na Českém vysokém učení technickém, například u Cyrila Boudy.V letech 1945-46. V rámci stipendia spolu s dalšími českými a slovenskými stipendisty studoval na École Nationale Superieure v Paříži. Byl členem výtvarných sdružení, jako například Mánes. Zabýval se především estetickou výchovou orientovanou zvlášť na výtvarný projev. Byl členem mezinárodní organizace výtvarných pedagogů INSEA. V 60. letech přednášel na VŠUP v Praze. Publikoval v řadě kulturních periodik, především o problematice estetické výchovy a jejím významu pro celkový rozvoj osobnosti. Jeho zásluhou se právě školní i mimo školní praxe výtvarné výchovy a její popularizace stály v 60. letech v centru společenského zájmu. Věnoval se také monografickým studiím, jako například z roku 1953 Mánesův orloj, Miloš Malina-obrazy z let 1946-57, a další. Stěžejní prací z tohoto období je pak z roku 1960 _Estetická výchova /Úvod do studia _/. Bohužel se v dalších desetiletích nenašla taková osobnost významu Jaromíra Uždila, která by se tak intenzivně zabývala problematikou estetické výchovy.
