Autor: Věra Beranová | 16. 11. 2021
Literární historik a lingvista, představitel strukturalismu, Roman Osipovič Jakobson / 1896 – 1982/. Absolvoval Moskevskou universitu, obecnou jazykovědu. V období první republiky žil v Československu, podílel se na založení Pražského lingvistického kroužku. Spolu s V. Mathesiem, J. Mukařovským a dalšími. Působil také v Brně na Masarykově universitě. Jeho vliv v rámci české a československé kultury byl stále patrný, i když žil nakonec v USA. Za svého pobytu v ČSR i v pozdějších letech se intenzivně zabýval hlavně starší českou literaturou. Psal například doslovy ke knihám Milady Součkové, také Jana Patočky.
Je příznačné, že léta zlomová v naší historii, léta rekapitulací, hledání nových, či staronových východisek, přináší v našich poměrech otázku původu a orientace naší kultury, tedy i jazyka. Je zřejmé, že Jakobson, jako lingvista, považoval jazyk za základní atribut národní kulturní specifičnosti_. Jakobson v roce 1945 píše: „Jednota národa je dána společnými slovy, společnou cestou k Slovu a proto je posvátná. Národy se liší slovy svých jazyků a jsou spojeny Slovem, jež vyznávají "./Jakobson, R., Neměnné směrnice, Kvart, r. 1945-1946 str. 185 a dále/
Právě prostřednictvím slova, řeči, jazyka se zamýšlel nad problémem orientace českého národa. Tento problém je žhavý dodnes, na počátek 21. století. Deklarativně byl a je nazýván a stále se objevuje prostřednictvím jednoduché otázky: „Východ nebo západ?" Tedy jak je orientovaná naše kultura a celkové nasměrování naší existence. Varianty jsou tedy v podstatě tři. Dvě polární, buď tak, či onak, ta třetí je svým způsobem kompromisní, jako most mezi východem a západem. Tento koncept zastával mimo jiné například prezident E.Beneš. V roce 1945, když se nad ním zamýšlel Jakobson, byly tyto otázky silně rozjitřené přestálými zkušenostmi německé okupace. Jakobson se opírá o prostudovanou literaturu o osobnosti, pro které, byl tento problém určující. Klad vidí v jistém boji proti universalismu, rozvoji v mnohoznačnosti, jedinečnosti jazykové a tedy i kulturní. Zde se opírá, v kontextu českých dějin, například o výroky kališníka Pavla Stránského, Dalimila, Bohuslava Balbína a především Františka Palackého..
Roman Jakobson měl vytříbený smysl pro konkrétní umění, zvlášť pro poesii, byl také v osobním kontaktu s řadou básníků, z nichž někteří byli jeho osobní přátelé, jako například, Majakovský, Chlebnikov, z českých umělců pak Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, Jaroslav Seifert. Mladá česká avantgarda se velmi brzy spojila se členy Pražského linquistického kroužku. Společně zastávali přesvědčení o poslání jazyka, kde jej chápali ve funkcionální dimenzi, proti tradičnímu jazykovému.
!
Historik umění, výtvarný kritik, překladatel, pedagog Miroslav Míčko / 1912 – 1970 /. V kontextu českého umělecko-historického a estetického myšlení má Miroslav Míčko své jedinečné postavení. Již jeho studijní orientace vytvářela předpoklad plastického pohledu na otázky umění. Studoval na Filosofické fakultě srovnávací moderní literaturu, dějiny umění, estetiku u O. Zicha a J.Mukařovského. Tento široký studijní záběr se projevil nejen v hloubce vzdělání, ale také například v jazykové kultuře, která jej řadila mezi přední esejisty zabývající se problémy umění. Jeho konkrétní zájem se již od let studií orientoval na vztah výtvarného umění a literatury. Ve čtyřicátých letech soustavně sledoval výtvarnou scénu. Za protektorátu řídil časopis Výtvarného odboru Umělecké besedy, ** ** _Život ._Na stránkách tohoto časopisu publikoval řadu statí, které mají spíše charakter uměnovědných esejí, než esteticko-uměnovědných studií. Jako například Životospráva umělce v této studii spíše formou beletristickou a upozorňuje například na paradoxy umělecké tvorby: "Patří k paradoxům uměleckého povolání, že mnohdy více mu prospívá to, co by se zdálo mu překážet, než co je zdánlivě usnadňuje. Dokud si sám a neznám, nepotvrzen uznáním ostatních, a jenom dílo, o něž v skrytu zápasíš, odpovídá na tvé nejistoty, tu každý odpor, na nějž narážíš, je schopen stupňovat tvé úsilí".__/Míčko, M., Životospráva umělce, Život r. XIX. 1943 s. 36/
Nová situace po roce 1945 umožnila M. Míčkovi se jednoznačně, tak říkajíc na plný úvazek, věnovat umělecko-historické práci. Z té doby pochází řada studií například o Bonnardovi, Matissovi, získává stipendium na Sorboně. Patřil k několika stipendistům, kteří studovali v letech 1945-48 v Paříži. Mezi nimi byl například významný slovenský estetik a teoretik umění Marián Váross a další._ _Navštěvoval přednášky profesorů Souriau a Lavedana, na jejichž základě prohloubil svou inklinaci k estetice, tedy v jeho případě pojetí výtvarných problémů z estetického metodologického hlediska. Paříž a celá francouzská kultura pro něj znamenala rozšíření a prohloubení konkrétní orientace v současné výtvarné tvorbě, kontaktoval také Františka Kupku a další. Jeho pohledy, sondy, kritiky, do výtvarného dění zahraničního i domácího se vyznačují nadhledem, schopností hlubšího komparativního pohledu. Toto poučení a poznání zúročoval ve své odborné práci, bohužel však jeho konkrétní kontakty, a to jak s organizacemi, tak s význačnými osobnostmi uměleckého světa nebyly v následujícím období, tedy v 50. letech využity.
Z hlediska individuálního vývoje znamenala poválečná léta pro M. Míčka především práci na budování svého odborného profilu. Tím, že pobýval v zahraničí, viděl také velmi hektickou kulturně-politickou situaci poněkud z jiných zorných úhlů než ti, kteří se jí účastnili ve vlastním domácím prostředí. Tak v podstatě stál mimo spory, které se nevyhnuly i osobnostem původně velmi jasně akademicky profilovaným. V 50. letech působil v redakční radě časopisů Výtvarné umění a Výtvarná práce a přednášel jako profesor dějin umění na Pedagogické fakultě UK, později také na AVU. Byl členem mezinárodního sdružení výtvarných kritiku AICA. Míčkova slova publikovaná v roce 1964_„ Umění je obrazotvorné, tvárné a sdělné poznávání a osvojování světa člověkem, je charakterizováno tvůrčím aktem, který se vtěluje v esteticky účinnou a významově hodnotnou formu". /__ O lidskosti umění, Výtvarné umění, 1964 s. 385_/
Velkou osobností divadelního a filmového světa 60. let s mezinárodním přesahem byl bezesporu režisér Alfréd Radok /1914-1976/. Působil na domácích scénách, od roku, 1968 kdy emigroval, také na scénách ve Švédsku, v Geteborgu, ve Vídni v Burgtheatru a jinde. Zakladatel Laterny magiky. Spolupracoval s E.F. Burianem, dlouhodobě pak s výtvarníky, scénografy, Josefem Svobodou a Ladislavem Vychodilem.
V roce 1948 natočil první film o pronásledování židů Daleká cesta, který získal řadu i zahraničních ocenění. V roce 1951 to byl film Divotvorný klobouk, televizní film V pasti a především Dědeček automobil z roku 1956. Byl vůdčí osobností jedinečného projektu Laterny magiky, zvlášť v rámci Světové výstavy v Bruselu 1958. Laterna magika vznikla jako kulturní program mezinárodní výstavy Expo 58. Alfréd Radok spolu s bratrem Emilem a scénografem Josefem Svobodou byli pověřeni tímto projektem, kdy došlo k propojení filmové projekce s jevištní akcí. Na programu spolupracovali Miloš Forman jako scénarista, režiséři Vladimír Svitáček, Jan Roháč, choreograf Jiří Němeček, dále řada účinkujících, moderátorky - konferenciérky a další. V šedesátých letech byla Laterna magika zaměřená jak na domácí publikum, tak stále více na zájezdové programy. Tak se tedy stala nejen domácím, ale i zahraničním fenoménem, který ve své jisté podobě trvá dodnes. Alfréd Radok se v 60. letech aktivně podílel na kulturní politice v rámci divadelní problematiky. V těchto letech také publikoval v řadě periodik. Vyjadřoval se zde ke konkrétní kulturně-politické situaci.
Ve slovenském prostředí se stal významnou kulturně-politickou osobností literární historik, teoretik, publicista Pavol Števček /1932 -2003/. Střední školu a obchodní akademii absolvoval v Humeném. Vystudoval Filosofickou fakultu KU v Bratislavě, kombinaci slovenštinu, literární vědu. Především se významně podílel na charakteru a úrovni časopisu - týdeníků, Kultúrný život, kde pracoval jako redaktor v letech 1955-1967. V letech 1967-1970 byl pracovníkem Ústavu slovenskej literatúry SAV. Pro svou angažovanou odbornou a publicistickou činnost především na stránkách Kultúrného života musel opustit vědeckou práci v SAV. Publikoval především v 60. letech mnoho článků zabývajících se obecně kulturou, kulturní politikou, aktuálními problémy doby, a to nejen v rámci slovenských časopisů, také například v periodiku Plamen. Knižně vydal v 60. letech: Nová slovenská literatura, 1964, Návrat k literatúre, 1967, Modifikácie,1971, /po vydání zešrotované/.
