Neveselý podzim české a německé levice

Na tento podzim ani česká ani německá levice nebude mít dobré vzpomínky. Téměř všichni jsou přesvědčeni, že není většího rozdílu mezi Die Linke a KSČM. Určitě je to v mnoha aspektech pravda, je tu ale jedno společné –volební výsledek. Ten dostal obě strany pod hranici, která umožňovala být nadále v parlamentu. Nic na tom nemění ani to, že německé legislativní specifikum umožňuje v některých případech utéci hrobníkovi z lopaty. Tím byla tři parlamentní křesla, jejichž získání tzv. přímou volbou zachránilo dalších 30 poslanců.

Pokusím se porovnat některé společné a rozdílné rysy KSČM a Die Linke, nebo je alespoň naznačit. Situaci v ČR nejspíše čtenáři znají dostatečně. Proto se zaměřím hlavně na to, co se děje přes hranice. Těsně před německými volbami jsem mluvil s některými německými přáteli. Nikdo z nich nepředpokládal, že by Die Linke mohla propadnout pod 5 %. „Pesimistické" předpovědi hovořily o výsledku někde kousek pod 6 %. Také všechny relevantní předvolební průzkumy uváděly výsledky nad 5 %, sice se sestupným trendem v poslední době. Pouze jedna agentura dala 4,5 %. Pro připomenutí u nás to s výsledky KSČM a ČSSD bylo poslední dobou spíše na hraně, možná že s malou převahou volebního neúspěchu. Pro německou levici to byl šok – první hodnocení hovořila o „katastrofě".

Na stole ale stále leží otázka – Proč? A jsou německé a české příčiny obdobné nebo to byla shoda náhod?

Zdá se, že to tak náhodné ani v českém ani německém případě nebylo. Někde šlo o velké rozdílnosti, ale paradoxně se stejným výsledkem – negativním. Oboje volby měly vyšší účast. A také to vedlo k relativnímu oslabení levice. U nás šlo o mobilizaci „proti Babišovi", v Německu se sociálním demokratům zmobilizovat veřejnost a své voliče a tím odčerpat i část voličů Die Linke. V ČR ukazují analýzy, že od KSČM i ČSSD odešla až polovina minulých voličů k ANO. V Německu „rozdávala" Die Linke hlasy sociální demokracii - SPD (640 tisíc voličů z minulé volby) a Zeleným (480 tisíc) a což je alarmující, „nevoličům" (320 tisíc). Tato ztráta přesunem k „nevoličům" byla ze všech stran největší. AfD takto „ztratila" 180 tisíc hlasů, CDU/CSU 50 tisíc hlasů a všichni ostatní hlasy od „nevoličů" získávali.

Naše realita byla, že parlamentní přežití tradiční levice (KSČM a ČSSD) záviselo na hlasech starší střední a seniorní generace. Voliči 18-34 let věku dali ČSSD 3 %, KSČM jen 1 %. Oproti generaci 65+, kdy to bylo u ČSSD 7 % a KSČM 8 %. V Německu skupina 18-24 let přinesla Die Linke 8 % a pak už to postupně klesá ke 4 % u věku 45-59 let i 60+. Pro Die Linke jde ovšem o perspektivnější situaci, než je ta naše, především KSČM. Další dvě české strany považované za levici získaly zanedbatelný počet hlasů, Zelení – 0,99 % a Levice 0,05 %. V Německu je zajímavá situace u SPD a u Zelených. U mladé a střední generace vždy vedou Zelení, teprve od 35 let voličů se do čela dostává SPD s maximem ve skupině 60+ s 34 % (zde CDU/CSU 33 %, Zelení 9 %).

KSČM a ČSSD se deklarují jako strany pro pracující. Ale u lidí bez maturity od 35 let věku kraluje ANO (49 %), ale i zmíněné strany zde bodovaly – KSČM 7 %, ČSSD pak 5 %. U maturantů v generaci 55+ vedlo ANO, ČSSD a KSČM si pořadí prohodily (7 % ku 6 %). V Německu Die Linke se podle sociálních skupin diferencuje mírněji, nejméně získala u státních zaměstnanců (3 %), pak důchodci (4 %), manuální pracovníci, „bílé límečky a živnostníci dopadli stejně s 5 %. Němečtí sociální demokraté vedli u důchodců, manuálně pracujících a bílých límečků. U živnostníků byla SPD na 3. Až 4. Místě společně se Zelenými.

V českých podmínkách geografie hraje určitou roli. Výrazně se pro levici (negativně) odlišuje Praha. Oporou KSČM jsou spíše větší obce a menší města. V Německu je klíčové rozdělení Západ-Východ. Die Linke a hlavně její jedna dřívější část (strana PDS) byla svázána hlavně s německým Východem (územím reál socialistického německého státu – NDR). To se ale postupně mění. Současné těžiště Die Linke je na Západě. Z více než 60 tisíc členů je z východních spolkových zemí jen 23,1 tisíc členů (bez východního Berlína). I členská základna má svoji dynamiku, více než jejích 50 % vstoupilo do strany po roce 2010. Na Západě členská základna s určitými výkyvy spíše roste, zatímco na Východě trvale a rovnoměrně klesá. Pro zajímavost na Západě připadá na jednoho člena dvojnásobek získaných hlasů oproti Východu. Avšak ve východních spolkových zemích je stále Die Linke místní významnou silou kdy, nejhůře dosáhla 8,5 %, ve 3 zemích (vč. Berlína) to bylo více než 11 %. Průměrný výsledek na Západě pak byl 3,6 %. Co je ale horší, došlo k poklesu v průměru na 50 % minulého výsledku. Jen ve 3 zemích (z toho jde o dva městské země a malé Sársko) bylo dosaženo více než 5 %, což je hranice i pro vstup do zemských parlamentů. Ve východní části pak průměrný pokles byl na 58 % minulého výsledku). SPD na Západě posílila o 4,2 %, na Východě pak téměř o 10 %. Již před několika lety hovořili přátelé blízcí k Die Linke o tom, že strana sice získává pozice ve městech (především universitních, s rozmanitou sociální i etnickou strukturou), ale na venkově jsou „bílá místa", nejen bez organizací, ale i bez hlasů. V létě proběhly komunální volby v Hesensku. Zde v Kasselu, dvou set tisícovém městě s universitou, jehož téměř 40 % obyvatel má „migrační pozadí", získala Die Linke 11,2 % hlasů, v parlamentních volbách 6,5 %. Obdobný dobrý komunální výsledek byl i ve Frankfurtu (7 %). V blízkém okrese Fulda dosáhla Die Linke necelých 2,5 % v komunálních volbách a 3,8 % v parlamentních.

V Německu se ukazuje, že nástup SPD v posledních předvolebních měsících vedl k přesunu části voličů Die Linke k této straně. Obdobně přecházeli k Zeleným. Přitom ovšem nešlo o nějaké zásadní obsahové rozdílnosti v kampani. Spíše voliči, kteří nebyli pevněji ukotveni u Die Linke šli podpořit „nadějnější" subjekt v boji proti CDU/CSU. A zde se dostáváme k obsahovým, programovým otázkám. A většina hlasů zní, že toto politické střetnutí Die Linke nezvládla. Na počátku jara se uskutečnil „volební" kongres Die Linke. Z něho vyšla strana s novým vedením a (zdánlivě) jednotná. Do čela strany byly zvoleny dvě spolupředsedkyně – jedna, vzešlá ze západní a druhá z východní části Německa. Jestliže ta ze Západu měla kořeny v trockismu a následně v platformě Marx21, pak druhá patří spíše k pravicovějšímu, pragmatickému křídlu východoněmecké části Die Linke. Sjezd také posoudil programové teze. Zaznělo: „Die Linke má nový politický program, nové vedení a silnější vazby na EU". Jako reflexe na politickou realitu byl upozaděn „socialismus" i když byla potvrzena platnost Erfurtského programu (2011), kde strategickým cílem je demokratický socialismus. Bylo také konstatováno, že role některých platforem strany, jako komunistické a dalších vycházejících především z historie východní části Německa, slábne. Mělo se také za to, že je překonána vnitrostranická krize, ve které asi nejviditelnější roli hrála vnitřní „disidentka" Sahra Wagenknechtová. Před několika lety hrozilo i faktické rozdělení strany. Ale ve skutečnosti se spíše podařilo problémy a rozpory skrýt než vyřešit. Rudá Sahra (jak je často nazývána pro své dlouholeté působení v čele komunistické platformy) své názory prezentovala i ve svých knihách, je brilantní diskutérkou, táborovou řečnicí a je častým hostem různých talk show. Názorově je nejspíše blíže tradičnímu názorovému mainstreamu KSČM, než názor celá Die Linke. Na jaře se také řešilo, zda může Sahra být jedničkou na zemské kandidátce. Vedení strany, které ji na této pozici nechtělo, prohrálo a zemská organizace ji jako jedničku udržela, a tak se dostala opět do Bundestagu.

Je zajímavé, že zatím se dočteme velmi málo analýz voleb přímo od centrály Die Linke, více hodnotí situaci média či jednotlivé organizace a platformy strany. Jako důvody se například uvádí, že strana nastoupila do předvolební kampaně pozdě a nestihla vysvětlit svým voličům její programatiku. Svoji roli také určitě sehrála mobilizace společnosti proti „levicovému nebezpečí", kdy by se součástí vlády mohla stát právě Die Linke. Paradoxně i kritika zleva poukazuje na to, že vedení strany se upnulo na možnost zasednout ve spolkové vládě a místo jasného se vymezení vůči sice potenciálním koaličním partnerům, ale ve volebním klání konkurentům, přijalo cestu kompromisů, vyhýbání se jasným stanoviskům, která nekonvenovala SPD a Zeleným. Např. v trvalém antimilitaristickém postoji strany se najednou objevovaly názory připouštějící podporu aktivní vojenské účasti Bundeswehru v zahraničí apod. V Die Linke jsou na programu strategické debaty od samého jejího vzniku. V těchto volbách ale byla vybrána politicky neefektivní strategie. Kampaň byla intenzivní a programové myšlenky ve společnosti rezonovaly, ale nakonec část voličů neměla důvod volit kovaříčka – Die Linke, když mohla jít přímo ke kováři – SPD. Obdobně to bylo i u environmentální problematiky. V některých aspektech šel program Die Linke dále, než Zelení, ale voliči opět usoudili, že větší „zárukou" klima-programu budou právě Zelení. Jestliže je jedním z klíčových hesel je: „Die Linke chce vládnout", pak si sama velmi zužuje politický manévrovací prostor i vůči těmto potenciálním povolebním partnerům. Také se ztrácí řada dalších programových záměrů, které rezonují u části společnosti a které jsou občany považovány za témata právě pro takovou stranu jako je Die Linke. Tuto předvolební politiku voliči nepřijali a strana přišla především o váhající voliče. Voličské pevné jádro to pak nebylo schopno zachránit. Sami někteří němečtí levicoví autoři potvrzují, že potenciál úspěchu zde byl. Volání po zásadní změně rezonovalo s přáním 40 % voličů. A uvěřitelná nabídka Die Linke nepřišla. Orientace kampaně Die Linke nespadla z nebe, ale od počátku byla orientací „reformního" křídla strany. Exkluzivní fixace na vnitrostranické spory dnes odvádí pozornost od skutečné příčiny volební porážky. Tvrdí se, že nyní strana udělala stejné chyby jako její předchůdkyně PDS v roce 2002 (a údajně za tím opět stojí D. Bartsch). I buržoazní deníky si všímají, že Die Linke zůstává pozoruhodně strnulá. „Strana se zdá být letargická, zmatená a frustrovaná" (Welt). Katastrofické volby dosud neměly žádné viditelné praktické důsledky, ani z hlediska obsahu ani osob. Jako signál do budoucnosti může sloužit i to, že parlamentní skupina si znovu zvolila staronové předsedy Amiru Mohamed Ali a Dietera Bartsche. To není považováno za známku zásadních změn. Návrh ve vedení strany, aby předsedové parlamentní skupiny odstoupili, neprošel. Jde pravděpodobně o snahu vyhnout se větším vnitrostranickým konfliktům, které jsou označovány eufemicky jako „polyfonie". Ale tyto konflikty jsou mnohými považovány za hlavní příčinu krize. Ozývají se hlasy, že pokud by se krize rozvinula naplno, byl by to konec Die Linke. Ani po lipském jednání poslanecké frakce Die Linke nedošlo k zásadní změně – opozice (uvnitř strany) zůstává a není vidět, že by se situace řešila.

I v Německu se potvrzuje empirický fakt, že podíl radikálnější levice na vládách (státu či regionů) jako juniorní partner, má za následek následné volební ztráty (v poslední době např. Portugalsko, Španělsko i ČR). Dlouhodobě neotřesitelná pozice durynského zemského presidenta za Die Linke Bodo Ramelowa a jeho koaliční vlády Linke-SPD-Zelení, již také není jistá, jak vypadala ještě před pár měsíci a strana i zde ztrácí v průzkumech (až o 10 %).

Jako před českou levicí (hlavně KSČM) a zde včetně ČSSD, i v Německu musí dojít k hluboké reflexi. Ani německá SPD není prosta všech problémů. Nebýt Olafa Scholze, který jako buldozer odstranil překážky a zvítězil ve volbách, řešili by dnes také velké problémy. I v této straně jsou velmi různé síly vč. toho, že pravicově orientovaný Scholz má za sebou relativně silné levicové křídlo vč. Juso, mladých sociálních demokratů, kteří jsou výrazně levicověji orientováni než SPD. Die Linke není jedinou německou radikálně levicovou stranou. Ve volbách byly i dvě „komunistické" strany – Německá komunistická strana a Marxisticko leninská strana Německa. Jejich výsledek ale byl celkově necelých 33 tisíc hlasů, to je pod 0,1 %. Takže Die Linke je neoddiskutovatelným hegemonem radikální levice v Německu. Z toho ale vyplývá i její nepřehlédnutelná politická odpovědnost za další vývoj. Pro českou společnost je vývoj v Německu velmi důležitý. Obrazně řečeno v mnoha ekonomických, ale i politických otázkách je náš postoj a naše situace odvislá od německé politické reality. Proto i to, co se děje v levé části německého politického spektra zprostředkovaně má vliv na naše české prostředí. A mělo by být v zájmu českých levicových sil, aby německá levice včetně Die Linke hrála významnou a konstruktivní roli ve své zemi, protože tím prospěje i levici v České republice.

(text vyšel ve zkrácené podobě v Deníku referendum - https://denikreferendum.cz/clanek/33360-nevesely-podzim-nemecke-levice-aceske-levice)