Autor: Věra Beranová | 13. 12. 2021
Vojtěch Jasný /1925 – 2019/ byl jedním z nejvýznamnějších představitelů české kinematografie 60. let, patřil k tvůrcům tzv. nové vlny a jeho tvorba získala řadu domácích a mezinárodních ocenění.
Byl nejen filmovým režisérem také scénáristou, fotografem, pedagogem. Narodil se v Kelči na Vsetínsku a dialekt tohoto kraje byl slyšet v jeho řeči do pozdního věku. V 50. letech vystudoval pražskou FAMU u Karla Plicky, obor filmová fotografie. Působil pak v Československém armádním filmu. Spolu s Karlem Kachyňou na počátku 50. let natočil řadu dokumentárních filmů. Po několika dokumentárních snímcích byl v roce 1958 jeho samostatným celovečerním debutem film Touha. V roce 1963 natočil legendární film Až přijde kocour a v roce 1968 vznikl mezinárodně oceňovaný film, Všichni dobří rodáci. Získal například ocenění na Mezinárodním filmovém festivalu v Barceloně. Jasného filmy se dočkaly uznání i na dalších filmových přehlídkách po celém světě.
K dalším dílům 60. let patřil například spolu s K. Kachyňou film _Zářiové noci, _dramatický, _Přežil jsem svou smrt. Svým způsobem jemně humorný, avšak s hlubokým společenským podtextem je film, Procesí k panence, _z roku 1961, také soubor krátkých příběhů, které spojovalo téma, Dýmky 1966, z českého prostředí, pak z roku 1969 _Česká rapsodie. _Po invazi v roce 1968 Vojtěch Jasný emigroval. Natáčel filmy v Rakousku, Německu, dalších zemích, usadil se v USA. Působil také jako pedagog.
Pro tvorbu Vojtěcha Jasného a to speciálně v 60 letech, byl typický jistý mysticismus. Když analyzoval svou tvorbu byl přesvědčen, že je pro něj nejdůležitější citové vcítění, nikdy rozumový přístup. Divák si to jistě velmi jasně uvědomí například ve filmu, Až přijde kocour. Již samotný námět, kdy hlavní postavou je kocour, který má schopnost odkrývat lidské vlastnosti a to prostřednictvím zabarven jejich nositelů. Tak například zamilovaní jsou jasně růžoví. K jisté imaginaci filmu přispívají také herecké výkony, kterým dominuje dvou role Jana Wericha. Jasného kolegové, režiséři z 60 let, i ti z let pozdějších, jej vidí, jako velkého básníka. Jeho tvorba jen dokumentuje šíři filmového výrazu české, či československé nové filmové vlny.
Mezi výrazné osobnosti českého filosofického a historického myšlení, s přesahem do zahraničí, bezesporu patří Robert Kalivoda / 1923 – 1989. Absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Působil v letech 1954-1970 ve Filosofickém ústavu ČSAV spolu s Květoslavem Chvatíkem, Josefem Zumrem, Karlem Kosíkem. Později v Pedagogickém ústavu ČSAV. Je například autorem textů, _Ideologie německého nacionálního socialismu, 1953, Husitská ideologie, 1962 za tuto knihu získal státní cenu Klementa Gottwalda. _S problematikou marxismu se vyrovnal v publikaci _Moderní duchovní skutečnost a marxismus,_1968. Vědecká erudice se u něj pojila se smyslem po hledání filosofických koncepcí a zároveň hledání a prosazování aktuální společenské funkčnosti historie. Své odpovědi hledal v odkazu meziválečné avantgardy a také ve středověkém myšlení. Mimo knižní produkci publikoval také, především v 60. letech, v odborných periodikách i v denících, zvlášť v Literárních novinách. Zabýval se také problematikou metodologie historiografie. V jedné studii věnované básníkovi Zbyňku Havlíčkovi se nad tímto problémem zamýšlí v roce 1969 v kontextu jeho úmrtí. „ _Dějiny jsou příliš pomalé, příliš postupné, lidské příběhy jsou naproti tomu příliš komplikované a stopy těchto konfliktů zůstávají i po smrti jejich aktérů. Básník se svou životní tvorbou se do dějin nějak vejde většinou až po své smrti . Dokáže-li po své smrti do nich vstoupit dokazuje tím také, že byl za života básníkem. V tom je tragická dialektika básníkova osudu. _/Ineditní slovník, Zbyněk Havlíček /1922-1969 / Praha 1979
Jednou ze zásadních teoretických a ve své podstatě i konkrétních otázek teorie i umělecké tvorby 60. let byl problém vztahu realismu a abstrakce. Na tyto teorie, které v podstatě preferovaly abstrakci, reagoval v 70. a 80. letech mimo jiné, Sáva Šabouk, /1933-1993/ estetik, teoretik umění. V tomto období zastával řadu významných funkcí, jako například, byl ředitelem, Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. Již jako voják z povolání začal studovat dálkově Filosofickou fakultu UK, filosofii-historii. Obhájil diplomovou práci na téma Diskuse o ideologii. Pedagogicky působil na Akademii múzických umění, později na katedře estetiky Filosofické fakulty UK. V roce 1969 knižně publikoval _Jazyk umění, v roce 1973 Břehy realismu, _jako jistou odpověď na velmi známou knihu Rogera Garaudyho nazvanou _Realismus bez břehů. _Šabouk si ve své publikaci klade řadu otázek, kde charakterizuje jak realismus, tak i abstrakci. "Snaha bezvýhradně vázat realističnost na mimetické vstupní elementy je vždy provázená i snahou opačnou, kterou vyvíjejí dogmatičtí zastánci nefigurativního výtvarného umění, pro něž je jakýkoli výskyt napodobivého prvku v uměleckém díle odklonem od jeho realističnosti". Když chce charakterizovat realistické umělecké dílo podtrhává:" Realistické umělecké dílo musí být schopno: a/ Znovu zpřítomnit skutečnosti, s nimiž je spjata životní zkušenost člověka .b/ Prezentovat novou strukturaci těchto zkušeností avšak takovou, která nás přibližuje skutečnosti, v níž žijeme, nevytváří iluze o této skutečnosti, vnáší do našeho života přiměřenost postojů a pravdu."
Řídil řadu kolektivních projektů zabývající se výzkumem uměleckého vyjadřování a sdělování. Byl také vedoucím redaktorem časopisu Estetika, také předsedou České společnosti pro estetiku. Mimo vzpomínané tituly publikoval řadu obsáhlých textů, jako například Umění, systém, odraz 1972, Člověk a umění ve struktuře světa 1974, Tři polemické studie 1976. Publikoval řadu textů v periodikách domácích i zahraničních. V roce 1975 vyšla _Encyklopedie světového malířství _na které se podílel S. Šabouk, jako vedoucí autorského kolektivu.
Všestranný umělec, malíř, sochař, typograf, scénograf, pedagog, Libor Fára / 1925-1988/ ** ** celoživotně inklinoval k surrealismu, i když v určitých obdobích, jej považoval za překonaný. V mladých letech patřil k okruhu Spořilovských surrealistů. Absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu, kde na něj měli především vliv E. Filla a F. Muzika. Počátkem 50. let se podílel na neoficiálním surrealistickém sborníku Zvěrokruh. Spolupracoval s malými divadly jako scénograf. Využíval ty nejrůznější výtvarné techniky od kresby, akvarelu, tuše, koláže, frontáže, monotypu. až po objekty. V 50. letech se jeho tvorba především inspirovala předválečnou modernou s prvky poetismu, ale také s vlivy kubismu. V 60. letech to byla především abstrakce, ve všech podobách, která ovlivnila jeho tvorbu. Jako například Cyklus Rytmus, který se svým způsobem váže k jazzu, který Fára sám aktivně provozoval. V roce 1961 vznikla série trhaných kartónu, šedých fotografických papírů, z roku 1964 série tušových kreseb. V 70. letech působil jako pedagog na FAMU. Jeho tvorba byla velmi různorodá, jak využíváním různých technik, tak také svou sdělností. Přiřadil se k těm autorům, kteří aktivně prezentovali svou tvorbu, o čemž svědčí řada autorských i skupinových výstav.
Libor Fára působil na výtvarné, obecně umělecké scéně, jako významná jedinečná osobnost, jak na poli výtvarné praxe, tak i teorie. Soustředil se mezi jiným na nové výtvarné techniky, svým způsobem v podstatě na likvidaci tradičních technik. Ovlivnil svými možnými experimenty řadu výtvarníků a podstatně přispěl k různorodosti výtvarné scény 60. let.
