Autor: Martin Peč | 22. 12. 2021
Před 115 lety se v Horce na Moravě narodil sochař Rudolf Doležal, autor monumentálních realizací, portrétista a medailér. Uměleckého školení se Doležalovi dostává zprvu ve štukatérské dílně otce, posléze v ateliéru autora významných dekorativních soch a sochařských detailů Karla Štipla na pražské Uměleckoprůmyslové škole, kde se mimo jiné setkává i s vrstevníky a budoucími vedoucími osobnostmi generace Aloisem Soprem, Josefem Malejovským a Janem Simotou. V čase pražských studií nasává mladý adept sochařství atraktivní kulturní nabídku metropole, mimo jiné se stává návštěvníkem Osvobozeného divadla a dostává svou první zakázku na sochy – rekvizity pro film Otakara Vávry Filozofská historie. Studium Doležal absolvuje životní sochou ženy s řasnatých šatech a vrací se do Olomouce, kde se věnuje po boku otce i staršího druha Vojtěcha Hořínka restaurování řady barokních soch (od soch kostela sv. Mořice po řadu olomouckých kašen). Zároveň vznikají první žánrové motivy (Slepec, Tajemství, Milenci) a portréty (podobizna umělcovy choti a hlava syna prokurátora Turka). Ojediněle vzniká coby komerční zakázka i sakrální plastika.
Po osvobození se Doležal účastní soutěží, dodnes můžeme obdivovat například jeho dynamický návrh pomníku dělostřelcům. Prvními realizacemi Rudolfa Doležala, vzniklými v jeho olomouckém působišti, je socha Výhybkáře před ředitelstvím Českých drah, vynikající neotřelým kompozičním schématem a v návrhu i dynamickou modelací a větším důrazem na výraz upracované železničářovy tváře. Úspěšně monumentalizovaným sociálním motivem je pak socha truchlícího dělníka pro areál Moravských železáren, kde dílo posloužilo jako pomníček za války umučeným zaměstnancům podniku. Nejvýznamnější zakázkou předúnorového období se stává trojsoší Pěvci slezských písní pro Bezručovy Sady, které Doležal tvoří v autorském kolektivu s místními sochaři Hořínkem a Lenhartem. Každý z autorů vytvořil jednu z postav, Rudolf Doležal je dle dochovaných svědectví autorem Maryčky Magdonovy.
Hluboce procítěná je podobizna sochařova otce Rudolfa Doležala st., umístěná v bronzovém odlitku na náhrobku na olomouckém hřbitově. Dojmem jisty zrajícího sochaře působí hlava hocha z poloviny 50. let.
První nejvýznamnější realizací Rudolfa Doležala se stal pomník Lenina a Stalina, realizovaný coby druhý největší pomník v republice v polovině 50. let a splňující svou sochařskou i architektonickou částí formální měřítka (a mnohdy též schémata) rané fáze socialistického realismu u nás. Pomník byl vztyčen naproti Tereziánské bráně na místě, kde před nacistickou okupací stála synagoga. Prostor dotvářely dvě kamenné dekorativní vázy s figurálními motivy od sochaře Vojtěcha Hořínka, který zároveň vedl kamenosochařskou huť pracující na sousoší. Tímto pomníkem se stal Rudolf Doležal čelným představitelem socialistického realismu v Olomouci a přebral pomyslnou štafetu od předchozího oficiálního sochaře města, doyena Julia Pelikána. K tématu vůdce ruské revoluce se Doležal vrací ještě bustou V. I. Lenina pro Univerzitu Palackého.
Zanedlouho se obdobné kompoziční schéma tří figur objevuje rovněž na rozměrném bronzovém pomníku, který má připomínat událost Frývaldovské stávky v Dolní Lipové spjatou se střílením četnictva do stávkujících kamenických dělníků. Odhalení pomníku se osobně zúčastnil i sochařův učitel Karel Štipl.
Důraz na realistické zobrazení se šťastně projevuje na trojici figur Tance, Divadla a Hudby pro olomoucké letní kino, dnes bohužel vlivem nepříliš trvanlivého materiálu zničených. Pozitivního výsledku bylo dosaženo i při komorních bronzových živě ztvárněných modelech k výsledným sochám, které mohli diváci obdivovat na výstavě Olomoucká socha v kontextu s díly dalších místních tvůrců. Menšího úspěchu dosáhl Doležal pro daný areál v reliéfu dětského motivu Loutkového divadla.
Nepříliš šťastně pak působí snaha o zjednodušení námětu dělnické rodiny v nanášeném pomníku v olomoucké ulici Na Šibeniku, kde se začíná projevovat rozpor mezi realistickým schématem a snahou o aktualizaci formy poněkud povrchně zjednodušenou stylizaci. Pomník je věnován 30. výročí stávky z roku 1931.
Pracovní motiv Svářeče pro Přerov sice působí i ve svém poněkud rustikálním pojetí přesvědčivě – a formálně koresponduje s Ivanovského Hutníkem v Porubě -, nelze mu upřít monumentální účin, přece jen v době svého vzniku působí ve svém socialisticko-realistickém pojetí poněkud anachronicky.
Šťastný je návrat k portrétní tvorbě v polovině 60.let. Vzniká bronzová citlivě pojatá hlava PhDr. Václava Nešpora, která se stává jedním z nejkvalitnějších děl tohoto sochaře.
Poněkud rozpačitě působí Doležalův vstup na pole stylizované plastiky a využívání modernistického formálního aparátu spolu s oblíbenými kombinacemi objemů a celkovým zjednodušením až do krajnosti sochařského znaku směrem k abstrakci. Ačkoli vznikla řada komorních soch (trojice sedících postav jako návrh pro keramiku, cena Novitas Olomucenis, Blíženci) či realizací ( sousoší Pionýrů a Rodina v Přerově, reliéf Děti v Lipníku nad Bečvou, Chlapec s holubicí pro Horku na Moravě, Podvečer v Uničově, abstraktní socha pro Hranice na Moravě, betonový Klas pro olomoucké sídliště, Vnitřní struktura kovu ad.), byl to přece jen směr nevyhovující sochařově naturelu a schopnosti zvládat ztvárnit viděnou skutečnost realistickými prostředky, jako tomu bylo přece jen šťastněji u pozdějšího bronzového životního aktu sochy Hané.
Sochař se vrací k původnímu realistickému ztvárnění, kde je popis tvaru redukován vlastnostmi materiálu (pískovec, vápenec, travertin). Mezi realizovanými sochami ve veřejných prostorech uveďme poněkud konvenční dvojici matky s dítětem Do života pro Krnov, další motiv mateřství v Bruntále, Čtenářka ve Vítkovicích, či Jarní píseň ve Vsetíně. Do této skupiny soch spadá i vápencová figura Letce umístěná před hotelem Avion v Olomouci – Neředíně.
Zaužívané schéma ztvárnění nalezneme rovněž v bronzovém pomníku prezidenta Klementa Gottwalda, který nevyniká nějak invenčním pojetím. Pomník byl umístěn před novostavbou okresního výboru komunistické strany a sochař modernistickou stavbu architekta Dobroslava Koláře doplnil i reliéfem k padesátému výročí strany s taktéž nepříliš novátorskou stylizací motivu srpu a kladiva v žule.
Zřejmě poslední pomníkovou realizací Rudolfa Doležala je pískovcová socha prvorepublikového komunistického poslance Petra Cingra pro Ostravu-Michálkovice, kterou Doležal realizoval spolu s Vojtěchem a Karlem Hořínkovými. Autorem ideje formální podoby definitivního pomníku je především Vojtěch Hořínek.
Podstatnou kapitolou Doležalova díla, a zřejmě kapitolou nejvíce závažnou i úspěšnou, je sochařova medailérské tvorba, kde umělec mistrovsky převedl do plochy a redukovaného plastického tvaru řadu medailí podle grafických návrhů Jeronýma Grmely (Medaile Flora Olomouc 1983, medaile numismatika R. Pospíšila, Medaile k 50. výročí numismatiky v Olomouci, medaile pro biskupa Josefa Vranu), Františka Bělohlávka (Medaile k 25. výročí Státní vědecké knihovny v Ostravě, Medaile Flora Olomouc 1979) či Lubomíra Schneidra (Medaile Flora Olomouc 1977). Medaile byly povětšinou spjaty s Olomoucí a se známou místní výstavou květin Flora, dále pak s pobočkou numismatické společnosti. Je nutné zdůraznit, že díky své sochařské zkušenosti a velkému talentu pro práci s reliéfem a se vztahy redukovaných prostorových plánů vznikají ve spolupráci s předními olomouckými grafiky a malíři zřejmě jedny z nejlepších medailí své doby, kterými se Doležal prezentoval i na přehlídkách společnosti medailérů FIDEM a podobně jako prostějovský Jan Tříska uspěl se svými díly i před mezinárodní konkurencí. Medaile 70. a 80. let 20. století se stala závažnou a nepřehlédnutelnou součástí Doležalova celoživotního díla a rovněž tím nejlepším z medailérské produkce své doby.
Na závěr svého tvořivého života vytváří sochař ještě několik suverénně zvládnutých realistických portrétů (Tamara ad.).
Rudolf Doležal zesnul dne 6.září 2002, rok po uspořádání retrospektivní výstavy v Galerii G. V roce 2016 byl soubor sochařových děl znovu vystaven v Galerii Patro.