Autor: Martin Peč | 23. 12. 2021
Příští rok si připomínáme 110 let od narození slovenského sochaře Fraňa Gibaly, významného umělce generace nastupující během 30. let 20. století, autora spjatého především s východním Slovenskem a Prešovským krajem.
Fraňo Gibala se narodil 5. dubna 1912 v Krásné Poľaně. V prvním roce studoval na kamenosochařské škole v českých Hořicích a studium dovršil coby žák profesora Bohumila Kafky na pražské Akademii výtvarných umění v roce 1937. Právě v období školení u tohoto vynikajícího představitele impresionistické plastiky a monumentálního sochařství vznikají první výrazná Gibalova díla, jako krajně expresivní Tragédie na Dyji, upomínající na utopené žáky v Rakvicích, a poněkud morbidní Sebevražda na kolejích. Gibala se věnuje rovněž pracovnímu námětu elektromontérů, které Gibala pojal značně netradičně, nezatížen civilistickou zkušeností předchozí generace. Za povšimnutí stojí expresivně modelovaná skupina Dojení ovce, Pastýři i Židé. Kritická sociální nota zazní v plastice Stávka v Karpatech. Gibalovo umění té doby je reprezentováno exotickou hlavou černošské tanečnice. Rok po absolvování akademie odjíždí sochař na studijní cesto do Paříže, následně se usazuje na Slovensku, žije a tvoří střídavě v Bratislavě a v Prešově. V roce 1940 se sochař stěhuje natrvalo do Bratislavy.
Po návratu ze studií se Gibala znovu vrhá na portrétní tvorbu, někdy navazuje na kvality soch doby pražských studií (Autoportrét, Podobizna Eriky), jindy zúročuje civilistické zjednodušení formy (dodnes působivý portrét malíře Ľudovíta Fully), v sochařových portrétech zaznívá tón exprese (Podobizna M.G., portrét Erny G. Rigaňové) i klasicistně laděná zklidněná forma mramorových hlav (hlava slovenské děvčete z Veľkého Bieľa a podobizna chlapce Buši). Sochař se neubrání ani populárnímu folklórního motivu v podobizně nevěsty z východního Slovenska. Spolu s nadcházejícími realizacemi (válečné sousoší sv. Cyrila a Metoděje v Branči) se sochař obrací i ke zpodobnění osobností národních buditelů, někdy s popisnějším výsledkem (Podobizna Jonáše Záborského), který se zaměřuje na přepis typických znaků tváře a dobového oděvu, někdy s romantickým vzletem (podobizna básníka Ľ. Ondrejova) či v lyrickém zasnění a odhodlání (hlava Janka Kráľa).
Už od válečného období tvoří Gibala dlouhou řadu alegorických soch, která dotvářejí architekturu bankovních domů a institucí státní správy. Jsou jimi například Léto a Zima před budovou banky, Spravedlnost a Zákon před Justičním palácem v Prešově. Výsledky oscilují mezi snahou o neoklasicistní pojetí mnohdy naroubovanou zájmem přetlumočit rysy lidových typů a krojů, bohužel často v loutkovitém a nepříliš přesvědčivém pojetí. Sochařsky hodnotnější je poválečný pomník Ľudovíta Štúra v Levoči, ačkoli nepřináší žádné podstatné inovace ve ztvárnění této nejznámější slovenské osobnosti.
S lety válečných hrůz se Gibala vyrovnává dvěma pomníky, kterým předcházejí vynikající bronzové modely – drásavě dramatické sousoší lkající ženy nad zavražděným mužem „Návrat do vyvražděné obce" realizovaný v travertinu pro Tokajík a pískovcová skupina matky s dítětem „Útěk z hořící obce" ve Zlaté Bani u Prešova. Obě představují zřejmě vrchol Gibalova díla. Pozdější sousoší pro Bojnici působí – zřejmě díky ovlivnění italskou neorealistickou plastikou Giacoma Manzúa – nepříliš šťastným dojmem, zjevnou loutkovitostí figur, jejíž topornost ubírá na sugestivitě skupiny. Gibalovi cizí formální experimentování se rovněž negativně podepsalo na poněkud povrchně stylizovaném pomníku „Noční poprava" v Trenčíně – Březině.
V duchu socialistickou realistických schémat vznikají realizace připomínající osvobození republiky ve Starém Smokovci v Tatrách i sousoší pionýrů pro bratislavský Dům pionýru, které ovšem (podobně jako mladší pomník Janka Kráľa pro park na Petržalce) utrpělo nerespektováním uzavřené hmoty kamenného bloku a její nastavované části nevydržely povětrnostním vlivům. Dvojice alegorických figur v podobném duchu dotváří průčelí budovy banskobystrického nádraží.
Gibala se následně znovu vrací k tvorbě aktů a alegorických figur pro veřejné budovy především na východním Slovensku (Ráno pro Dům služeb v Sladkovičově, Torzo pro nemocnici v Humenném). Řada těchto děl však víceméně opakuje starší výsledky. Snaží se i formálně experimentovat, jeho reliéfní portrét Štefana Moyzesa a dvojice medailí však nepřekračují povrchnost improvizace.
Fraňo Gibala zemřel 8. září 1987 v Bratislavě.
Citlivý výběr plastik na výstavě Generace 1909 v Považské galerii umění v Žilině na podzim tohoto roku znovu rehabilitoval odkaz tvorby Fraňa Gibaly a ukázal na její časem zapomínané kvality.