Autor: Martin Peč | 27. 12. 2021
Minulý rok bylo opomenuto výročí spjaté především s ostravskou výtvarnou scénou. Totiž, že se před 120 narodil a před 20 lety zemřel sochař Antonín Ivanský (1910-2000), jehož život i dílo jsou pevně spjaty s Ostravou a s Moravskoslezským krajem.
Ivanský se narodil v Přívoze v rodině železničního zřízence z Haliče. Studoval řezbářství na Státní odborné škole pro zpracování dřeva v Chrudimi, poté se stal žákem slavného sochaře Josefa Mařatky na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Po ukončení studií se vrací do Moravské Ostravy, kde zahajuje svou samostatnou tvorbu v podobě cyklu soch s hornickými motivy, s postavami dělníků a koksařů. V roce 1937 vytváří nadživotní sochu horníka před budovu ředitelství OKD. Neefektní dílo ,nepoznačené pozdějšími kánony a manýrami socialistického realismu, se zřejmě inspirovalo hornickou figurou svého učitele Mařatky pro budovu tehdejší Dělnické úrazové pojišťovny, dnes Úřadu městské části Praha 7. Touto významnou ranou realizací Ivanský potvrdil zájem o motivy, které jej obklopovaly a stejně jako Jindřich Wielgus (byť Ivanský v realistické podobě) bere za své zpodobnění horníka, oproti konvenčnímu odtržení od reality kraje zosobněnému produkcí tehdejšího komerčně úspěšného salónního umění.
Dalším nepopiratelným úspěchem mladého sochaře jsou busty prezidenta Masaryka, umístěné v Petřkovicích a ve Slezských Rudolticích. Je to bez nadsázky konkurenceschopný portrét, který snese srovnání i se slavnou Makovského hlavou TGM či s bustou od Otakara Španiela. Právě málo známý Masarykův portrét je zřejmě naprostou špičkou Ivanského tvorby, bohužel utajovanou a dlouho neprezentovanou.
Hned na počátku nacistické okupace je Ivanský zatčen pro odbojovou činnost. Byl vězněn v Olomouci a v neslavně proslulých brněnských Kounicových kolejích, poté byl deportován do koncentračního tábora Mauthausen. Sochaři se povedlo dobu věznění přežít a po osvobození vlasti se vrací do Ostravy. Jeho tvorba reaguje na otázky tehdejší vzrušené doby poznamenané válečnou zkušeností a budováním nové spravedlivější společnosti. Ivanský se vytváří řadu děl vzniklých na společenskou objednávku, ať už se jedná o výtvarné dořešení nově budované architektury a životního prostředí ostravských pracujících, nebo o díla monumentální polohy.
Podobu dramatického realismu navazující na vývoj našeho monumentálního sochařství před druhou světovou válkou spatřujeme v reliéfu Kotláře – Pomníku umučeným dělníkům Vítkovických železáren z roku 1949. Expresivní nota zazní v reliéfu „V mauthausenských drátech" pro pamětní desku Památníku zaměstnancům pivovaru padlým za druhé světové války. Tragický motiv zemdlévající ruky s ostnatým drátem nad listem novin pak nalezneme na pamětní desce Památníku padlým novinářům v Moravské Ostravě. Z konce 40. let pochází dramaticky pojatý motiv českého lva na pamětní desce Padlým za vlast v Kunčičkách. Postavu padlého pod praporem se státním znakem nalezneme na pískovcovém reliéfu Padlým a umučeným v ostravské čtvrti Hulváky.
Pozdější období nabízí spíše schematičtější díla jako je např. socha Zabraňte válkám! na nároží dolu Michal v Michálkovicích. S Ivanského díly se setkáváme v Porubě (Horník a ženská postava Vinobraní,1952, Hutník, 1959) , jako typický příklad socialisticky realistické plastiky své doby jmenujme reliéf pro průčelí budovy Báňských projektů. V polovině 50. let sochař vytváří spolu s Karlem Vávrou reliéf Opera a drama dodnes zdobící tympanon divadla Antonína Dvořáka. Ve spolupráci se sochařem Vávrou vznikla rovněž hodnotná pamětní deska umučeným příslušníkům bezpečnostních sborů. Na počátku 60. let vzniká ještě poněkud anachronicky laděný reliéf Památníku odboje pro Ostravu.
Pozdější nadprodukce Ivanského děl a autorova snaha držet krok s dobou v podobě poněkud plytké stylizace uplatněné na starší kompoziční schémata a zaužívané patetické pózy figur ubrala bohužel spolu s vyhasínající invencí na kvalitě. Ačkoli se Ivanský stal ještě autorem významných pomníkových děl, jako například konvenční až chladná skupina bust osvoboditelů pro Bruntál či ve stylizaci drapérie a především v proporčně rozpačitý pomník V.I. Lenina v Porubě, je dnes jasné, že kvalitativní těžiště umělcova díla nalezneme od doby jeho příchodu do Ostravy po konec 50. let 20. století.