Autor: Martin Peč | 28. 12. 2021
Pronést několik úvodních slov na výstavě Josefa Mařatky je pro mne věc co nejosobnější. Vzpomínky na Josefa Mařatku, vzpomínky na dobrého člověka a vynikajícího umělce, vryté v paměť, jsou pro mne z nejkrásnějších životních vzpomínek, které mi život přinesl.
Mařatka mi dal mnoho pro moji uměleckou práci a v mých sochařských začátcích sděloval mi, mladému sochaři, své bohaté životní i umělecké zkušenosti.
Setkal jsem se s ním za první světové války jako voják, a tehdá při sochařské práci ve vojenské nemocnici, kde jsme se snažili se sochařem Fojtíkem vydržet vojnu, korigoval Mařatka naše studie, které jsme modelovali ve skleníku.
Poznával jsem prostřednictvím Mařatkovým pražský umělecký život, jeho trampoty, zákruty i události, jak se vyvíjely v tak těžké době, jakou byla předminulá světová válka. Mařatka nám vypravoval a vzpomínal na uplynulá léta v Paříži u Rodina a mluvil s takovým vroucím zanícením o francouzském umění a jeho realismu, že jsem naslouchal jako bez dechu.
Jeho veliká láska byl Rodin. Vzpomínal na něho oddaně, všechna svá léta, až do konce svého života. Rodin byl mu jako nám představitelem sochařského umění Francie svým kladným názorem na realismus, svou vášnivou láskou k přírodě, jejímž byl velkým obdivovatelem a umělecky svrchovaným tlumočníkem.
Příklad Rodinův, příklad druhého velkého učitele Mařatkova, zanechal v něm hluboké poznání umělecké pravdy pro jeho celý příští sochařský vývoj. Jsou potom Mařatkovy sochy nesmírně jemně modelovány s velkou zaníceností, svým vnitřním obsahem i formou. Jejich povrch vycházející z vnitřní podstaty tvaru jest neobyčejně citově a citlivě modelován, s nesrovnatelnou zručností, s velkým citem i se smyslem pro charakter a pohyb.
Vycházel z citového popudu, z reakce temperamentu i z přímé logiky, ke které se vždy vracel jako ke korigující složce. Říkával: „Socha musí být vědomá stavba, ve své podstatě a sochařské logice, na soše není a nesmí být nikdy nic náhodného." V přírodě se vždycky dovedl dívat na podstatu a převádět zážitek z přírody do sochařské komposice a jejich prostorových plánů, o kterých vždy mluvil jako o plynulé souvislosti – mají se spojovat a navazovat navzájem se všech stran. Dokládal svoji pracovní methodu mnohými typickými vhodně volenými příklady z dějin umění. Ke své práci, na níž pracoval, vždycky se vracel, často měnil a formoval znovu svoji představu sochy a stalo se mnohokrát, že již i práci, která by se zdála jiným takřka hotová, shodil a začal ji znova.
Byl velmi kritický ve své práci a přísný k sobě. Respektoval uměleckou svobodu, její mnohostranný výraz, měl radost z každé práce, která byla poctivě a pravdivě uchopena, respektoval její názor a měl radost, když sochaři umělci se práce zdařila.
Byl objektivní vůči uměleckému dílu, které jej zaujalo, ať bylo jakéhokoli názoru nebo jakéhokoli časového zařazení.
Mařatkovo dílo svou realistickou podstatou, osobitou sochařskou výrazností působí podnes velkým příkladem. Nutno se zamyslet nad tím, jak tento vášnivý a oddaný vyznavač přírody a jejich zákonů, které převáděl do zákonů uměleckého díla s dokonalým mistrovstvím, bývá opomenut k velké škodě nás všech, kteří hledáme uměleckou pravdu a žijeme z uměleckého dění.
Bylo by si jenom přáti, aby jeho dílu byla i uměleckou veřejností věnována pozornost, jak si zasluhuje pro své velké sochařské hodnoty, aby jeho dílo bylo monograficky zachyceno a plně na podkladě široce obzíravého pohledu i důkladné znalosti zhodnoceno.
S tímto přáním vítám soubor části Mařatkova díla na této výstavě!
Projev na zahájení výstavy v Mánesu
(převzato z novin Výtvarná práce, 1954)