Autor: Martin Peč | 30. 12. 2021
Jako klasika slovenské sochařské moderny hodnotí název katalogu výstavy v Nitranské galerii sochaře a profesora VŠVU Jozefa Kostku. Je tomu zajisté právem. Kostkova tvorba po absolutoriu na pražské Uměleckoprůmyslové škole (ateliér prof. K. Dvořáka) a po studijním pobytu v Paříži nese znaky výrazného talentu, který po návratu na Slovensko oživuje svým až dramaticky laděným temperamentem i chutí experimentovat poněkud stojaté vody slovenského sochařství a v tandemu s Rudolfem Pribišem buduje základ umělecky velmi kvalitní sochařské tvorbě slovenského poválečného umění, inspiraci a pedagogickou přípravu nastupujících generací nevyjímaje.
Jak jsem uvedl, Kostkova předválečná i válečná tvorba se již napevno zařadila ve své nekonvenčnosti i v moderním rozvoji sochařských hodnot do vývoje slovenského sochařství, podobně jako Kostkovy poválečné monumentální realizace. Poněkud problematičtější se jeví snaha aktualizovat sochařskou formu, která se staví do určitých rozporů s účely monumentální plastiky Jedná se o výsledné skupiny dívek se stuhami, která se od impresivních modelů vycházejících z Kostkova modelačního mistrovství předchozího tvůrčího období do určité loutkovitosti a nepříliš vhodné rustikální stylizaci ve snaze najít výraz mezi adekvátní tendencí neorealismu a jakýmsi poukazem na odkaz slovenské lidové tvorby.
Podobný, i když méně zřetelný kontrast, nacházíme rovněž v porovnání modelu sochy Slovenské jaro pro novou architekturu hrobu Ľudovíta Štúra v Modre. Rozpor mezi snahou najít aktuální sochařskou formu, zapojit se znovu do avantgardního proudu, ovšem na bázi klasické pomníkové sochy vyplývá dosti výrazně v soše Pochodeň pro novostavbu Matice slovenské v Martině. Reliéf Vazba roků pro Muzeum Slovenské národní rady na Myjavě působí proti Pribišově klasicky zamýšlené (sice poměrně konvenční, ale formálně dotažené a sochařsky jisté) reliéfní skupině jako docela banální abstraktní improvizace. Podobně kriticky můžeme hodnotit i návrh pomníku Vladimíra Clementise, který ve svém pojetí nedosahuje úrovně soutěžního návrhu svých žáků bratří Hložníkových a architekta Kuzmy.
Snaha monumentalizovat to, co vyšlo z drobných improvizací nedosahuje těch výšin, jako Kostkova raná tvorba nebo naprosto suverénní poválečné realizace, kterými se dostal (rozhodně ve skupinovém pomníku v Partyzánském) na špici československého sochařství a stal se jedním z nejvýznamnějších tvůrců monumentů v celém bloku socialistických zemí i mimo něj. Nebyl sice kvantitativně nejproduktivnějším tvůrce, pomník v Partyzánském stejně jako celý partyzánský cyklus (velký reliéf Ústup v SNG) však poukázal na sochařovu invenci a schopnost zvládat náročné úkoly. Nejinak tomu bylo v nepříliš četné portrétní tvorbě, která bohužel od 60. let nenašla následovníky v podobně suverénních a výrazově silných dílech a spokojila se s poněkud povrchní improvizací. Především od počátku 60. let se v mladší generaci objevila silná konkurence v realistické monumentální tvorbě v podobě sochařů Trizuljaka, Kulicha, Bartfaye a Arpáda Račka a na abstraktním pólu začal dominovat Jozef Jankovič, Juraj Bartusz a později Juraj Meliš.
Kostkovy realizace jako Pomník 1. Máji v Bratislavě -Studničce či sousoší Setkání u pramene před trenčínskou galerií spadají tak spíše na okraj hlavního proudu dobové produkce. Koneckonců sochař je více zaujat řadou bronzových reliéfů, kladoucích důraz na efekty dopadajícího světla na až rozbředlý povrch a hrubě řezanými sochami z dřevěných kmenů. Jsou díla, která si dodnes zachovávají svou působivost jako např. právem oceňovaná Balada z roku 1967 mnohá další však přece jen vyvolávají rozpaky.
Jestliže tak cesty do zahraničí, pařížský pobyt a absorbování zahraničních vlivů přispěly k uvolnění sochařovy imaginace, k řadě zajímavých drobných plastik a především velkého množství kreseb (které se defacto stávají kvalitativním těžištěm Kostkova pozdního díla), inspirační zdroje v umělcově dětství a mládí, v keramické dílně a důraz na slovenské odstínění v podobě rustikality atp. sice poskytují umělci možnost nového tvarosloví, odvádějí jej ale od problému sochařské stavby, jejíž absence se stále častěji jeví jako krajně problematická. Poetika obsažená v kresebném díle byla ne vždy úspěšně převedena do třetího rozměru.
Kostkova prezentace na výstavě generace 1909 v Žilině v roce 2021 ukázala spolu s dřívější bratislavskou výstavou sílu sochařova talentu i výběr z toho nejlepšího, co umělec slovenskému sochařství odkázal. Přece jen si však dílo Jozefa Kostky zasluhuje objektivně zhodnotit ve svých jednotlivých fázích, tak i v jejím celku a snažit se při jejím posuzování nevycházet z klišé, která s postupem let začínají být viditelně v rozporu s realitou.