Autor: Martin Peč | 31. 12. 2021
Stránky významného časopisu, mapujícího výtvarné dění 50. a 60. let, obsahují i pohledy do ateliérů jednotlivých tvůrců. Časopis tak většinou v osmi či desíti fotografiích informuje čtenáře o aktuální tvorbě umělce. S odstupem času se dá říct, že překvapením roku 1963 v oblasti sochařství se stala prezentace šestadvacetiletého Jana Hendrycha, která sice nezapírá chuť po radikálních přeměnách tvaru v duchu soudobých tendencí. Přesto se však mladý sochař stále váže na figuraci, i přes silně abstraktní transformaci neutíká z bojiště o aktuální pohled na lidskou figuru, prostý jakékoli popisnosti a úprku k dříve preferovanému tradicionalistickému tvarosloví.
S Henry Moorem, který je často citován jako jeden z inspiračních zdrojů sochaře, má Hendrych společné to, že se váže na několik málo tradičních témat, která jsou společná pro celý vývoj výtvarného umění. Je tomu tak u ležící figury (Skica k plastice před Kulturní dům ve Stachách, 1961), kde však Moorův příklad – jak se s tím setkáme i v obecné rovině – znamená víc uvolnění tvarosloví, rozvolnění vazby na viděnou realitu, než do té doby módní přebírání Angličanova tvarosloví.
Právě toto uvolnění, které ale přes veškerou radikalitu nikdy nerezignovalo na základní sochařské zákonitosti, je patrné ve dvojici vertikálních figurálních sádrových plastik posazených na trnu (Skica plastice před divadlo, 1961, Ženská figura, 1961, Matka s dítětem, 1962) či ve skupině U stolu (1962). Těchto několik komorních plastik se poněkud vymyká tomu, co bylo na počátku 60. let preferováno – tedy jakýsi modernismus na bázi dekorativní plastiky, ihned zpočátku zamýšlený pro výzdobu interiéru bytů či veřejných institucí či exteriérů dobové architektury (nebo příležitostné plastiky).
Naprosto suverénně působí trojice hlav, dozajista inspirovaná dílem Marina Mariniho, který aktualizoval italskou tradici, především odkaz etruského sochařství. Nejradikálněji je tato blízkost k italskému mistrovi znatelná v Portrétu architekta V.Š. (1960) a v o dva roky starším dětském portrétu. Mladší studie k portrétu je svým vzezřením více abstraktnější a klade větší důraz na splývavé pojednání povrchu plastiky, reagující svou malebností na světlo. V následujícím období je za příklad tohoto zmalebnění vedeného až do jakéhosi splývání tvarů řazen italský sochař Medardo Rosso. I když Rosso mohl poskytnout nějaký dílčí impuls, dle mého mínění je jeho význam v tomto směru přeceněn. Koneckonců Hendrych se blíže než k Rossovi časti nachází v pozici výtvarného i intelektuálního ovlivnění či v naváznosti na dílo profesora Kaplického.
Časopis Výtvarné umění z dnešního poněkud povrchního pohledu řadí Jana Hendrycha chronologicky před prezentaci aktuálních děl Olbrama Zoubka a Vladimíra Preclíka, s nimiž má Hendrych společné školení v ateliéru profesora Josefa Wagnera. S odstupem od dobové konfrontace však poznáváme Hendrychovu schopnost hlubokého nazírání do sochařské problematiky, proti které působí Zoubkovo tehdejší až závislé přebírání tvarosloví Kemetha Armitage a Lyna Chadvicka (dříve i Konstanta Permekeho) za poněkud povrchní improvizaci, dobově žádanou, protože veřejnost jmenované zahraniční vzory prostě neznala a nemohla díla anglických vzorů se Zoubkovými kreacemi porovnat. Atraktivní díla Vladimíra Preclíka aktualizují v našem prostředí využívání dřeva jako sochařského materiálu ve své rustikalitě, zřejmě podle soudobých jugoslávských vzorů, cíleně mířící až do oblasti sochařské anekdoty.
Jaké porovnání by však bylo nejvhodnější a ke škodě věci na něj tehdy nedošlo, to je postavení soudobých děl Jana Hendrycha k pracem jeho spolužáka, dobovým výtvarným tiskem poněkud nesmyslně upozadněného, Vojtěcha Adamce, se kterým Hendrycha pojí jak zájem o uplatnění informelních tendencí v sochařství, tak suverénní vstup do sochařství nové figurace a koneckonců dnes viditelný přínos pro naše figurální sochařství obecně – a to i navzdory opožděnému zájmu investorů, historiků umění a médií.
Soubor několika málo fotografií Hendrychova díla byl publikován v době, kdy si sochaře vybral coby svého aspiranta profesor pražské AVU Karel Hladík, osobnost pojímající jak kvalitní realistickou plastiku, tak otevírající dveře imaginaci pozdějších sochařských experimentů. Otištěné fotografie dnes zčásti pozapomenutých cenných kreací Hendrychova raného díla spolu s dobovou konfrontací nabízí odpověď po důvodu tohoto Hladíkova rozhodnutí.