Autor: Martin Peč | 1. 1. 2022
Náhodné shlédnutí archivního dokumentu jugoslávské televize o jednom z nejvýznamnějších monumentálních sochařů SFRJ Zdenko Kalinovi podnítilo zamyšlení o konfrontaci dvou rozdílných přístupů k zdánlivě podobnému tématu, o tom, jak inspirovaný sochař předčil skromnějšími prostředky svého předchůdce.
Dvojice pomníků ze slovinské Lublaně a ze slovenské metropole Bratislavy nám ukazuje rozdíly v tvůrčím přístupu sochařů, kteří ačkoli zpracovávali stejné téma figurálního pomníku relativně současné historické osobnosti a kteří dokonce užili skoro shodné kompoziční schéma, přesto se dobrali rozdílných kvalitativních výsledků, v nichž uměřenost a zvýšená míra civilnosti převyšuje expresivní patos a až přehnané měřítko pomníku.
Vzhledem k tomu, že lublaňský pomník partyzánského hrdiny a předčasně zesnulého jugoslávského politika a vůdce slovinských komunistů Borise Kidriče vznikl již v roce 1960, je možné, že se slovenský sochař mohl inspirovat jeho pojetím ve svém o dvanáct let mladším pomníku architekta Dušana Jurkoviče.
Snopek shodně zobrazuje postavu s rozkročenýma nohama a s rukama v bok, rovněž neuchycuje nohy na bronzový plintus ale rovnou na žulový podstavec (Kalinova socha je postavena rovnou na úroveň plochy chodníku). Výsledný dojem je však rozdílný v kontrastu Kidričovy dramaticky hovořící hlavy a Jurkovičova tiše zamyšleného výrazu, kontemplací nad budoucí architekturou (což je naznačeno i stavařskou tužkou v pravé ruce). Oba sochaři sumarizují dobový oblek do zjednodušených tvarů, Snopek je v tomto směru úspěšnější.
Zatímco Kalin staví až bombastický pomník na lublaňském veřejném prostranství, Snopek umisťuje sochu životní velikosti na velmi kreativně pojatý Kuzmův podstavec mezi další sochy na Vajanského nábřeží. Kalin potřebuje bombastické měřítko, Snopkova socha komorních rozměrů díky úspornému využití lehce stylizovaných objemů a víceméně hladkých ploch jasného postoje vrcholící realistickou hlavou bez výrazných modelačních efektů působí monumentálně i bez nutnosti zvětšit měřítko a tím se dostat do nebezpečí určité hluchosti nadsazených tvarů jako u Kalina (která nevymizela ani přes ozvláštnění povrchu sochy, zřejmě nevycházející z pracovního procesu, ale z dodatečného záměru).
Zatímco Kalinova socha potřebuje pro svou monumentalitu náročnou úpravu okolního prostranství, Snopkův skromný pomník působí v jedné řádce mezi jinými díly, na pěší zóně v dialogu s plynoucími vodami Dunaje. Obstál i v nové konfrontaci s masivní bratislavskou developerskou výstavbou posledních let.
Zdenko Kalin se narodil v roce 1911, po dokončení gymnázia absolvoval Akademii výtvarných umění v Záhřebu u profesora Franja Kršiniče. Od roku 1948 byl docentem a posléze profesorem lublaňské akademie. Kromě řady komorních plastik a portrétů je autorem figurální výzdoby slovinského parlamentu.
Ladislav Snopek se narodil o osm let později v moravských Mařaticích u Uherského Hradiště, umělecké školení prodělal na slavné kamenosochařské škole v Hořicích, následně absolvoval studium u profesora Otakara Španiela na pražské Akademii výtvarného umění. Po návratu na Slovensko se stává docentem a později profesorem bratislavské Vysoké školy výtvarného umění a vedoucím jejího sochařského oddělení. Od počátku své tvorby se Snopek věnuje portrétům, monumentálním realizacím (Partyzán na Štrbském plese, Kámen Jana Švermy v Ostredku, řada pomníků SNP v Martině, Trnavě a v Brně-Černých polích), rozsáhlé je rovněž jeho dílo na poli medailérství.
Oba umělci se coby autoři monumentálních realizaci snažili pomocí kreativních kompozic, tvarové syntézy i stylizace vymanit z konvencí realistického zobrazení. Řada jejich realizací svědčí o úspěchu této snahy.