Autor: Martin Peč | 2. 1. 2022
Posledním dílem Légerovým, které už nedokončil, byl dvojportrét Vladimíra Majakovského a jeho ženy. K reprodukci tohoto obrazu otiskly Les lettres francaises neznámý článek Majakovského o Légerovi, uveřejněný počátkem dvacátých let v Izvěstijích. přinášíme překlad tohoto článku i detail z dvojportrétu Légerova.
Léger, malíř, o kterém slavní znalci umění mluví poněkud spatra, udělal na mne vskutku veliký a příznivý dojem. Muž pevné postavy s vystupováním pravého malíře dělníka, který nepovažuje svou dovednost za božské vnuknutí, nýbrž za vášnivou a nepostradatelnou potřebu jako každou jinou práci. Prohlížím si jeho malbu. Je radostné se dívat na estetické chápání průmyslových forem. Je radostné vidět, jak se nebojí ani nejhrubšího realismu. Je ohromující vidět jeho vztah k barvě, který nelze srovnávat se vztahem žádného z ostatních francouzských malířů. Barva mu není prostředkem k vyjádření jakékoli atmosféry, je pro něj hmotou, která dává předmětům jejich zbarvení. Stejně tak nejsou jeho názory na ruskou revoluci určovány nějakým estetismem, je to zájem opravdový a hluboký. Je radostné vidět, jak nevyzdvihuje otázku svých děl – ať velkých či drobných – do popředí, jak se nepokouší vytřít vám zrak svým revolucionářstvím, jak se, ponechávaje otázky malby stranou, vyptává na ruskou revoluci, na ruský život. Je zřejmé, že jeho nadšení pro revoluci není póza, že je to prostý zájem člověka, který si chce ověřit, jak to funguje. Daleko více, než otázka, jak a kde by mohl uspořádat výstavu, zajímá ho po příjezdu do Ruska praktická otázka, jak by mohl svými znnalostmi přispět k všeobecné výstavbě Ruska.
Když jsem mu řekl, že by jeho malba asi zajímala mé soudruhy, odpověděl mi. Nebyla to odpověď malíře – obchodníka, který se třese o své poklady, řekl toto. „Vezměte si všechno. neprojde-li něco dveřmi, podám vám to oknem… Do svidanja…" Toto slovo loučení se naučil rusky.
(převzato z novin Výtvarná práce, 1956)