Autor: Martin Peč | 3. 1. 2022
Před pěti lety, 18. listopadu 1952, zemřel jeden z největších básníků Francie, Paul Eluard. Jako Baudelaire, Apollinaire, Aragon byl i on úzce spjat s vývojem francouzského moderního výtvarného umění. Psal o svých malířských druzích, propagoval je, byl jimi ilustrován, uváděl jejich výstavy svými verši i projevy, je autorem četných statí, na příklad o Picassovi, vydal tři svazky výroků umělců a teoretiků všech dob o výtvarném umění. Některé z jeho myšlenek o umění otiskujeme.
… To, co jsme viděli, vyprchá nebo promění se rychleji než to, co jsme četli. Tvary a barvy se neustále mísí, ruší, splývají a zanikají. Člověk myslí jen slovy, nezapomíná jejich rytmus, který je rytmem smyslu. Společnost němých si představujeme ještě hůře než společnost slepých.
A přece vzrůstá od věků nepotlačitelná potřeba vidět a ukazovat vše, co stojí za to, aby bylo viděno: nejprve světlo, pak prostor, pak detail. Vzrůstá potřeba mluvit universálním jazykem bez rozdílu hranic a času, potřeba sdělovat si své city, víru a důvěru v život. A předhistorický člověk stejně jako katalánský primitiv, egyptský malíř stejně jako Leonardo da Vinci, Holbein, Vermeer, Hokusai a Utamaro, Van Gogh i Henri Rousseau nám dokazují, že jsou v nás od počátku tytéž možnosti a tatáž schopnost.
Vidět znamená rozumět a jednat, vidět znamená sjednotit svět s člověkem a člověka s člověkem. V ústavu slepců den Quinze-Vingts se říkalo vidoucím mužům, kteří se oženili se slepými ženami, vidoucí bratři. Podobné bratrství pojí malíře s těmi, kteří nejsou-li raněni duševní slepotou, alespoň neumějí využívat dostatečně zraku, neumějí rozeznávat ošklivost a krásu, proporce a perspektivu, odstíny a poměry barev. Z důvěrného vztahu mezi tím, kdo ukazuje, a tím, kdo se dívá, mezi učitelem a žákem, mezi znalostí a nevědomostí, mezi zjevením a objevem v zobrazené skutečnosti, rodí se pojem pravdy. Úlohou umělce je vést, otvírat ty nejvzdorovitější oči a učit vidět, tak jako se učí číst a ukazuje cesta od písmene k duchu.
Umělečtí kritikové – tím rozumím všechny ty, kdo se pokusili literárně vyjádřit, co cítili před výtvarnými díly – jsou rovněž vidoucími bratry. Avšak jejich úkol, který je zřídkakdy považován za tvůrčí, je velmi nebezpečný a nevděčný, neboť je zvykem klást na ně větší odpovědnost než na umělce. Lidé by na nich chtěli, aby byli neomylní. Zapomíná se, že jejich zaujetí, úsudky a poznatky jsou spíše nahodilé než vnitřní, spíše vnější než podstatné. Umělci dávají nové oči, umělečtí kritikové brýle.
Avšak ti nejlepší z nich pomohli vzdor všem knížatům vrozené i záměrné nevědomosti udržet osvěcující plamen. Ať už to byla otep nebo jen proutek, trpělivé budování estetiky nebo mimochodem vyslovená myšlenka – živili ohniště nekrvavých dějin civilisace. Je jejich zásluhou, že se zabývali předmětem, který je s člověkem spjat jako jeho vlastní kůže. A kdyby mlčeli, což by nezůstala němou i tato historie lidského usilování?
I když si odporují, mýlí se a mají nedostatky, udržují přesto pozornost, bdělost a vnímavost. Pravda může vyvstat zcela ryzí a neporušená z nejrůznějších a nejnejasnějších zdání.
(Část z předmluvy k „Anthologie des Ecrits sur l´Art vydané r. 1952.)
Většinou se myšlení pokouší rozeznat nejprve věci a jejich vztahy: věci, které jsou předmětem konkrétních představ, a vztahy, které jsou předmětem představ abstraktních, a právě proto je třeba postupovat od subjektu k objektu. K tomu, abychom urazili tuto dráhu od subjektu k objektu, je ovšem třeba jisté dávky sympatie nebo antipatie, tedy představ s určitou hodnotou. To vede často zvířata, děti, divochy, blázny a básníky ke klamům nebo nejprostším poznatkům. pokládají sklenici za propast nebo za past, oheň za klenot, měsíc za ženu, láhev za zbraň, obraz za okno. Klamou se, je-li vztah založen na antipatii, je-li však založen na sympatii, je možno potvrdit, že jim tento vztah slouží k opodstatnění vlastní pravdy. Tato jejich schopnost srovnávat jim tedy střídavě dává buď sílu, anebo z nich činí své oběti. Život je tedy pro ně střídavě dobrým nebo špatným tak jako pro jiné. Někteří vycházejí z tohoto stavu nehybnosti jenom proto, aby upadli znovu do jiného, stejně nehybného stavu: zvířata zdomácňují, děti dosahují rozumného věku, divoši se civilizují, blázni se uzdravují a básníci sami sebe zapomínají. Jediným básníkům se někdy podaří překonat toto smutné střídání, rozšířit svou individualitu a přetvářet srdce lidí tím, že jim ukazují zcela oproštěnou básnickou pravdu.
Malíři byli obětí svých prostředků. Většinou se omezili žalostně jen na to, že reprodukovali svět. Když malovali vlastní podobiznu, dívali se při tom do zrcadla, aniž si uvědomili, že jsou sami zrcadlem. A snímali s něho amalgam jako snímali amalgam s onoho zrcadla, kterým je vnější svět, považujíce jej za vnější. Tím, že napodobovali jablko, nesmírně oslabovali jeho smyslovou skutečnost. O dobře napodobeném jablku se říká: „Člověk by se do něho zakousl." Ale nikoho nenapadne, aby to zkusil. Ubohá zátiší, ubohé krajiny, prázdné obrazy světa, v němž přece všechno útočí na smysly člověka a na jeho srdce. Důležité je vpravdě jen účastnit se, hýbat se a rozumět.
Bylo řečeno, že vycházet z věcí a z jejich vztahů je nejen naším právem, ale naší povinností, máme – li zkoumat vědecky svět. Bylo by bývalo třeba dodat, že touto povinností je právě povinnost žít, ne jako ti, kteří jsou už jen zdí nebo prázdným prostorem, ale žít a tvořit jeden celek s vesmírem, s vesmírem, který je v pohybu a vyvíjí se. Ať není považováno za úkol myšlení jen odrážet nebo zkoumat, ale ať je hnací silou, silou rozněcující, silou universální, neboť vztahy mezi věcmi jsou nekonečné.
Picasso chce pravdu. Ne onu pravdu fiktivní, která zanechá Galateu vždy bezvládnou a bez života, ale pravdu úplnou, která spojuje obrazivost s přírodou, která považuje vše za skutečné a která, směřujíc bez přestání od zvláštního k obecnému a od obecného ke zvláštnímu, přisvojuje si všechny rozmanitosti bytí v jeho trvání i proměnách, jsou-li jen nové a plodné.
Mluvím o tom, co mi pomáhá žít, o tom, co je dobré. Nejsem z těch, kteří se snaží sami sobě ztratit a sami na sebe zapomenout, kteří nic nemilují, omezují své potřeby, záliby i touhy, a tak vedou svůj život nebo prostě život k odpornému konci, jímž je jejich smrt. Nejde mi o to, abych si svět podroboval jen schopnostmi rozumu, chci, aby na mne vše působilo bezprostředně, aby mi bylo vše skutečným a prospěšným, neboť jen tehdy mohu pochopit svou existenci. Člověk může být jen ve své vlastní skutečnosti. Je třeba, aby si toho byl vědom. Není-li tomu tak, existuje pro jiné jen jako mrtvý, jako kámen, jako odpadek.
(Úryvky z knihy: A Pablo Picasso.)
převzato z novin Výtvarná práce č. 23/1957