Autor: Gabriele Mucchi | 4. 1. 2022
V mnohých výrocích, které jsem četl nebo slyšel v naší diskuzi o realismu, jeví se sklon zaměňovat realismus s dobrou malbou. Myslím, že to je ideologický omyl. Bez dobré malby nejenže není realismu, ale ani malby – postačí dorozumět se o tom, co je to dobrá malba a neupadnout při tom v omyly Théophila Gautiera, podle kterého Courbet neuměl kreslit a měl sádrovou hlavu; nebo barona Grose, kterému Delacroixův Masakr na Chiu byl masakrem malířství; nebo pana Mauclaira, kterému jméno Cézannovo označovalo největší podvod století.
Ale není-li bez dobré malby vůbec žádné malby, je třeba také říct, že není realismu bez určitých charakteristických rysů, které jej vyznačují. V těchto bodech si musíme být jisti, jinak naše práce bude vydána nebezpečí, že se uchýlí na nejpodivnější cesty, až dospěje možná tam, kam jdou antirealisté. Máme-li zvolit lehký příklad, musí nám být jasné, že malba de Pisise tam, kde je dobrá, je také výborná, ale není to malba realistická. Je to výborná dekadentní malba dekadentní osoby, která je intelektuálním vzorem upadajícího světa. Ať jakkoliv je možno se obdivovat jeho malířským kvalitám, bude vždycky nemožné pojmout jej do oblasti realismu. Ale totéž je nutno říci, abychom si vzali příklad poněkud nesnadnější (protože jde o silnějšího a méně abstraktního malíře), o Matissovi. Matisse je velký a radostný malíř, ale není realista. Představuje lepší část světa, který upadá, přes to však představuje upadající svět. Podle mého názoru to musí být řečeno.
Jaký je rozdíl mezi ním a Picassem! Také Picasso, vzat vcelku, představuje svět, který upadá. Picasso však v dílech zásadního významu (mezi nimiž nesmíme nikdy zapomenout na Guernicu) vyjadřuje látku a ideje moderního realismu (realismu kritického, jak se říká na rozlišení od realismu socialistického): je tudíž v oněch dílech svým způsobem realista. Znamená to však, že Picasso je dobrý malíř a Matisse špatný? Ani zdání!
Chyba se dělala také v tom, že se nazývalo špatnou malbou to, co není realismem. Klee je znamenitý malíř: mýlil by se, kdo by z něj dělal realistu, a právě tak by se mýlil, kdo by tvrdil, že nemůže být dobrým malířem, protože není realista. Jsou to směšné samozřejmosti? A přece se tyto omyly přiházely a přiházejí se ještě dnes mnohým z nás, podobně jako jiný omyl, který záleží v tom, že se pod takovou nebo onakou definici realisty zahrnují všichni velcí mistři minulosti.
Je možná definice našeho realismu? Říká se, že se nesmí zapomínat, že pojem realismu má historickou a relativní platnost. Správně, u každého malíře a v každé epoše se může najít realistické dílo. Ale už tím, že to konstatujeme, dáváme jisté meze historickému rozlišování: je tady něco, co v každé době a u každého umělce může být označeno jako „realismus". Caravaggio je realista, Courbet je realista. jejich realismus je rozdílný růzností lidských a uměleckých charakterů a růzností epoch, a přece je realismem. Pro Caravaggia realismus záležel v tom, že „když mu byly ukázány nejslavnější sochy Feidiovy a Glykonovy, aby k nim obrátil své studium, neodpověděl, ale ukázal na zástup lidí, naznačuje tak, že příroda ho dostatečně zásobila učiteli" (Bellori, 1642). Tito lidé se svými lidovými rysy, s mozolnatýma rukama a se špinavýma nohama přicházeli rovnou z ulice, aby se v jeho plátnech stali učedníky Kristovými, svatými a Madonami, k pohoršení mudrců všech dob.
Courbetovi byl realismus „lidským úsudkem, burcujícím vnitřní síly člověka proti paganismu, proti umění řecko-římskému, proti renesanci, katolicismu, bohům a polobohům, úhrnem proti konvenčnímu idealismu". Jinde říká, že „realismus je umění demokratické". Jeho obraz štěrkařů je v čase, kdy byl namalován, v pravém slova smyslu obrazem sociálním.
Nám je realismus závazkem umělce vůči světu a společnosti, znázorněním skutečnosti, která se rodí a rozvíjí proti té, která upadá a hyne (odtud výběr z látky skutečnosti, odtud thema dělníka, občana, západu, obžaloby, odtud uvedení lidského živlu do přírody, odtud nová interpretace starých themat jako zátiší, krajina, portrét); realismus je dále bojem proti každému manýrismu a formalismu, proti intelektuálským zálibám, proti každé formě úniku a tudíž proti umění pro umění, proti tvaru pro tvar, proti barvě pro barvu, proti pouhé malířskosti a proti intimismu. Je hledáním přesného, jasného a všem srozumitelného jazyka proti žargonu uzavřených kruhů; je hledáním znaků národní tradice proti kosmopolitnímu indiferentismu. Tyto principy jsou uvedeny v mnohých textech o realismu. Jsou jistě i jiné, které by bylo možno připomenout či objevit, ale zdá se mi, že zásady, které jsem vyjmenoval, stačí k definici toho, co dnes rozumíme realismem.
(Z Mucchiho příspěvku k diskuzi o realismu v pokrokovém kulturním týdeníku Il Contemporaneo ze dne 3. března 1953)
převzato z novin Výtvarná práce, 1953