Autor: Robert Desnos | 5. 1. 2022
Jako všichni surrealističtí básníci první vlny byl i Robert Desnos spjat se svými výtvarnými druhy. Přivedl do skupiny Yvése Tanguyho, malíře autenticky surrealistické obraznosti, Masson, Labisse, Malkine, Picasso vyzdobili jeho sbírky a portrétovali ho, s Bretonem napsal text pro katalog kolektivní surrealistické výstavy v roce 1925, na níž se podíleli Arp, Chirico, Ernst, Klee, Masson, Miró, picasso, Man ray, Roy, a v katalogu výstavy Maxe Ernsta rok nato byla jeho báseň vedle Eluardovy a Péretovy. Když Robert Desnos u nás před dvaceti lety umíral, vzpomínal v posledních rozhovorech s medikem Josefem Stunou svých přátel Eluarda, Bretona, Picassa. Necelé dva roky předtím vyšla mapa šestnácti reprodukcí Picassových obrazů z let 1939 – 1943. Uváděl ji text, který následuje. ak
Pro většinu tvůrců, mluvím o básnících stejně jako o malířích, děje se všechno tak, jako by způsob tvoření nebyl jeden, ale více způsobů souběžných, jeden druhému neviditelných, těžko pochopitelných pro ty, kteří se hlásí k jednomu z nich. Pro nezaujatého pozorovatele existuje však mezi těmito neznámými totožnost, pro toho, kdo přemýšlí, bod, v němž se setkávají.
A právě v tomto bodě, na jedné z těchto křižovatek protimluvů stojí Picassovo dílo. Jako by mezi tolika zlomkovitými vesmíry byl jeho vesmír celistvý a jako by se tu každý mohl buď ztratit, nebo znovu nalézt, podle toho, jaké má štěstí a jak je uzpůsoben.
Tímto Picassovým vesmírem je především život. Ještě nikdy lidské pokolení nepozvedlo proti smrti výkřik triumfálnější a mohutnější. Je to vesmír v neustálém rozpínání a protikladu a naše názory o něm se mění a doplňují podle toho, jak se doplňuje sám a jak se nám odhaluje z nového pohledu.
Na dílo zdánlivě tak rozmanité, ale ve skutečnosti tak jednotné, není, myslím, vůbec možné aplikovat nedokonalé zákony, podle nichž obvykle posuzujeme věci umění. Neboť zde malíř dostupuje vyšší roviny, roviny poezie, a dostupuje jí prostředky ryze malířskými. Nic tedy nevysvětlíme mluvíce o vkusu, technice, barvách, kresbě. I o to tu jde a ještě o něco navíc, o něco nesmírně a jednoznačně pravdivého. Neboť je vskutku třeba posuzovat každou Picassovu práci jako fenomén. Musíme k němu přestupovat se stejně bdělou pozorností jako fyzikové k projevům hmoty, a tím i k projevům toho, čemu jsme si navykli říkat duch.
Dá-li si pozorovatel Picassova obrazu za úkol tak vysoký cíl, neobejde se to bez roztržky s omezenými názory na skutečnost, které přijal s výchovou.
Picasso vypráví: „Chodíval jsem obědvat ke Katalánci už několik měsíců a několik měsíců jsem se díval na kredenc a nemyslel na nic jiného, než že „to je kredenc". Jednoho krásného dne jsem se rozhodl, že z něj udělám obraz. Udělal jsem to. Přijdu den nato, kredenc je pryč, místo je prázdné… Asi jsem si ho musel vzít během malování a ani jsem si toho nevšiml."
Příběh je jistě humorný, vzdor tomu, nebo snad právě proto, že je pravdivý, ale jako bajka či přísloví osvětluje vztah mezi tímto dílem a skutečností. Když Picasso maluje, běží mu o to, „zmocnit se držby", a ne dočasně, jako zloděj nebo kupec, na omezenou dobu života, ale na dobu existence samotného tvůrce předmětu nebo bytosti, a nejen předmětu nebo bytosti, nýbrž i prvků, z nichž se skládají, jejich prchavého i stálého tvaru, jejich celistvého osudu.
Picasso je malíř odpovědný, odpovědný za své práce i modely. Tím si asi vysvětlíme, že u něho, ve srovnání s jinými, neexistují osoby, souhrny věcí, jež by nesly jeho jméno, ale že jsou city Picasso, postoj Picasso, zorný úhel Picasso, z něhož …
Neříkáme o ženě, krajině, plodu: „To je Picasso." Ale dohadujeme se, jaké vidění by tu měl Picasso, jaká odhalení by nám asi učinil o této ženě, o této krajině, o tomto plodu, o nichž se už začínáme domnívat, že je vidíme jen nedokonale, že nejsme v bezprostředním styku se svými smysly.
Takové umění, řekl jsem, pozvedá se proti smrti, ne však záměrným optimismem. Optimismus, pesimismus nemohou se tu směšovat s tím, co podněcuje malíře, který je sám hnací silou svých neustálých a postupných objevů, který má bezpečnou schopnost zakoušet i sdělovat radost rovnající se radosti, jakou nám působí užívání jednoho ze smyslů, vybičovaného až k nejzazší mezi našich tělesných schopností, úsměv stejně čistý jako ten, který vyvolává závan příjemného větříku na tváři, úsměv ukojení a navíc i tragika, stejně křečovitá jako ta, jež se pojí k temným tajemstvím našeho těla a našich počátků… Myslím na kosmickou hrůzu, kterou asi pocítí novorozeně, když vyrváno surově z matčina břicha, s plícemi nemilosrdně zmáčknutými se noří do nového ovzduší, nového vesmíru.
Picasso nám připomíná Dionýsa, nějakého demiurga nordických tradic. Mýty jím oživené objevují se jako samozřejmost a pouhá jejich přítomnost kácí okolní idoly, mýty, které se ani nehájí, ani nenabízejí, ale přitom chtějí být dobývány a nerady se lehce vzdávají. Také celé Picassovo dílo manifestuje nezbytný požadavek svobody, která nikdy nemůže zklamat. Tímto požadavkem revoltuje proti smrti požadavkem, jenž je cele životem, a to životem nádherným a životem hodným žití.
Nikdo jistě nebude popírat, že Picasso netrpí oním „robinsonovským komplexem", který vede celou řadu umělců k úvahám o izolaci, o pomyslném opuštěném ostrově, kde se pomaloučku žije z malého políčka, na malé zemičce. Tak jako se chce zmocnit světa, chce se také vyslovit pro svět, pro všechny oči na světě, a kdo by si troufal popírat, že svoboda, kterou jim navrhuje, není na životě to nejnádhernější?
Řekl jsem již, jak mi toto dílo ve své různosti připadá jednotné, vždy celistvé a vždy schopné rozvíjení, jež, ač nepředvídatelné, není o nic méně logické a sourodé. Bylo řečeno o Picassovi, že je měnlivý. Ve skutečnosti je mnohonásobný a až se lidé příštích let budou nad tím sklánět, těžko se vpraví do postavení současníků jeho proměn. Tento zjev nestojí mimo čas a prostor, a to ne bez příčiny, ale obsahuje je natolik, nakolik sám je v nich obsažen. Ani si toho nejsme vědomi a podílíme se na této dokonalé a bezpříkladné konstrukci, prostupujeme ji tak, jak ona prostupuje nás, a až bude dokončena, dostane se nám v ní jednou provždy nového způsobu vlnění a cítění, nového výboje v pozemském panství, kde slepá síla nemá už účinnost, kde nesmyslné násilí se hroutí před násilím a neúprosností myšlenky a zření.
přeložit Adolf Kroupa
Převzato z novin Výtvarná práce, roč. XIV, č. 20