Autor: Martin Peč | 6. 1. 2022
Vracíme se ještě k úmrtí Alberta Giacomettiho a otiskujeme jeden z jeho posledních rozhovorů, zaznamenaný a publikovaný v knize „Mluví k vám tito malíři". red.
Giacometti obchází kolem své sochy. V ateliéru je málo místa, je plný tenkých, křehkých plastik ze sádry, pod kterou lze tušit železnou armaturu. Kousek sádry Giacomettimu zalepil víčko. Modeluje však s vervou dál bustu, která už začíná mít protáhlý tvar.
Každou chvilku musíme uhnout, aby se mohl volně pohybovat. Najednou začíná být netrpělivý: „počkejte na mne v kavárně na rohu," žádá, „mám zrovna chuť si zajít na skleničku… za půl hodiny."
Přichází přesně. Vidíme ho z druhé strany ulice; lehce napadá na jednu nohu. Sedá si k nám na terasu a objednává si půllitr piva. Chce být ironický:
„Já na tom nemám zájem, znát malíře," začíná. „Když se podívám na jeho obraz, vím o něm víc, než co by mi mohl sám ještě říci nebo udělat. Bonnard… jeho život není nic vedle jeho díla. A vy si myslíte, že přijdete na to, proč mám chuť malovat! Proč musím napodobit, co vidím!
Jestliže se chci vyjádřit, mé podvědomí neví, že jsem malíř."
Říkal jste, že napodobujete, co vidíte…
„To je pravda. Lidí se usmívají, když jim říkám, že jsem realista. Ostatně je divné, že si všichni, kdo mě kupují, vybírají zároveň abstraktní malíře. Ale já přesně napodobuji, co vidím, co možná nejobjektivněji, jenom výsledek je vždycky subjektivní. Moje malba je tradiční a říká se o ní, že je moderní. To je nedorozumění. Maluji, jak vidím, a ne jak mě naučili vidět. Lidé říkají, že je to vymyšlené. Zapomínají, že malba byla vždycky fikcí něčeho, kterou zruší teprve fikce něčeho jiného."
Kteří malíři jsou nejblíže skutečnosti?
„Chardin dovedl jako jeden z mála malířů vyjádřit reálný pohled na určitý předmět na stole. Jestliže namaluje realista sklenici na stole banálně, neuměl ji vidět. Realitě nejvěrnější je patrně Cézanne, který přináší svými jablky nový pohled na věci."
Někteří malíři, s nimiž jsme mluvili o Cézannovi, tvrdí, že je nemožné dělat ještě po něm krajiny a zátiší…
„A snad právě opak toho bych chtěl dokázat. Ale nevím ještě bezpečně, zda je v mé moci toho dosáhnout. Jisté je, že kdybych viděl například vás jako Cézannův portrét, neměl bych k tomu důvod vás malovat. Ale myslím-li si, že to bude odlišné, musím se o to pokusit. Také bych tak měl možnost si ověřit, jak dnes vidím."
Jaký hlavní problém si dnes klade figurativní malíř?
„Udělat předmět ekvivalentní vnějšímu světu, což není kopie, ale iluze! Udělat ekvivalent stromu znamená zahrát si tak trochu na Pána Boha, jako ti malíři, kteří si vytvářeli s takovou sebedůvěrou svůj prostý svět.
Tyhle věci se nedají vysvětlit. Všechno se to děje někde v podvědomí: tak dělám například dlouhé sochy, a nevím proč. Bráním se proti tomu. Rád bych dělal věci kulaté a hladké a dělám sochy dlouhé a zrnité. Když vystavuju, lidé si myslí, že jim předkládám to, co jsem chtěl udělat. V tom ve všem není nic záměrného. Možná že je to závada ve vnímání, s jakou se setkáváme také ve fotografii. Když fotografujete příliš zblízka hlavu, vyjde vám nos obrovský, zdeformovaný, takže zbytek obličeje zanikne. Možná, že právě můj způsob, jak k námětu přistupuji a jak se k němu stavím, ve snaze co nejvěrněji napodobit skutečnost, vede u mě také k takové deformaci vnímání a z toho pak vzniká docela jiné vnímání světa.
A jaký význam – mimo tuto stránku, související s vnímáním – přikládáte citu, vlastní osobnosti?
Nejde mi o to, vyjadřovat se sám pro sebe. To bych se byl brzy vyčerpal. Raději řeknu: „Hle, takto vidím strom", spíš než bych ukazoval své komplexy …
Komplex je dán určitou platformou křesťanskou anebo pohanskou, etickým přístupem k dobru a zlu. Jelikož křesťan nemá stejnou výchovu jako hotentot, nemá ani stejné komplexy. Povšimli jste si, že psychoanalytikové jsou zpovědníky protestantů, tak jako mají katolíci zpověď v církvi?
Člověk může dělat všechno, pokud není spoután určitou výchovou, ačkoliv žádná přísná konvence nikdy nezabránila svobodě.
Jak byste namaloval Boha?
To mě nikdy nenapadlo, malovat Boha. Kdyby to někdo po mně žádal, odmítl bych. Nicméně by to byla pro mne příležitost vyjádřit určitou barevnou harmonii, a co bych namaloval, blížilo by se hodně tomu, co to má znamenat.
Umění není svobodnější, když si může člověk všechno dovolit.
Jaké bude malířství zítřka?
Malířství zítřka? Nevím, zda bude ještě existovat. už se nelze vracet k figuraci a abstraktní malba se uzavírá, rozpadá a opotřebovává se.
Cítíte, jako profesionální malíř, určitou zodpovědnost?
Darmo modeluju a maluju, jsem jako na začátku. nevím ještě, jak udělat hlavu. V oblasti umění není žádný vztah mezi tím, co chci, a tím, co udělám. Ale to je můj případ a nemusí to tak být u jiných.
přeložila Jitka Hamzová
(převzato z novin Výtvarná práce, 1966)