Autor: Vincent Kramář | 7. 1. 2022
Tvůrce mírové holubice Pablo Picasso připojil v r. 1952 k svým dosavadním politickým dílům, bojujícím proti reakci a za lepší společenský řád, rozsáhlé obrazy Války a Míru, které umístil ve staré gotické kapli u Vallauris na francouzské riviéře, a tím proměnil křesťanskou svatyni ve chrám Míru.
Idyla Míru, obecně symbolizující šťastný život a práci svobodného člověka, je jistě útěšná a povzbudivá, ale účinnější a vůbec významnější je Válka, vytěžená z třídních protikladů naší doby a z bojovného postoje pokrokového umělce. Spočívá na myšlence: je-li každá dobyvačná válka, zaměřená na olupování a zotročování národů, ničemnost, byla by útočná válka světových rozměrů, tedy nová světová válka, vedená atomovými a jinými zbraněmi hromadného zabíjení a ničení, kterou vyhrožují nenasytné monopoly, nezměřitelným zločinem proti lidstvu a zároveň něčím nesmyslným, ba hloupým, neboť atomová válka způsobila by při své dvojsečnosti nezměrné útrapy a ztráty na životech a statcích jak napadenému táboru míru, tak i útočníku.
Picasso je plný rozhořčení a opovržení k monopolistickým miliardářům, kteří ve svém oslepení dolarem a v neomaleném pachtění za světovládou jsou hotovi zneužít epochálních vědeckých objevů, od nichž očekáváme založení nové, minulost mocně zastiňující éry lidstva, a atomovými zbraněmi decimovat lidstvo, zničit plody tisícileté kultury a změnit v poušť země, kterých by se nemohli zmocnit. Picasso zdůrazňuje jejich nevědomost, neznalost skutečností a vývojových zákonů, z nichž den ze dne mohutnící tábor míru, poučený marxismem, čerpá nesmírnou oporu, jistotu a sílu kapitalistům neznámou, a umělec ukazuje, jak jsou ve své nevzdělanosti a přitom tím větší náročnosti a troufalosti směšní, co pociťuje mírový svět jako úlevu a povzbuzení, ale zároveň i jako důvod k stupňované připravenosti k obraně proti nepříčetným imperialistům, kteří, odsouzeni k zániku, chápou se v zoufalé agónii posledního prostředku, útočné atomové války, aby prodloužili svůj, lidu a kultuře nepřátelský život.
Dobyvačná válka jako obrazové thema zaměstnávala Picassa už v r. 1951, zůstalo však tehdy při prvních perových náčrtech, v nichž představuje útočníka jakýsi tank ježatý hlavněmi děl, mající podobu zpotvořené lidské hlavy s otevřenou tlamou, plnou hrozivých zubů, z níž vyšlehují plameny. Jeho soupeřem je ochránce svobody a kultury lidstva, vousatý muž Picassova starořeckého typu třicátých a pozdějších let. Pevně rozkročen útočí mečem na obludu stroj – člověk a chrání se štítem s ušlechtilou hlavou spravedlnosti nebo míru. Štítem se chrání i mírová holubice schovaná na prsou bojovníkových. Je to jakýsi alegorie války spokojující se ještě „klasickými", jak říkají američtí a jiní západní odborníci, zbraněmi. Je tu zobrazeno střetnutí kultury a mírumilovné ušlechtilosti se strojově tupou útočností a ničivostí barbara, ale nic více. Umělec je přirozeně na straně ušlechtilého bojovníka.
Teprve následujícího roku v obraze u Vallauris zobrazil Picasso typ „moderní" války, jako připravují a částečně už „vyzkoušeli" američtí monopolisté ve východní Asii.
Jejím představitelem v Picassově díle je směšný, neohrabaný, antického boha války karikující nahý tvor s kozími rohy, s krvavým mečem v pravé ruce, s košem lebek na zádech a s mísou bakterií nakažlivých nemocí v levici. Tedy s moderní bakteriologickou výzbrojí, kterou Američané už vyzkoušeli na cizí půdě, jako vůbec zkoušky s novými zbraněmi hromadného vraždění, jako je vodíková bomba aj., nejraději provádějí mimo svůj domov, který nepoznal hrůzy obou světových válek a zdá se být ukolébán nebezpečnou představou, že by tak bylo i v budoucnu v případu atomové války.
Vojsko této obludy, jedoucí na železném voze, taženém černými koňmi, tvoří černé nestvůry, mávající nemotorně zbraněmi, které připomínají komické čerty loutkového divadla. Naproti této směšné čeládce, ženoucí se po krvavě rudé půdě a ničící knihy i úrodu, nastupuje s klidem mladý, jako v řecké plastice nahý atlet s váhami spravedlnosti a vztyčeným, ale pohotovým kopím v pravici, a s obrazem spravedlnosti nebo kulturní ušlechtilosti a mírové holubice na štítě. Neútočí jako ještě v prvních studiích komposice, nýbrž klidně očekává, připraven k obraně, úder útočníkův.
Picassova válka zobrazuje nepochybně velmi správně dnešní světovou situaci a poměr i vztahy obou táborů a postihuje až do nejvyšších míst banditství, věrolomnost a naprostou nekulturnost kandidátů na vládu světa, kteří – vzpomeňte na husitskou dobu! – velmi správně si říkají „křižáci". Jsou stejně reakční a nemohou než dříve nebo později prohrát ve svém hrubě sobeckém náporu proti pravdě a životu.
Picassova Válka, odhalující povahu a zvláště slabiny nepřítele, který se nejvíce obává uvědomělé socialistické práce, je velikou oporou mírovému světu v jeho boji s novofašisty. Jsme vděční Picassovi za tuto pomoc mírovému táboru, Picassův hlas je slyšet v celém světě.
Obrazy Války a Míru stvrdil Picasso znovu svou příslušnost k táboru míru. Tato příslušnost je staršího data. Už v dvacátých letech, jak dosvědčil spisovatel Ilja Erenburg, přihlásil se Picasso Sovětům k spolupráci. Řekl: "Celou duší jsem s Ruskem. Vím, že mě tam potřebují. Co tu mám dělat s panem Millerandem (tehdejším francouzským presidentem)?" K té přímé spolupráci tehdy nedošlo, ale hmotnou podporou řady španělských emigrantských rodin a velikým darem pro fond stávkujících severofrancouzských horníků a především svým uměním – v r. 1937 slavnou Guernicou a karikaturami Franka „Songe e mensonge", z jejichž sítí se španělský diktátor nikdy nebude moci vybavit, v r. 1951 Koreou aj. stal se Picasso jednou z významných postav světového tábora pokroku a míru. Jestliže však tato díla hlavně bránila zlu a jitřila lidská svědomí (jako kdysi Francisco de Goya svými Desastres de la guerra), obrazy nesmírných běd války, poslední díla Války a Míru, přislibují už konec vlády násilí a zotročování a rozkvět šťastného socialistického života vyplněného svobodnou prací všech pro všechny.
Výtvarné zpracování obou námětů je prosté a obecně srozumitelné, byť s dozvuky spájení různých pohledů na předmět, které ostatně nesvědčí dostatečně o své nutnosti. je to Picassův pozdní způsob či jeden ze způsobů tvorby, který neřeší žádné nové výtvarné problémy, ale je soustředěn na myšlenkový a citový obsah děl a na člověk. Tvárné prostředky této tvorby slouží prostě jako řeč výrazu umělcových citů a myšlenek, jeho zážitků politického a sociálního dění a jeho pokrokového postoje ve světovém zápolení sil.
(převzato z novin Výtvarná práce, 1953)