Autor: Věra Beranová | 10. 1. 2022
Šedesátá léta se programově, ale také i spontánně, vrací k myšlenkovému dědictví předcházejících desetiletí. Tak se to také týká našeho uměnovědného - estetického myšlení. V podstatě se jednalo o otázky chápání umění ve společenském kontextu. Jedním z konceptů, který se zdál zvlášť přitažlivý a který měl své hluboké zázemí v domácím i zahraničním prostředí byl strukturalismus. Byla to především osobnost Jana Mukařovského /1891 – 1975/. Strukturalismus, měl sice na první pohled akademickou podobu, rozvíjející se především v prostředí vysokých škol, avšak, když se domyslela jeho základní východiska, svým způsobem se týkal, či spíše se mohla týkat, konkrétní kulturně společenské, až politické praxe. 60. léta která hledala pevné základy pro odpovědi na stěžejní kulturně-estetické otázky dával strukturalismus, v rámci konceptu Jana Mukařovského, své odpovědi. To hledání, inspirace Mukařovského strukturalismem, můžeme také mimo 60. léta najít i v letech 90. kdy se vzpomínalo sto let od Mukařovského narození. Nešlo tedy jen o rozpitvávání jeho myšlenek, ale hledání poučení, inspirace. Jan Mukařovský se celoživotně pohyboval v akademické sféře, přednášel na Komenského universitě v Bratislavě a v poválečném období na Universitě Karlově. Patří k nemnohým československým estetikům, jejichž význam překročil prostor svého původního působení. Jeho pojetí strukturalismu je stále živé a inspirativní, možná také proto, že v něm ještě mnoho nebylo dořečeno, a tak dává dalším generacím badatelů možnost vlastního vyjádření, možnosti domyslet, dotvořit.
Filosofickou fakultu UK absolvoval Jan Mukařovský v roce 1915, studoval ** ** lingvistiku, romanistiku, u Otakara Zicha pak estetiku. Cílevědomě směřoval k vysokoškolské kariéře chápané v duchu doby, kde byla pedagogická erudice spoluvytvářena odbornou badatelskou prací. Angažoval se v rámci mírového hnutí, jako člen Světové rady míru.
V letech 1948 - 1954 byl rektorem UK, 1951 - 1962 ředitelem ústavu pro českou literaturu ČSAV.
Mukařovského ambicí po roce 1945 bylo vysvětlit, interpretovat marxismus, se strukturalismem, který především prezentuje jako metodu. To se netýkalo jen období po roce 1945, ale stalo se to také velmi aktuální v 60. letech. Zde již nevystupoval Mukařovský osobně, ale tohoto úkolu se zhostili například K. Chvatík, M. Grygar /. K objasnění tohoto přístupu, k tomuto problému, mohl inspirovat svým způsobem Mukařovského text, který zůstal v rukopise a byl podkladem pro výuku v akademickém roce v zimním semestru 1948/49, na Filosofické fakultě UK a který nese název Úvod do estetiky. Je tak jistým dokladem Mukařovského přístupu k samotné disciplíně a samozřejmě také k nové generaci budoucích estetiků. Na 55 stranách strojopisu se zde znovu vyrovnává se základní problematikou estetiky. Znalost tohoto textu, byla i v akademických kruzích velmi omezená a tak se tento text, stává obecně známější, až před několika lety./ V Beranová Neznámý text Jana Mukařovského, Acta facultatis Philosoplicae Universitatis Prešoviensis, Prešov 2005 /
Jednou ze stěžejních kategorií, které Mukařovský ve své přípravě k výuce rozvádí je funkce. "_Funkcí rozuměl jsem přizpůsobení uměleckého díla jistým úkolům, ke kterým je umělecké dílo určeno." _Zde si musíme uvědomit, v jaké době Mukařovský svou přípravu na výuku psal, tedy v roce 1948 v době obecného nadšení a zjednodušujících pohledů na svět. I tehdy si uvědomoval, že každá věda, tedy stejně tak filosofie a estetika mají své zákonitosti a je nutné tyto zákonitosti respektovat ve vztahu ke společnosti, tak také při zkoumání umění. Přímo deklaruje: _„Marxismus aplikovaný schematicky se mění v pravý opak ". Jeho pojetí dějin umění je spojeno s představou dějin, jako takových a jejich smyslem je úsilí o lidský pokrok. Aby blíže vysvětlil, tuto svou tezi, uvádí dvě krajní možnosti chápání dějin umění. První vychází z představy smyslu dějin jako jistého přestrojení současnosti. Mohli bychom snad dodat, že každá současnost se hledá ve své minulosti, hledá tam odpovědi na své současné otázky. Upozorňuje na dvojí roli uměleckého díla. Umělecké dílo „…může být konfrontováno s jiným vývojovým stavem struktury než ten, ze kterého vzniklo…" Druhá odpověď, týkající se chápání uměleckého díla, kterou Mukařovský využívá, aby závěrem deklaroval svůj přístup, svou koncepci, vychází z přesvědčení, že každá současnost se snaží pochopit dobové umění z pozic doby, ve kterém vzniklo. Z těchto východisek pak vychází i chápání pokroku"… umění, které v jedné době dovede být činitelem pokroku, je schopnější i pro jiné doby poskytovat vzor řešení, řešení pokrokového činitele ". _Tedy jakoby jistá pokrokovost, či nadčasovost mohla být skryta v různých dílech, různých historických epoch.
Tedy není náhodou, že se právě 60. léta znovu navrací k Mukařovskému, jsou vydávány jeho texty řada autorů je interpretuje a hledá v nich odpovědi na současné otázky. Znovu vychází jeho studie, jako například: Studie z estetiky, Praha ** ** 1966, Cestami poetiky a estetiky, Praha 1971
Osobnost, která zasahovala nejen do vývoje v 60. letech rusistiky, literární vědy, estetiky byl vysokoškolský pedagog, Zdeněk Mathauser /1920 – 2007/. Jeho přístup k odborné problematice se vždy vyznačoval hlubokou erudovaností, širokým materiálovým záběrem. Studoval filozofii a ruštinu na Filosofické fakultě UK. Celoživotně se především zabýval ruskou a sovětskou literaturou. V roce 1947 ukončil studium na FF UK, napsal disertaci Husserl-Losskij. V letech 1968-1970 působil jako ředitel Ústavu jazyků a literatur, v letech 1970-80 v Uměnovědném ústavu AV. V 60. letech publikoval řadu studií, například: O umělecké specifičnosti sovětské literatury 1956, Umění poezie, _Vladimír Majakovský a jeho doba,_1964, _Z dějin ruské avantgardy _1969, publikoval například ve sbornících: Logika nelogičnosti, Problémy literárnej avantgardy 1968, Vystupoval na řadě mezinárodních konferencí. Například to byly příspěvky na 4. mezinárodním sjezdu slavistů, Moskva 1960; také in: Acta Universitatis Carolinae. Philologica (1960, 1963, 1967);
Jeho texty se pravidelně objevovaly zejména v periodikách Čs. rusistika, Česká literatura, Estetika, Filozofický časopis, Host do domu, Literární noviny, Orientace, Plamen, Slavia, Host, Svět literatury, Tvar, Volné sdružení českých rusistů, Výtvarný život a dalších. Přiblížil dalším generacím například podstatu ruské a sovětské avantgardy, která byla svým způsobem právě v období 60. let velmi inspirativní.
Výtvarný teoretik, historik, Luděk Novák / 1929 – 1978 / byl zvlášť v 60. letech publikačně činný. Jeho odborným zájmem bylo především výtvarné umění 19. a 20. století. Byla to například monografie věnovaná Rudolfu Kremličkovi. Jeho texty se pravidelně objevovaly v různých periodikách, jako byla například Výtvarná práce a Výtvarné umění. Zamýšlel se také nad teorií umění. „_Ve vědě ostatně nikdy není omyl jen něčím záporným. Neplodná je polovičatost a nepoctivá teoretická konfúznost, nahrazující dialektiku systémů „jedů a protijedů"". / Na křižovatce problémů, Výtvarné umění, 1/1959/. K aktuálním problémům moderního malířství se vyjádřil v obsáhlé publikaci nazvané „ Století moderního malířství" vydané v roce 1968. S velkým přehledem pochopil a hodnotil dobové trendy v malířství domácí i především západní provenience:" Je zajímavé, že v době, kdy v západním umění dochází k návratu k figuraci, setkáváme se naopak v mnohých zemích socialistického světa s velkým zájmem o abstraktní tvorbu." „ Není to přirozeně jen doklad opožděnosti vývoje, ale různých forem reakce na společenské dění." _V roce 1970 publikuje na svou dobu a na domácí poměry významnou knihu, _„Nová __ __ figurace" _Poukazuje na krizi, která se projevuje v závěsném obrazu, hovoří o překročení konvenčních hranic výtvarných druhů. Právě s dnešním časovým odstupem můžeme reálně posoudit Novákovu schopnost jisté předvídavosti.
Alexander Matuška /1910- 1975 /, alovenský literární vědec, historik, kritik, v 60 letech politik. Na studiích na Filosofické fakultě byl ovlivněn velkou osobností českého literárně kritického světa, F.X. Šaldou. Působil jako pedagog na slovenských středních školách. Zapojil se do Slovenského národního povstání. Po válce pracoval na poverenictvu informácií, také jako lektor nakladatelství Pravda, byl šéfredaktorem tradičního literárního periodika, Slovenských pohĺadov, působil také jako pracovník Ústavu slovenské literatury, Slovenské akademie věd.
Napsal řadu esejí z prostředí slovenského i českého literárního světa. například. Nové profily, také o významných osobnostech, jako například o Sládkovičovi, kritiky, o V. Nezvalovi, monografii nazvanou _Človek proti skaze _o Karlu Čapkovi a další. Zúčastnil se památného 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967. Alexander Matuška podepsal prohlášení, které mělo zamezit řešení politických problémů na sjezdu spisovatelů, což v existující situaci politického napětí jistě nebylo možné. Po roce 1969 byl zvolen do federálního parlamentu, jako nestraník, později do Slovenské národní rady.
