Nad programovým prohlášením vlády ČR

Nad programovým prohlášením vlády ČR

Nová vláda ČR sepsala své programové prohlášení, které má objasnit a zkonkretizovat její záměry v následujících letech. Z pohledu české levice je zřejmé, že od vlády současné pětikoalice v zásadě vedené českou pravicí (možná dokonce ultrapravicí) nelze očekávat nic pozitivního ve smyslu posunu směrem k větší sociální citlivosti v oblasti ekonomické a sociální politiky ani směrem k větší geopolitické vvváženosti v politice zahraniční. Obecně byly principy, které bude prosazovat tato novodobá „panská" koalice, jasné „už předem", tedy před volbami a s ohledem na zkušenosti s vládami ODS v nedávné české minulosti. Zkusme si je vymezit:

• Odmítání zdanění velkokapitálu, tolerance vůči stínové ekonomice pod záminkou podpory OSVČ, „kupování" lidí na snižování daní při současném růstu sociálních nákladů, pravděpodobné „lepení" takto vzniklých děr ve státním rozpočtu zvyšováním daní nepřímých (DPH)
• Další privatizace v oblasti sociálních systémů (důchody, zdravotnictví, školství), to vše zamaskované péčí o stabilizaci veřejných financí, udržitelnost systémů do budoucna a jejich celkové zefektivnění
• Obětování racionální ekonomické politiky včetně obchodních vztahů tzv. geopolitickým zájmům, tedy jinak řečeno zájmům anglosionistických světových elit
• Servilita vůči jakýmkoliv i nelegálním akcím USA a spol. v zájmu „demokracie a lidských práv"
• Zvýšená snaha o vyvolání konfrontace s Ruskem a Čínou a dalšími nepřáteli „svobodného" světa podle výběru USA
• Snaha o instalaci amerických vojenských základen v ČR
• Zintenzivnění podpory pro rasistickou politiku Izraele, Ukrajiny atd.

Podíváme-li se na jakési souhrnné vyjádření cílů prezentované v aktuálním programovém prohlášení české vlády, pak pochopitelně vyznívá zcela jinak a v podstatě by se dalo podepsat z pozice téměř jakékoliv vládní garnitury:

• Chceme stát, který nežije na dluh.
• Chceme stát, který je chytrý, efektivní a úsporný.
• Chceme stát, který patří do demokratické Evropy a který ví, že hodnoty svobody a demokracie je třeba aktivně prosazovat a bránit.
• Chceme, aby české rodiny měly kde bydlet a aby děti měly dobré vzdělání, které je dobře připraví na měnící se moderní svět.
• Chceme, aby lidé v aktivním věku měli jasno, jaký budou mít důchod, a aby věděli, že jejich život bude i ve stáří důstojný.
• Chceme, aby malé a střední firmy tvořily páteř naší ekonomiky a aby je stát podpořil tam, kde je třeba.
• Chceme, aby inovace, věda a výzkum dokázaly významně posílit českou ekonomiku v mezinárodní konkurenci.
• Chceme, aby naše zemědělství bylo šetrné ke krajině a aby naše lesy, půda i vodstvo zvládly co nejlépe změny klimatu.

Tyto formulace vládního prohlášení tedy znějí v zásadě velmi sympaticky a vytvářejí dojem, že jen tato nastupující vláda zná recepty, jak dovést ČR do vytouženého klubu nejvyspělejších zemí demokratického „Západu". To, že tuto „písničku" posloucháme už 30 let bez valného výsledku (pokud ovšem za tento výsledek nepovažujeme vytvoření majetkových tříd od multimilionářů až po lidi pod hranicí chudoby), se nám snaží obhájci listopadového převratu v ČSSR vysvětlit nedostatečnou aplikací tržních principů, nekompetencí některých polistopadových vlád (momentálně především Babišovy vlády), nedostatečnou příchylností k USA a naopak přílišnou příchylností k Rusku, Číně apod.

Podívejme se tedy na některé konkrétní body vládního programu a pokusme se rozklíčovat, co se skrývá pod jeho líbivými tézemi. Vyberme tedy ze základních kapitol tohoto materiálu některé pasáže, které možná na první pohled vypadají neškodně nebo dokonce přitažlivě, ale skrývají to pověstné „čertovo kopýtko", které obecně znamená podporu pro kapitál a nesnáze pro obyčejné lidi. Koneckonců panská koalice se nemůže ani chovat jinak.

Veřejné finance

Tuto jednoduchou tézi pak daný dokument rozvádí např. takto:

„Mottem pro působení vlády v oblasti veřejných financí proto je „šetřit na státu, ne na lidech". Je načase, aby se občan coby daňový poplatník stal pro stát partnerem."

Tento výrok na první pohled vypadá neškodně a dokonce sympaticky, ale zcela (záměrně) pomíjí skutečnost, že ten nenáviděný stát je v moderní době nezastupitelným nositelem realizace sociální politiky, ale i politiky ekonomické. Stačí se podívat na struktury státních rozpočtů vyspělejších zemí, kde kolem 80% výdajů tvoří tzv. mandatorní výdaje, tedy výdaje určené zákony a zajišťující především fungování sociálních systémů státu. Z tohoto hlediska lze interpretovat heslo „šetřit na státu, ne na lidech" jako výzvu k redukci nebo i k likvidaci těchto veřejných sociálních programů a k jejich převodu do soukromých rukou. V pozadí tohoto hesla všude na světě tedy nakonec je snaha o privatizaci sociální politiky v oblasti důchodů, zdravotnictví, školství s příslušnými dopady do jejich přístupnosti ze strany běžných lidí. Pikantní pro současnou dobu je ale i to, že stát tu už několik let figuruje jako „záchranná brzda" pro ten údajně samostatný a suverénní" soukromý sektor. Zde se o redukci státní pomoci nehovoří. Zdá se tedy, že v pojetí nové vládní garnitury bude stát více sloužit jako servisní orgán pro podporu soukromého podnikání a soukromého kapitálu, než jako nástroj pro zajištění sociálního smíru a podpory pro různé typy sociální politiky. Tomu nasvědčuje i řada opatření, která jsou v tomto materiálu obsažena a která ve svém souhrnu znamenají zřetelný atak na příjmovou stranu státního rozpočtu, např.:

• Zvýšíme limit pro povinnou registraci k DPH na 2 mil. Kč, na stejnou hranici se posune možnost využití režimu paušální daně.
• Částečné úvazky podpoříme snížením odvodů sociálního pojištění. Podmínky daňových slev a odpočtů nastavíme motivačně s rozumnými mezními daňovými sazbami.
• Snížíme sociální pojištění na straně zaměstnavatelů o 2 procentní body, za předpokladu konsolidovaných a dlouhodobě udržitelných veřejných financí.
• Snížíme byrokratickou zátěž při správě daní a poplatků, zrušíme povinnost EET a parametricky upravíme kontrolní hlášení.

Podle některých odhadů povedou tato opatření k ročnímu výpadku na příjmové straně státního rozpočtu až ve výši 100 mld. Kč, Vezmeme-li v úvahu, že strany nynější vládní koalice se velmi aktivně podílely na opatřeních v souvislosti s odstraněním superhrubé mzdy v uplynulém roce, která znamenala také výrazné snížení daně z příjmu s ročním dopadem asi mínus 250 mld. Kč v bilanci státního rozpočtu, a to s neomezenou dobou účinnosti, tak je zřejmé, že proklamované cíle v oblasti snížení rozpočtových schodků budou nakonec naplňovány (pokud vůbec) spíše redukcí výdajů na výdajové straně rozpočtu, a při evidentně pravicové povaze této vlády lze očekávat tlak na omezování sociálních výdajů maskovaný jako boj proti plýtvání a zvýšení jejich adresnosti.

Kromě toho jsou tato opatření v rozporu s proklamacemi o boji proti šedé ekonomice, neboť zrušené EET jejímu rozvoji přímo nahrává.

Pokud bychom měli tedy shrnout tuto (klíčovou) pasáž, pak je možno říci, že zde uváděné cíle ve smyslu stabilizace veřejných financí jsou v zásadě jen jakousi kouřovou clonou, která má zakrýt manévry vedoucí k prosazení skutečného cíle tohoto vládního uskupení, totiž posunutí bilance státního rozpočtu tak, aby lépe vyhovovala potřebám majetnějších tříd české společnosti. Výklady o boji proti zadlužování posloužily jako dobrá „vějička" pro nalákání voličů před volbami, ale tato vládní garnitura má úplně jiné priority a bez skrupulí obětuje (nejen)finanční stabilitu ČR svým třídním zájmům. Konec konců pohled na rozpočtovou realitu kapitalismu ve světě v čele s nejvíce zadluženou zemí USA dává tušit, že buržoazní elity pod tlakem neefektivity jejich ekonomického systému nepovažují rozpočtovou vyrovnanost za nedotknutelnou mantru.

Zaměstnanost a sociální politika

Oblast sociální politiky je opět uvozena uklidňujícím a pozitivně laděným odstavcem následujícího znění:

„Nezbytná opatření, reformy a změny budeme provádět sociálně citlivým způsobem s ohledem na nejvíce zranitelné členy společnosti, s důrazem na podporu rodin a dlouhodobě stabilní důchodový systém, aktivní politiku zaměstnanosti a vyváženou ochranu práv zaměstnanců a zaměstnavatelů. Dále bude důraz kladen na dostupnost sociálních služeb, podporu při zajištění dostupného bydlení a boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Společnost a stát jsou na takové výši, jakým způsobem se starají o své nejzranitelnější členy."

Tato slovní ekvilibristika je samozřejmě těžko napadnutelní a obsahuje souhrn principů, které mohou nepochybně sloužit jako podklad pro sociální politiku pro jakkoliv orientovanou vládu. Poněkud zlověstně ovšem vyznívají slova o „nezbytných opatřeních" v této oblasti, protože v pojetí pravice se takto obvykle označuje zavádění různých antisociálních mechanismů vysvětlovaných jako boj proti zneužívání sociálních systémů.

Projdeme-li text programového prohlášení v této oblasti, lze snadno najít kromě obecných proklamacích o zlepšení situace všech sociálních skupin i ona problematická místa, odhalující skutečnou třídní povahu nastupující vlády i s jejími preferencemi.

Můžeme tedy např. číst, že:

„Podpoříme kratší pracovní úvazky, včetně výhodného zdanění, slevou na pojistných odvodech, celkově zvýšíme flexibilitu zákoníku práce v zájmu zaměstnavatelů i zaměstnanců.

Slova o „zvyšování flexibility zákoníku práce", zvláště znějí-li z pravicových úst, vždy mohou nemohou většinou znamenat nic jiného, než útok na zaměstnanecká práva a v extrémním případě i snahu specifikum pracovněprávních vztahů zlikvidovat úplně a převést je na úroveň obchodních smluv mezi údajně rovnoprávnými subjekty, tedy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Rovněž záměr podpořit zkrácené pracovní úvazky zní na první pohled „bohulibě", ale může být snadno realizován ve formě nepříznivé pro zaměstnance, tedy ve formě odklonu od standardních plnohodnotných pracovních míst k modelu tzv, prekérní zaměstnanosti, kdy pracovní místa jsou nejistá a málo placená.

Model formování zaměstnanosti v podání programového prohlášení současné vlády ČR také obsahuje klasické pravicové řešení údajného nedostatku pracovních sil na pracovním trhu ČR, a to tímto způsobem:

„Otevřeme trh práce zájemcům o práci ze třetích zemí, zajistíme digitalizaci a výrazné zrychlení procesu vyřizování žádostí o pracovní povolení."

Snaha po zrušení omezení pro vstup pracovníků z tzv. třetích zemí (tedy ze zemí mimo EU) se dá také vyložit jako rezignaci na zlepšení pracovních a mzdových podmínek tak, aby se na pracovní trh vrátilo těch asi 250000 nezaměstnaných, evidovaných na úřadech práce. Naopak zvýšení přílivu zahraničních pracovníků z méně vyspělých zemí, kteří jsou většinou zaměstnáváni prostřednictvím agentur práce na místech pro nízko kvalifikované pracovníky, nutně povede k tlaku na další snižování pracovněprávních a mzdových standardů, který se obvykle označuje slovem sociální dumping.

Programové prohlášení rovněž obsahuje útěšlivé větičky o zlepšování penzijního systému, kde se jakoby v pozadí „krčí" podpora soukromého penzijního připojištění. Je však zřejmé, že v podmínkách nedostatku veřejných rozpočtových a dalších finančních zdrojů při vládní představě o snižování daňových sazeb se těžiště financování důchodového systému může snadno přesunout do soukromé sféry, což platí stejně tak i pro ostatní oblasti celkového sociálního zajištění.

Obecně oblast programového prohlášení je typická, tím, že se vůbec nedotýká zjevných sociálních patologií existujících v české společnosti, jako je jsou chudoba, bezdomovectví, exekuce, zadluženost, nedostupnost i základních existenčních prvků typu potravin pro některé vrstvy obyvatelstva, a už vůbec se tyto civilizační propady nedávají do souvislosti s aplikací asociálního kapitalismu v ČR po roce 1989. Jinými slovy je jasné, že v rámci tohoto sociálněekonomického systému nelze očekávat skutečné řešení těchto problémů. Horší je, že vláda panské koalice může zlikvidovat i ty mechanismy, které alespoň kosmeticky a částečně blokovaly asociální dopady kapitalismu.

Průmysl

Podívejme se ještě namátkou na některé symptomatické prvky v dalších částech programového prohlášení, zejména pokud jde o jeho ekonomické pasáže. Jejich obsah je možno zredukovat do hesla „rozhodující nejsou objektivní kritéria ekonomického a společenského prospěchu pro obyvatele ČR, ale prezentace jasné geopolitické příslušnosti (lépe řečeno poslušnosti) k Západu, tedy k jeho anglosionistickým elitám. Je to patrné především v představách o zajištění energetické bezpečnosti státu, viz např.

„Vzroste význam zemního plynu jako přechodného zdroje k vyrovnávání výkyvů. Nárůst jeho podílu nás ale nesmí geopoliticky ohrozit. Budeme se snažit získat podíl na terminálu LNG v sousední zemi, abychom měli přístup k více zdrojům."

„Podpoříme dlouhodobý provoz stávajících jaderných bloků a výstavbu nového zdroje v Dukovanech pod podmínkou, že ho nebudou stavět ruské ani čínské firmy. Připravíme podklady pro rozhodnutí o dalších blocích ve stávajících jaderných lokalitách Temelín a Dukovany."

Kromě určitého komického efektu, kdy země (ČR), která je po desetiletí (bez problémů) závislá na ruských energetických zdrojích a na ruských technologiích v této oblasti, se takto radikálně vymezuje, aniž by se ale chystala udělat ten rázný krok a ty tolik rizikové zdroje vypnula, se zde otevřeně hazarduje nejen s energetickou bezpečností, ale také s finančními prostředky, kdy se takto postavená obchodní politiky nepochybně projeví v obrovských finančních ztrátách.

Pokud bychom chtěli nějak sumarizovat přístup k danému materiálu z pohledu levice, pak se dá očekávat, že dojde přes všechny jakoby racionální a přijatelné formulace nepochybně k ještě intenzivnější aplikaci principů polistopadové politiky, jež dobře shrnul jeden z článku na internetu:

„Kartel polistopadových politických stran se za celou dobu vlád od listopadové revoluce naučil jedinou věc. Rozbíjet a vyprodávat stát. Bilance polistopadových vlád je odstrašující. Jako stát jsme přišli o biliony korun.

Politika polistopadového kartelu vedla k ekonomickému modelu, postaveném na plošném a vytrvalém vytěžování české ekonomiky, populace, postavení Česka jako montovny, podřízené, subalterní a nevýznamné ekonomiky v podmínkách globalizovaného světa. K mizerným, třetinovým platům oproti Západu, postupnému propadu životní úrovně celých tříd a především, za souběžného vytváření iluze, že takto, tímto způsobem, je vlastně možné vést zemi donekonečna, až k hlubokému úpadku"