Autor: Hans Modrow | 1. 2. 2022
Předseda Rady starších levicové strany Die Linke Hans Modrow minulý týden zaslal spolupředsedkyním strany Susanne Hennig-Wellsow a Janine Wissler dopis, který zveřejnily levicový Junge Welt a Neues Deutschland.
Hans Modrow je již třetinu století jednou z klíčových osobností německé radikálně levicové scény. Politik, kterému bylo 17. ledna 94 let, zastával v době NDR různé funkce ve FDJ a SED. Na přelomu let 1989/90 byl premiérem tzv. vlády národní odpovědnosti v NDR, která převedla východoněmeckou společnost přes bouřlivé vody. V politické práci pokračoval v PDS (Strana demokratického socialismu) ve Spolkovém sněmu, později i v Evropském parlamentu. Byl v trvalém kontaktu s radikální levicí v naší vlasti, je stále naším přítelem.
Milá Susanne, milá Janine,
poprvé po mnoha letech jsem se držel stranou tiché vzpomínkové akce v Berlíně-Friedrichsfelde a nemohl jsem uctít ty, na jejichž bedrech naše strana stojí, spolu s vámi a mnoha dalšími. Nechyběl jsem z politických důvodů, jako někteří jiní, ale ze zdravotních důvodů: byl jsem v nemocnici. Lékařské diagnózy nejsou zrovna příznivé, takže si myslím, že je načase dát si věci do pořádku. Proto tento dopis. Zároveň by to měl být můj příspěvek do diskuse před stranickou konferencí v Erfurtu.
Strana Die Linke - vzešla z WASG a PDS a ta zase ze SED (vládnoucí strany reálného socialismu v NDR), která měla organizační kořeny v Komunistické straně Německa a v Německé sociální demokracii – se nachází v kritické situaci. K tomu nedošlo až v důsledku katastrofálního výsledku ve volbách do spolkového parlamentu. Výsledek pouze zviditelnil vnitřní konstituci. Pokud strana nebude mít jasno v tom, co zastupuje a jaké je její poslání, nebudou mít jasno ani voliči. Proč mají dávat svůj hlas straně, jejíž primárním zájmem se zdá být sestavení vlády s SPD a Zelenými? To, že tato myšlenka ve vedení a mezi volenými představiteli zjevně dominuje, není připisováno ani jednáním jednotlivých soudružek a soudruhů, ani výsledkem jediného chybného rozhodnutí. Je to výsledek mnoha let, desetiletí vývoje. Kdy tento proces začal a kdo je za něj zodpovědný, je stejně těžké odpovědět jako na otázku, zda by bylo možné reálný socialismus zachránit po 20. stranickém sjezdu KSSS v roce 1956 nebo s Pražským jarem 1968. To nevíme.
Známe však demokratická pravidla hry. Zapletli jsme se s nimi, stejně jako musíme uznat společenskou realitu, ať se nám to líbí nebo ne. Už Bismarck věděl a podle toho jednal: »Musíme se zabývat realitou, a ne fikcemi.« K demokratickým pravidlům hry patří, že po drtivé porážce musí být vše podrobeno zkoušce. Kritické sebe dotazování nutně zahrnuje osobní údaje. Protože pokud všichni odpovědní zůstanou ve funkcích, vše ostatní zůstane při starém. Nestačí okusovat křídu a slibovat, že se zlepšíš. Šavel vybavený politickým mandátem se dosud ještě nikdy nestal Pavlem. To byla biblická legenda.
Míra sdílené odpovědnosti se mezi členy strany liší, ale největší je mezi těmi, kdo stranu vedou. Federální tajemník například nese větší odpovědnost za volební strategii a obsah strany než prostý člen strany – je možno říci: rozhodující. Oznámení stranických vůdců jsou šířena více než názory členské základny; to, co se řekne v poslaneckém klubu, má jiný účinek než asi například prohlášení Rady starších. Proto si myslím, že restart nemůže proběhnout bez osobních důsledků. Jsem přesvědčen, že sjezd strany v Erfurtu letos v létě je poslední šance, další už nebude.
Ve straně, ze které pocházím, kolovalo heslo jednoty kontinuity a obnovy, přičemž každý muž i žena viděli, že obnova byla v nejlepším případě fráze, která měla zakrýt stagnaci. Všichni víme, kam to nakonec vedlo. Možná se Marx přece zmýlil, když si myslel – cituji Hegela –, že dějiny se dějí dvakrát, „jednou jako tragédie, podruhé jako fraška". I když se historie ve skutečnosti neopakuje, analogie nelze zcela zavrhnout. Mám dojem, že určité procesy se v naší straně opakují. SED se zhroutila, protože vedení sledovalo svůj kurz samolibě a arogantně, bez rozpaků a netečně ignorovalo to, na co kritická základna narážela. Tím toto vedení objektivně zničilo stranu shora. Konec je znám.
Na konci mých dnů se obávám opakování. Můžeme vidět politické důsledky ztroskotání před více než 30 lety ve východním Německu. Důsledky neúspěchu levicové strany Die Linke ovlivní celé Německo a evropskou levici jako celek. Jedno jako druhé je neopravitelné. Toho bychom měli si být vědomi! Neseme proto velkou zodpovědnost – každá soudružka, každý soudruh i strana jako celek.
Jako předseda Rady starších jsem si tuto odpovědnost vždy uvědomoval. Postupovali jsme v souladu se spolkovými stanovami strany: »Rada starších radí z vlastní iniciativy nebo na žádost exekutivy strany k zásadním a aktuálním problémům politiky strany. Dává náměty či doporučení a zapojuje se do veřejné stranické debaty s žádostmi o vystoupení.« Musel jsem však, museli jsme zažívat, že naše návrhy a doporučení neměly žádný viditelný efekt, proto jsem opakovaně veřejně pokládal otázku, zda vedení toto grémium vůbec potřebuje. Byli jsme zjevně nadbyteční a otravní, což jasně ukazovalo na ignoranci. Nikdo nepotřeboval naše zkušenosti.
Samozřejmě – jako v každé rodině – je i v naší straně generační konflikt. Tendence mladých lidí vnímat rady starých lidí jako poučování nebo „vodění za ručičku" mi není cizí: ostatně jsem byl kdysi také mladý. K tomuto konfliktu se přidává ještě konflikt rozdílného původu. Ti, kteří se narodili a vyrostli na Východě, zažili jinou socializaci než jejich soudružky a soudruzi ze Západu. Socializace zahrnuje: vzdělání, jazyk, společenské styky, mentalitu, zkušenosti, štábní kulturu… To vše s léty mizí, stejně jako mizí jejich nositelé. Má to však vliv. Napříč generacemi. Východní Němci, i to je nutno říci, nejsou lepšími lidmi. Jsou jiní. To by mělo být respektováno jak ve straně samotné, tak také v její politické práci. Pokud se tak nestane, přijde – jak se stalo nedávno – důsledek ve volbách. Federální volby se na Východě nevyhrávají, ale naopak je tam můžete prohrát.
Nemohu se ubránit dojmu, že strana, stejně jako východní část země, je nyní v rukou německého Západu. Jejich zástupci a spojenci udávají tón. Jakoby ve státě neexistovala jednota, já nazývám tento stav dualitou. A zdá se, že tomu tak nyní je i ve straně. Ano, vím, že se změnilo složení strany, přidalo se mnoho mladých lidí ze Západu i Východu. Pocházejí převážně z měst, a ne z venkova, mají jiné potřeby a zájmy, než jsme měli my, když jsme byli v jejich věku. O to důležitější je, abychom je informovali, z jakého hnutí prostoupeného tradicí jejich/naše strana pochází, jaké má kořeny a za co generace bojovaly: totiž ne za stabilizaci kapitalistického systému, ale za jeho překonání.
A charakter systému se nepoznává pomocí výstřižkové služby a tzv. sociálních médií, ale z teorie a praxe a jejich propojení. Nebráním se proto volání po systematické politicko-výchovné práci ve straně. Samozřejmě to není všelék, ale je to užitečné pro vidění světa a určení, co je úkolem strany. I když se jejich stav neustále mění, charakter třídní společnosti se nemění. Zvukomalebnost, anglicismy a gendery či boj s klimatickou katastrofou nepřekonají sociální rozpory v buržoazně-kapitalistické společnosti. Údajné zmizení průmyslového proletariátu přece nevymazalo dělnickou třídu. Sociální výzkum nyní hovoří o proletariátu služeb, a míní ty závislé zaměstnance, kteří musí pracovat za málo peněz, aby mohli existovat: zdravotní sestry a pečovatelé, prodavačky v supermarketech a terénní pracovníci v logistických společnostech, zaměstnanci na poště, v obchodní sféře, v gastronomii a v cestovním ruchu a tak dále. Podle nejnovějších studií nyní tvoří až 60 procent zaměstnanců a nejsou téměř odborově organizováni. Jsou také dělnickou třídou, stejně jako přibližně 18 procent zaměstnaných v průmyslových podnicích. Tyto téměř čtyři pětiny společnosti se ve vnímání naší strany téměř nevyskytují. Není to třída, není to většina, je to jen okrajový jev…
Neméně nebezpečný je ten absurdní přístup vůči vnějšímu světu. Nelze si držet domněle stejný ideologický odstup ke všem hnutím a státům. Ti, kteří se připojují ke kapitalistickým kritikům Ruska a Číny, Kuby, Venezuely atd., se objektivně připojují k deklarovaným ekonomickým a politickým odpůrcům těchto států. Chceme jim pomoci ve studené válce rozpoutat zmatek jako ve státech arabského jara, v Afghánistánu, na Ukrajině a v dalších státech, kde zuřily tajné služby a vojenská mašinérie Západu? Samozřejmě, že nemáme schvalovat vše, co se děje v jiných zemích. Ale podle našeho úsudku je nejen užitečné, ale také nutné přijmout perspektivu jiných. V boji za mír nemůže existovat žádná neutralita. Křesťansko-evropská kultura, ze které pocházíme stejně jako Karel Marx a celý kapitalismus, nemůže být měřítkem, kterým měříme svět. Existují kulturní národy, které jsou tisíce let před námi. A jsou priority, které stanovil i Willy Brandt: Mír není všechno, ale všechno je nic bez míru.
Milá Susanne, milá Janine, mohu slíbit, že vám v budoucnu podobné dopisy posílat nebudu. Moje síly jsou vyčerpány, můžu jen doufat ve vnoučata, která to vybojují lépe. Je tam naděje. A jak víte, umírá poslední.
Berlín, 17. ledna 2022 Se solidárním pozdravem Hans Modrow
