Autor: Věra Beranová | 6. 2. 2022
V 60 letech mezi mladé nadějné literární teoretiky a historiky patřil Milan Blahynka, narodil se v roce 1933. Studoval na filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci češtinu a estetiku, ukončil v roce 1956 diplomovou prací o Vítězslavu Nezvalovi. Působil jako pracovník knihovny, středoškolský pedagog, v letech 1963-1989 v Ústavu české literatury Československé akademie věd, vysokoškolský pedagog. Do konce 60. let publikoval řadu textů, jako například: Marie Pujmanová (1961), Jak rozumět próze (1968), Nezval dramatik (1972), Rukověť dějin literatury pro 4. ročník středních škol (1972) - se Š. Vlašínem a H. Hrzalovou, Velmi aktivně publikoval v periodikách, kde soustavně sledoval současnou především literární produkci. Jako například v Kulturní tvorbě analyzoval jedinečnou poetiku Semaforu, také publikoval v České literatuře 13/1965, Nezvalovou dramatickou tvorbu.
Literární vědec, spisovatel, pedagog, překladatel, filosof, který hluboce zasahoval, a to v různých historických obdobích a souvislostech, do společenského dění, byl bezesporu Václav Černý / 1905- 1987 / Maturoval na lyceu v Dijonu, celoživotně se zabýval francouzskou literaturou. Studoval bohemistiku a romanistiku na filosofické fakultě UK. Působil na universitě jako profesor srovnávacích literatur. S přestávkami redigoval Kritický měsíčník. Publikoval v řadě periodik v 60. letech to bylo především v Lidové demokracii. Mimo obsáhlé paměti publikoval řadu textů, které vycházely z polemiky s ortodoxně chápaného marxistického pojetí dějin. Jeho přístup však nevylučoval jistá společná východiska. Filosoficky se také orientoval na existencialismus, který právě v 60. letech získal v našich poměrech řadu příznivců. / vycházely texty R. Garaudyho, J.P. Sartra a dalších /.Významně se angažoval v kritických obdobích českých, československých dějin./1948, 1968/ K jedinečným publikacím patří například: Boje a směry socialistické kultury 1946, Sešity o existencialismu 1948, Lid a a literatura ve středověku 1958, Studie a eseje z moderní světové literatury z roku 1969 a další.
Základní myšlenka, z které Václav Černý vychází, je právo na svébytnou osobitou kulturu. Operuje s termínem socialistický humanismus: " Chceme budovat kulturu socialistického humanismu českého. V tom jsme všichni zajedno. Ale nevybudujeme vůbec nic ani českého ani kulturního, nebudeme-li moci tvořit zcela svobodně, t. j. bez cizích předpisů. V ohledu tohoto budovatelského díla máme před očima skvělý vzor – právě v Rusku". "Vzor příkladný, nikoliv však vzor k slepé imitaci".
/Černý, V., Ještě jednou: Mezi východem a západem, K problematice socialistické kultury u nás, 1. Kritický měsíčník r. 6 1945 s.144/
Za podstatnější, však považuji, Černého apel na celkové chování kulturní veřejnosti. Právě v něm vidí největší nebezpečí pro rozvoj kultury_: "Nemysleme proboha tak poslušně. Tak propagandisticky. Tak nadiktovaně. V tom a nikde jinde je v tuto chvíli největší kus toho věčného čecháčkovství, toho skutečného a nejsmutnějšího zápecnictví…" /Černý, V., Ještě jednou: Mezi východem a západem. K problematice socialistické kultury u nás, 1. Kritický měsíčník r. 6 1945 s. 145 /_
V pořadí prvním textem po osvobození je Černého projev pronesený již 17. června 1945 v Národním divadle nazvaný „_ **Pozdrav mrtvým ** " Tímto projevem jsou prostoupeny citáty z textů, které vznikly v dramatickém období protektorátu. Václav Černý varuje když říká:" nejnesnadnější své chvíle nemá __ __ český duch a český člověk za sebou, ale právě před sebou: má se totiž ukázat hodným svých mrtvých a nezneužít jejich smrti."_
Černý, V., Boje a směry socialistické kultury. F. Borový –Praha 1946 s.18/
Všemi články a vystoupeními Václava Černého, jak z období poválečného, tak z let šedesátých prostupuje přesvědčení o svébytnosti české kultury o její vysoké úrovni, tradici, kdy éra socialistického humanismu je logickým vyústěním všech předešlých, a to především národních kulturních a uměleckých snah. Jeho články se vyznačují vysokou erudovaností, nejsou to jen kulturně-politické deklarace, ale jsou to v podstatě historické studie, kde autor prokazuje hluboké znalosti z různých druhů umění, především však z oblasti literatury. V mnoha případech volí příklady, které nejsou omleté. V podtextu jeho vyjádření je však stále cítit obava_:" Nesmí-li se čeho dnes u nás tvůrce socialistické kultury dopustit, je to kulturní zaslepenost a úzce stranická výlučnost ať vůči Východu, ať vůči Západu "._ /_Černý, V., Boje a směry socialistické kultury. Fr. Borový –Praha 1946 s.35/ _V60. letech publikoval Studie ze starší světové a moderní literatury 1963, 1969
K politickým pracovníkům, angažujícím se v rámci kulturní problematiky KSČ, tedy v podstatě státní politiky, patřil Jiří Henrych /1913 -1979 / také poslanec Národního shromáždění. Sehrál významnou roli v rámci Pražského jara 1968. V periodikách se objevují relativně nové myšlenky, které se v podstatě distancovaly od kulturně-politických konceptů 50. let. „ Nejen v literatuře a umění, ale v celém našem životě musíme již jednou plně překonat stav, že jakmile je někdo kritizován, dostává se jako by do nějaké klatby. To odporuje leninským normám, je to jedna z dosud ne zcela rozbitých obručí z období kultu osobnosti. Každý, kdo o něco nového usiluje, může se dopustit chyb a úkolem opravdových soudruhů je, aby ho na to včas kritikou upozornil, a když je pozdě, alespoň pomohli propříště." / Plamen šéfredaktor J. Hájek, 60 léta/. Tradiční názor se však projevuje ve vztahu k abstraktní tvorbě. _„ Náš postoj k abstraktnému umeniu, formalismu, pramení nielen z toho, že je hĺuboko cudzie nášmu poňatiu životu a umenia, našim predstavám o kráse s našim cielom, ale i preto, že svojou filosofiou, svojou estetikou je priam nepriateĺský našej komunistickej ideologii. _/ J. Hendrych, Cesta k ĺudu je otvorená, Kultúrny život 1960 č,50.
Historik výtvarného umění, estetik, kritik, publicista. Lubomír Hlaváček /1929 – 2007/. Zabýval se českým a světovým uměním 19. a 20. století, problematikou staré i moderní kresby a grafiky a vývojem novodobého estetického myšlení. V 60. letech přispíval do Lidové demokracie, Výtvarné práce, Kulturní tvorby, Kultury, My-64, Tvaru. Později působil jako odpovědný redaktor časopisu Estetika. K nejvýznamnějším textům, které vycházely v 60. letech patřily publikace:
Řeč tvarů, a zvlášť, Umění a svět, který vyšel v roce 1969. Věnoval se také monografickým zpracováním, jako například, Kresby Antonína Slavíčka, 1960, Ocelorytiny Jiřího Švengsbíra, 1971 a další.
