125. výročí narození Josefa Wagnera

Letos si připomínáme 125. výročí narození sochaře Josefa Wagnera (1901-1957), žáka Jana Štursy a Otakara Španiela, profesora pražské VŠUP, sochaře avantgardních děl i pokračovatele barokní tradice.

Josef Wagner se narodil v rodině kamenosochaře v Jaroměři, ve městě, které dalo světu výtvarného umění dva další významné rodáky: sochaře a medailéra Otakara Španiela a malíře Josefa Šímu. Otec Wagnerovi brzy umřel na silikózu - nemoc kameníků, otčímem se mu stal kamenosochař Bárta. Wagner byl prostředím kamenické dílny zaujat již od svého dětství, přirozeně se tak šel školit do hořického kamenosochařského učiliště a následně pokrařoval ve svém vzdělávání na Akademii výtvarných umění v Praze u Jana Štursy. Lyricky a smyslově laděná tvorba učitele na něj výrazně zapůsobila, i když absorboval i řadu dalších podnětů z místní i světové výtvarné scény (Gutfreundův civilismus, formální konstruktivistické experimenty Jiřího Krohy či dílo Alexandra Archipenka). Štursa rozpoznal v začínajícím sochaři skrytý lyrický talent, o čemž se svěřil staršímu studentu a spolupracovníkovi Janu Laudovi. Wagner se ve Štursově škole setkává s generačními souputníky a púřáteli Vincencem Makovským, Hanou Wichterlovou a starším Bedřichem Stefanem. A na akademii poznává mladou talentovanou sochařku z Hořic Marii Kulhánkovou, která se později stane jeho manželkou a spolupracovnicí.

Po tragické smrti profesora Štursy přechází Wagner do ateliéru Otakara Španiela, vyhlášeného portrétisty a medailéra, spolu se Štursou a Kafkou oficiálního sochaře mladé republiky. Wagner se účastní práce na Španielových vratech svatovítské katedrály, zároveň je zapsán ke studiu ještě u Otty Gutfreunda, zřejmě kvůli možnosti ateliéru a místa na samostatnou práci.

Z raného období Wagnerovi tvorby můžeme uvést málo známou a netypicky vitální polopostavu Podzimu, vystavenou na Výstavě soudobé kultury v pavilonu AVU na brněnském výstavišti v roce 1928 (torzo sochy vlastnil fotograf Josef Sudek), subtilní a štursovsky laděnou sochu Mládí, vážící se ke Štursově Pubertě a římským portrétním uměním poznačenou sumarizovanou hlavu architekta Sokola.

Po absolutoriu se Wagner spolu se svou chotí a bratrem vydává na studijní cesty do Řecka, kde jej inspiruje archaické řecké sochařství a rovněž pobývá v Římě, kde je častým hostem Lateránských muzeí. Pracuje na zakázkách reliéfů vrat pro pražskou záložnu (dochovaly se pouze skici reliéfů v olomoucké galerii), následně na skupin civilistně pojatých soch pracujících na fasádě spořitelny v Jaroměři a na reliéfu s pracovními motivy pro banku v Nové Pace.

Ve Wagnerově raném díle se tříbí řada vzorů minulosti (Vzpomínka na Řecko), Gutfreundův civilismus (ovšem monumentalizovaný a převedený do značně bojovné polohy v pomníku povstání na Slezské Hůrce a v pomníku letce Jendy Hofmana, kde rysy alegorické postavy ženy vycházejí z podoby sochařovi choti), i zcela avantgardní pojetí (Dvojice torz pro inscenaci Borise Godunova ve Stavovském divadle, archipenkovská Toaleta či Postava ve spolupráci s Jiřím Krohou).

Pro Wagnera se stává typická práce v kameni (Kočka) a sumarizace modelu do uzavřeného tvaru (Dívka se spuštěnými vlasy, Bludný balvan), svou plastickou podobu dostávají rovněž nehmotné ideje sochařovy imaginace (Albatros z kovu a kamene, Vlna, Mraky na náhrobku na hřbitově v Jaroměři). Braunovy sochy v Betlémě u Kuksu, které podléhají povětrnostním vlivům, se staly inspirací pro lehce přitesané nalezené kameny v podob řady torz, která později vrcholí v pískovcovém Ležícím torzu (1936). Nezanedbatelná je sochařova portrétní tvorba reprezentovaná něžnou hlavou matky a lyricky laděným portrétem manželky. Nezanedbatelnou kapitolou se rovněž stává sochařova kresba.

Josef Wagner se účastní i významných soutěží na reliéfy pro síň padlých legionářů v Památníku národního osvobození na Vítkově či spolu s Karlem Dvořákem soutěže na pomník T.G. Masaryka na Pražském hradě. Wagnerovo sochařské dílo zraje i s obdivem k českému baroknímu sochařství reprezentované především dílem M.B. Brauna (Wagner restauroval spolu se sochařem Křepčíkem sousoší Sen svaté Luitgardy na Karlov mostě). Ozvuky baroka nalezneme v nejslavnějších Wagnerových sochách jako jsou Oblaka, Řeka či Poezie, oceněná zlatou medailí na Světové výstavě v Paříži - a též obdivem sochaře Maillola, jenž se o jejím autorovi vyjádřil coby o „Panu sochaři".

Období nacistické okupace znamená zřejmě vrchol Wagnerova sochařského díla v návrzích na reliéfní pás ze života svatého Václava, v reliéfu Boje svatého Jiří s drakem (bazilika sv. Jiří na Pražském hradě), reliéfu Vzkříšení Lazara (Olšanské hřbitovy), Kalvárie (břevnovský hřbitov) a především v sochách reagujících na tíseň doby Jaro, Země, Noc (umístěná později na vyšehradském hrobě malíře Vladimíra Sychry), dřevěná socha Útisk, bronzové Tání a Umění. Pro Wagnera typická je aktualizace motivů umění minulosti v návrhu náhrobku svatého Vojtěcha pro svatovítskou katedrálu. Významného výsledku dosahuje také v citlivě modelovaném portrétu ministra Jana Kaprase.

Po osvobození vzniká jímavá socha Utrpení, postava Krista, kterou nalezneme v bronzovém odlitku spolu s reliéfním portrétem zesnulého na vyšehradském hřbitov. Ve fázi návrhu zůstala pamětní deska hrdinům Pražského povstání pro hrad a reliéfní výzdoba Zlaté brány (spolu s architektem Janem Sokolem). Z realizovaných soch se stává mistrovským dílem opuková postava Karla IV. Pro rektorát univerzity a císařova busta taktéž umístěná ve Fragnerově novostavbě Karolina. V následujících letech upírá Wagner svou pozornost k pedagogické činnosti na VŠUP (jeho žáky jsou manželé Janouškovi a Zoubkovi, Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcr, Jan Hendrych, Vojtěch Adamec a další), k restaurátorské práci a k významným realizacím, jako je pomník Bedřicha Smetany v Karlových Varech, alegorická postava ženy pomníku padlým ve Dvoře Králové, návrhy pomníku Antonína Dvořáka pro Prahu a poslední sochařova realizace – pomník Jaroslava Vrchlického na Petříně.

Zákeřná nemoc připravila naše umění o jednoho z nejtalentovanějších českých sochařů v pouhých 56 letech. Josef Wagner odpočívá pod svou sochou Hoře na hořickém hřbitově. Stálou expozici díla tohoto sochaře naleznete ve Wenkeově domě v Jaroměři.