Autor: Martin Peč | 12. 2. 2022
Ke kulatým výročím narození a úmrtí významného a neprávem opomínaného sochaře Václava Frydeckého (1931-2011) přikládám i tento svůj text, který je inspirován katalogem vydaným k souborné výstavě sochařova díla v pražské Nové síni na počátku 90. let.
Kromě úvodního textu od Dr. Františka Dvořáka se především poprvé setkáváme s celou řadou fotografií předtím kuse zmiňovaného Frydeckého díla, jejichž objem předčila až krátce před umělcovou smrtí vydaná Dvořákova monografie (2009).
Zrak diváka jako první upoutají Frydeckého portréty, prosté jakékoli konvenčnosti či dobové manýry, spoléhající na svůj výtvarný cit a zkušenost sochaře. Jakoby snadno vyhmátnutý výraz, model hlavy s dotyky sochařových prstů, plochy, ze kterých cítíme pohyb mistrovy dlaně a zářez ostré špachtle, která tváři v podtržení rysů dodá na expresivitě. Takové jsou Frydeckého hlavy herce Jaroslava Marvana (studie pro pražské Národní divadlo), architekta Ribery, rektora Karlovy univerzity doktora Oldřicha Starého. Tato řada vrcholí robustním portrétem sochařova staršího přítele, malíře Jana Baucha, jehož bronzová hlava patří dozajista k tomu nejlepšímu v portrétní galerii našeho sochařství. Neméně kvalitní je u hlava herečky Dany Medřické, která je v bronzovém odlitku umístěna ve foyer Národního divadla.
Ani lyrické cítění a využití impresivní modelace nenarušuje s jistotou vystavěnou sochařskou stavbu tvaru. V tomto směru obdivujeme výsledný účin Frydeckého portrétu manželky, hlav Libuše, dívky a malířky Špačkové. Se zvýšenou míru stylizace ostrých přechodů mezi objemy se setkáváme v první variantě portrét učitele – sochaře Jana Laudy a dívčí hlavě z počátku 60.let.
Zklidnění sochařského rukopisu je patrné z portrétů spisovatele Jaromíra Tomečka, výrazné tváře herce Josefa Kemra i z hlav malíře Chaby, architekta Benče či sochaře Jurnikla. Cit pro zpodobení krásy ženské tváře Frydecký znovu prokazuje v portrétech inženýrky Hrdonkové a malířky Lieblové. Krása ženských rysů se rovněž objevuje v řadě sochařových kreseb a monotypů.
Druhou složkou Frydeckého díla, jen zdánlivě protikladnou v důrazu na radikálnější formální hledání, je tvorba monumentálních děl, která dosahuje jedněch z nejpřesvědčivějších, ale i nekonvenčnějších výsledků u nás i v Evropě. Katalog Frydeckého tvorby z výstavy v Nové síni nám přináší vhled do počátků umělcovy samostatné tvorby, na suverénní podání diplomové práce – animální kamenné sochy Pardála pro pražskou ZOO a smyslný reliéf Mytí vlasů, taktéž z poloviny 50.let.
Katalog obsahuje svěží model i výslednou realizaci sochy dvojice žen pro Františkovy Lázně, tak trochu moorovskou sochu ležící Hané pro olomoucké sídliště a divokou kubizující Mesalinu tamtéž. Vidíme zde rovněž detail civilistně pojatého sousoší zpívajících dívek pro Rožnov, jakožto i jemné přechody objemů abstraktní mramorové sochy Harmonie pro interiér pražské Staroměstské radnice.
Výsledkem dlouhodobé snahy zvěčnit osobnost profesora Laudy je brilantní pamětní deska na Hradčanském náměstí, netradiční pohled na pojetí realistické sochy se současným motivem spatřujeme v soše Sestřičky – vstupní plastiky pro dětské sanatorium v Jánských Lázních.
Dědictví pozdního kubismu nacházíme ve vpravdě netradičním pískovcovém sousoší fotbalistů v Mostě, kde ke zdramatizování děje přispívá i perforace sochy a užití prázdných objemů v kontrastu s tíhou vyhrocených hmot.
Příklad Jacquese Lipchitze nacházíme v sádrových modelech Milenců, Rodiny, Přírody i studie k Hudbě a její definitivní realizace, nejintenzivněji a nejdravěji se odkaz tohoto litevského sochaře Pařížské školy do sochy Prométhea chránícího ukradený oheň, který dnes krášlí prostor Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy.