Autor: Martin Peč | 13. 2. 2022
Je tomu právě deset let, kdy českou sochařskou scénu opustil sochař Václav Frydecký, olomoucký rodák, který od doby svých vysokoškolských studií žil a tvořil v Praze. A právě v době tohoto výročí jsem se dostal ke katalogu rané sochařovy tvorby, který i přes nepříliš objemný formát (ale i díky velmi kvalitním fotografiím děl a neméně dobrému tisku) doslova uhranul.
Frydecký patřil ke generaci, která na výtvarnou scénu nastoupila po druhé světové válce, konkrétně v průběhu 50. let 20. století. Prvním Frydeckého učitelem byl na Vysoké škole uměleckoprůmyslové profesor Bedřich Stefan. Po tomto krátkém období na VŠUP přechází Frydecký na Akademii výtvarných umění, kde jej vede profesor Jan Lauda, jemuž později jeho žák Václav Frydecký vytvoří hodnotnou pamětní desku na Hradčanském náměstí, které předcházela neméně kvalitní portrétní a figurální studie. Ačkoli je doba školení u Bedřicha Stefana příliš krátká, přesto jeho vliv zahlédneme v pozdějším sousoší žen po koupání ve Františkových Lázních (všimněme si ozvuků stylizace Stefanových ženských figur reliéfního vlysu na budově Českých drah na Ulrichově náměstí v Hradci Králové), shodný námět spolu s prvním učitelem řeší v tematice medvědů, kde dospívají k obdobným výsledkům.
Katalog Václava Frydeckého je datován polovinou 60. let. Nabízí již vyzrálá a suverénní díla mladého sochaře, dokazující, že Václav Frydecký nezůstal u školských pouček, neuchýlil se k suchopárnému akademismu, neopakoval řečené za doby svých akademických studií, ale naopak rozvíjel, rozvolňoval svůj rukopis i skladbu tvaru, nebál se exprese, přecházel od konkrétního k abstraktnímu a naopak – a našel svůj výraz jak v kovu, tak ve dřevě. Řezbářská složka Frydeckého díla je v tom, co nám katalog ukazuje prostě neopomenutelná.
Soubor fotografií Frydeckého soch začíná řezbou milenců z roku 1958, jejího detailu s typickou stylizací mandlových očí, dále je zde mladší monumentálně cítěná dřevěná socha Po koupeli – robustní žena smyslně nadsazených objemů s archaickým výrazem tváře, pak realistická živě modelovaná o rok mladší cínová studie aktu – zvládnutí přetlumočení viděného aktu lyricky viděného křehkého modelu , kontrastujícího s předchozí plností tvaru, snad ozvuk prvních významných děl Jana Štursy (Puberta). Po realistické studii sledujeme doslova bouřku tvarů dřevěných soch, expresivní Žena se zrcadlem, Černoška či Modelka (později v kameni Messalina, umístěná do prostoru zahrady obytného domu nedaleko nádraží Olomouc – Město). Sledujeme poučení kubismem, který neposkytl dogma, ani návod, jak použít formální jazyk někdejšího stylu, ale který inspiroval k uvolnění rukopisu, k nadsázce, k odvaze a dravosti. Ne nadarmo to byl Frydecký, kdo převáděl sochařské návrhy malíře Jana Baucha do dřeva.
Raným dílem Henryho Moora je pak inspirována dřevěná plastika Hudby z roku 1962, studie aktu zračí znovu návrat ke Štursovi, spoléhající se nejen na tlumočení viděné skutečnosti, ale i na jemné nadsazení tvaru podporující obsah smyslnosti ženského těla spolu se splývavou modelací. Touha po monumentalitě tvaru vede Frydeckého k modelu sochy Haná (socha realizována v kameni pro olomoucké sídliště III. Pětiletky), k nadsázce, která uplatňuje pádnou expresivitu na úkor líbivosti. Frydecký dospívá až na hranici karikatury (a pláži, 1962).
Několikrát se setkáváme s inspirací dílem sochaře Jacquese Lipchitze, Litevce náležejícího k tzv. Pařížské škole. Mezi okruh soch inspirovaných díly tohoto umělce patří Myšlenka. Zde se Frydecký pomyslně střetává se svým spolužákem, brněnským sochařem Ladislavem Martinkem, který v pozdějších letech dospívá k obdobnému zpodobnění svého Promethea (v monumentálním měřítku v hale kralupského nádraží). Směrem k abstrakci se pak udává vegetativní motiv Příroda z poloviny 60.let a tvarově oproštěný Symbol přátelství z téhož roku. Na pomezí mezi konkrétním a abstraktním se nachází Hlava válečníka – rovněž upomínající na soudobou sérii Martinkových hlav válečníků, inspirovanou předválečnou avantgardní tvorbou Vincence Makovského (Hlava – přilba). Sochy Žalu a Torza stojí ve své radikální stylizaci na krajních pozicích Frydeckého díla, na pozicích, k nimž se bude autor ještě mnohokrát v budoucnu vracet.
Trojice hlav dává jen tušit, avšak dost výrazně o tom napovídá, jaký talent byl Frýdecký v oblasti portrétní tvorby. Nikoli popisná realistická studie k portrétu z konce 50. let ukazuje na přehodnocení výsledků školení u mistra portrétního umění Jana Laudy, dřevěná hlava Bulharky z roku 1963 nám dokazuje schopnosti práce v materiálu, schopnosti nalézat výraz portrétovaného i přes uplatněnou stylizaci. A keramická hlava černocha s názvem Blues (1963, starší varianta tohoto tématu je již z konce 50.let) pak na závěr svědčí o Frydeckého absorbování motivů současného světa a jejich transformaci v sochařsky pádný tvar, který se nebojí ani exprese ve prospěch zvýšené intenzity výrazu.
Tento vhled do rané tvorby Václava Frydeckého dokazuje, jak se nevšední talent umělce dokázal porvat s dobovými limity, jak dokázal vytěžit z vlivů svého školení i s pronikajícího zájmu o zakladatele moderního umění a jak se sochař dobral – věrný vlastnímu naturelu – k autentickým dílům, kterým dopomohla umělcova zkušenost a intuice a ne konjunkturální podléhání módním trendům.