Autor: Martin Peč | 14. 2. 2022
V předválečném období, v době nacistické okupace i v prvních letech po porážce fašismu přirozená otázka moderního umění v podobě tzv. umění bojujícího, jak jej u nás prezentovala díla Filly, Makovského nebo Sychry a v zahraničí práce Picassa, španělských emigrantů či Renata Guttusa, dospěla od 70. let v našem umění spíše k jakémusi unavenému plnění výročních úkolů, z jehož výsledků se vytrácela upřímnost a bezprostřednost tvůrce i novátorství formy.
S odstupem času je zcela zřejmé, že přes rozsáhlou produkci odolají času jen některé realizace, jen některá díla. O to větší lítost můžeme cítit, když postupně nacházíme náznaky kvality tam, kde podobně tematická socha nebyla prioritou autorovy tvorby, nicméně se i námětů vážících se k historii a válečným letům umělec dotkl. Z těchto prací i pozdějších realizací na odlišná témata pak docházíme k lítosti nevyužitých vloh, které nepadly ani tak jako oběť proklamovanému ideologickému tlaku, ale spíše osobnímu komerčnímu zájmu a konkurenčnímu boji, který měl jisté mocenské krytí.
Tím talentem, jehož potenciál nebyl pln využit v čase, kdy vznikl přehršel průměru se nevymykajících realizací monumentálních děl je osobnost letos jubilujícího sochaře Jana Hendrycha.
Zvykli jsme si číst texty o Hendrychových portrétech, o jeho sochách ze sympózií, o cyklech mostů a bran, které jsou samy o sobě malými pomníky. Ve starých publikacích však můžeme poněkud pokradmu dojít i k závěru, že to byl práv Hendrych, který měl předpoklady (spolu s tvůrci jako Václav Frydecký, Vojtěch Adamec, Stanislav Hanzík či slovenský Juraj Bartusz) poskytnout aktuální odpověď na tehdejší poptávku po monumentální soše.
Sochařova osobnost v sobě spájí jak poučení díly Otty Gutfreunda, tak zajímavé inspirační zdroje od Matyáše Brauna, přes Moora a Kaplického k Marinimu, Segalovi a tehdy aktuálnímu pop-artu. Přes všechno toto ovlivnění, logické u citlivého tvůrce, zůstává sochař svůj, vybírá si motivy blízké jeho naturelu, malebně je zpracovává, nebojí se deformace až za mez čitelnosti, která podporuje specifickou a nezaměnitelnou poetiku jeho soch, medailí a kreseb.
Pokud jsem mluvil o tematických pracích, které nacházíme vskutku vzácně a výjimečně, začnu ve svém stručném přehledu skoro neznámou sochou Partyzána. Hendrychův Partyzán známý z knihy Bohumila Teplého O sochařské reprodukci se vymyká dobové produkci a byl by schopný obstát i v monumentálnějším měřítku v exteriéru jako součást pomníku. K naší škodě se tak nestalo. A šlo by o moderní uchopení tématu, nikoli o lacinou dekorativní stylizaci, které se podobným motivům dostávalo v 70. a 80. letech. Co je smutnější, že by tato socha mohla úspěšně konkurovat dnes vyzdvihovanému jugoslávskému monumentálnímu sochařství, jehož některé výsledky v porovnání s tímto pozapomenutým Partyzánem působí jako povrchní a někdy i megalomanské improvizace.
Potenciál Hendrychovy nekonvenční funerální plastiky dokazuje ústřední socha hřbitova ve Stachách. Socha mohla být v obměn vhodně využita jako nepatetický pomník utrpení válečných let, místo toho musela smělá idea uvolnit místo anachronickým snahám donekonečna oživovat české tradice 19. století a roubovat na příklad děl Myslbeka a jeho následovníků jakousi povrchní pseudoexpresivní stylizaci, mající dokazovat aktuálnost formy. Hendrychův hřbitovní pomník je moderní, nachází výraz v oproštění tvaru od zavedených schémat či od přepisu reality v jejich duchu, nabízí dílo aktuální, které udiví ještě dnes, ačkoli se nachází mimo dosah zraků většiny diváků.
Pozoruhodná je dvojice prací vážící se k tragédii vyhlazení Lidic, medaile i reliéf. Malebná medaile v určitém ohledu vykazuje vzdálené ozvuky kreseb Henryho Moora, přesto je tento drobný klenot ryze českým svědectvím o této smutné události. Větší reliéf je pak jakousi kompozicí artefaktů lidského těla, rozeznatelné ruky, zračící ve výsledném dojmu tragiku tématu zachycenou však v poetickém ale o to účinnějším náznaku.
Pamětní deska Pražského povstání z poloviny 90. let 20. století na Staroměstské radnici i při svém nevelkém měřítku ukazuje, o co jsme při nevytěžení této složky Hendrychova talentu v minulém období přišli. Namísto naučených střihů drapérie a manýry vykradeného a vyprázdněného příkladu pozdního díla Karla Pokorného nebo nepříliš hodnotných stylizací, siláckých improvizací či toporných výsledků nové vlny výročního rozsevu pomníků jsme mohli do exteriérů obdržet dílo skromnější rozměrem, ale platné svou formou i coby nositel připomínky zlomových i tragických chvil dějin našeho národa.