Autor: Martin Peč | 16. 2. 2022
85.narozeniny sochaře Jana Hendrycha, profesora pražské AVU, nás nutí zamyslet se nad umělcovou tvorbou, nad jejími nuancemi v jednotlivých odvětvích sochařovy výtvarné aktivity.
Za důležitou oblast Hendrychova přínosu považuji dnes obecně opomíjenou oblast sochařského portrétu.
Je pozoruhodné, s jakou vnitřní jistotou v sochařské transformaci modelu vznikají už Hendrychovy školní práce. V Podobizně chlapce z roku 1954 je prokazatelně vidět zvládnutí těžkostí základů portrétního sochařství v poměrně suverénním pojetí. Dokládat na tomto realistickém díle vliv dětských portrétů manželky Hendrychova profesora, sochařky Marie Kulhánkové – Wagnerové, je poněkud přehnané. Během svých studií Hendrych nejen plní úkoly mající za cíl zvládnutí realistické formy, ale dotýkají se jej nemalou měrou vztahy k moderní české plastice (jmenovitě k osobnostem Otto Gutfreunda a Bedřicha Stefana) i aktuální tendence, především v oblasti italského neorealismu v portrétu a informelu v reliéfu a volné soše.
Hendrych zvládl portrétní disciplínu a mohl se bez větších výkyvů věnovat produkci portrétů bez většího úsilí, jeho talent a vůle nespokojit se s povrchním nazíráním modelu jen díky inspiračním impulzům přivedla nejen k ovlivnění archaickým sochařstvím ( betonová hlava P. Leichterové, 1958) a následně Marinem Marinim (prokazatelně v portrétu architekta V.Š., 1960 a Dětském portrétu, 1958), malebnost a citlivost splývavého povrchu na světlo jej přehnaně spojuje s Medardem Rossem (Portrét Vladěny, Portrét mladé ženy) od něhož se liší pevnou stavbou svých hlav, která ani při největším rozvolněním nepodlehne rozbředlosti, rozkladu tvaru. Jakýsi skrytý dramatismus, barokní víření pod splývavým povrchem hmoty nacházíme v Hlavě E.V. z roku 1976. Naopak úsilí o pevnou a uzavřenou formu jej sbližuje se starším Josefem Kaplickým (Studie k portrétu, 60.léta, Portrét S.Š., 1980, J.H.) který mu jako první zprostředkoval dílo tehdy u nás neznámého Marina Mariniho.
Pozoruhodných výsledků dosahuje v pozdějších dětských portrétech, kde sochař zůstává svůj v pozoruhodně odstíněném realismu – a zde zajisté snese porovnání s dříve jmenovanou Marií Kulhánkovou. Nezpochybnitelné vlohy pro realistický portrét se uplatňují v portrétu Pavla Neumanna z konce 80. let. Pozoruhodných výsledků dosáhl Jan Hendrych v monumentálních portrétech – ať již je to zjednodušená hlava Berthy Sutnerové pro pamětní desku v průchodu Paláce Kinských, s velkým úspěchem stylizovaný portrét Václava Hollara či tvarově nadsazený detail hlavy Jakuba Krčína.
Po starších portrétech Stanislava Hanzíka a Vlasty Prachatické či Josefa Klimeše tak Hendrych převzal jakýsi primát v českém portrétním sochařství, které díky jeho osobnosti drží laťku na úrovni kontinuity s výsledky předchozího období a jeho význačných mistrů – samozřejmě nikoli kopírováním dosažených výsledků a jejich variacemi, ale hledáním vlastní cesty, hledáním příhodného výrazu, který více než o podobě modelu svědčí o atmosféře kolem něj.
Vzhledem k dnešní nemožnosti proniknout do možností realistické stavby portrétu, k resuscitaci verismu vedoucímu až k hluchým kýčovitým napodobeninám viděného či k produkci prvoplánových prostorových anekdot působí hlavy Jana Hendrycha jako naprosté novum a zjevení - a to i přes to, že nás od vzniku některých z nich dělí už skoro 60 let.
Co Hendrycha spojuje s jeho profesorem Wagnerem je nejen láska k baroku, především k baroku prezentovaném Matyášem Bernardem Braunem, ale obecně to, že Hendrych je bezesporu také sochař – básník.