Autor: Martin Peč | 18. 2. 2022
Letos by se 95 let dožil sochař Vladimír Koštoval (1926-1985), který většinu svého tvůrčího života prožil v Praze, přesto je jeho dílo významnou částí spjato jak realizacemi (Pomník dělnického hnutí v Hodoníně, pomník spisovatele Jiřího Mahena v Brně), tak řadou motivů spjato s rodnou jižní Moravou.
Vladimír Koštoval se narodil 16. září 1926 v Dubňanech u Hodonína. Mezi lety 1946 – 1950 studoval u profesora Jana Kavana na zlínské Škole umění, v uměleckém vzdělávání pokračoval u profesorů Laudy a Makovského na pražské Akademii výtvarného umění, kde v letech 1962 – 65 působil jako asistent Vincence Makovského.
Školení u Jana Laudy zcela jistě vyzbrojilo Koštovala schopnostmi portrétního umění (busta matky), které snoubilo schopnost odpozorovat realitu a převést jí do sochařské hmoty, tak podtrhnout vhodně odměřenou expresivní nadsázkou charakteristické rysy portrétovaného. Dalším výsledkem studia v Laudově ateliéru je rovněž diplomová práce Kozoroh, která byla následně umístěna v areálu berlínské zoo.
Studium a možnost spolupracovat na významných monumentálních realizacích zase poskytla Koštovalovi lekci sochařské nadsázky v realistické plastice, která i přes svou vázanost na skutečnost dovede svým autonomním tvarem působit na diváka a strhávat jeho pozornost k zamyšlení (pomník Jiřího Mahena pro Brno či pozdější pomník Jiřího Dimitrova pro pražské Ortenovo náměstí v Holešovicích). Příklad Makovského rané avantgardní tvorby spolu s objevováním autorů moderního sochařství (Lipchitz a Moore) vede Koštovala k řadě experimentů s tvarem, ke kterým postupně přibývá oscilace mezi abstraktní symbiózou, hrou či konfliktem tvarů a mezi až brutálně stylizovanou figurální plastikou, nesoucí závažný humanistický a protiválečný obsah (moorovsky laděný Padlý bojovník), hlasitý apel proti násilí.
Koštovalovo experimentování se zjednodušeným tvarem se však vrací i do oblastí poezie folklóru umělcova rodiště, k čemuž se váže řada plastik (Slovácká nevěsta). Vznikají zjednodušené tragické hlavy, skupiny tanečnic dynamických tvarů i úspěšné pokusy o transparentní plastiku (Hlava, 1966) či o dekorativně expresivní sochu ze svařované oceli (Rytíř pro Okresní galerii na Klenové).
V letech své výtvarné zralosti se vrací k realistickým realizacím, o čemž svědčí jeden z nejlepších pomníků své doby, postava bulharského revolucionáře Jiřího Dimitrova – ve státníkově gestu jakási moderní citace Myslbekovy Oddanosti (neméně kvalitní portrét byl osazen v Ostravě) a bohužel nerealizovaný pomník malíře Mikoláše Alše, jehož uskutečnění zhatila umělcova nečekaná smrt.
Koštoval byl úspěšným sochařem i v oblasti realizací pro životní prostředí nově budovaných sídlišť, jak o tom vypovídá pískovcová dvojice dívek Mládí v Bohnicích (u obchodního centra Krakov), dvě dívky s vázou jako Alegorie Chodova a betonová dvojice tančících dívek pro stejnojmennou pražskou čtvrť. Zatímco první sochy v sobě nesou vzdálené ozvuky poezie Prachnerovy Terezky či až empírových soch Bedřicha Stefana, poslední z nich odkazuje na radost ze života viděnou ve vířivém tanci jihomoravského folklóru.
Vladimír Koštoval zemřel náhle dne 11. září 1985. Jeho tvorba byla retrospektivně připomenuta v roce 1988 v hodonínské galerii a především v roce 1997 v Národním technickém muzeu v Praze.