Autor: Martin Peč | 20. 2. 2022
45.výročí úmrtí národního umělce profesora Karla Lidického (1900-1976) bych rád připomenul i tímto textem, který vychází z poznání cenné archiválie – katalogu sochařovy expozice ve výstavní síni Československého spisovatele z roku 1953. Oproti předchozímu katalogu z výstavy v roce 1947 dává tento text již plně najevo Lidického stabilní pozici na špici reprezentace našeho realistického sochařství poloviny 20. století. Text Miroslava Míčka zachycuje všechny podstatné rysy Lidického tvorby a nepříliš velká fotografická příloha v několika málo reprodukcích ukazuje, že i v nejtužších letech schematického pohledu na smysl uměleckého díla a především na jeho formu, dává Lidický jasný příklad neotřesitelnosti základních výtvarných hodnot a jejich rozvíjení vzhledem k naturelu umělce i současné tematice.
Reprodukce ve svých osmi fotografiích zobrazují to, co bychom vzhledem k časovému rozpětí mezi výstavami v letech 1947 a 1953 mohli označit za podstatné. Prvním ze zobrazených děl je vskutku mistrovská podobizna akademika Dr. Otakara Chlupa, založená na podrobném studiu modelu, na poznání jeho charakterového profilu, ale i přehodnocení s ohledem k výslednému pojetí k bronzu, oproštěné od veristického drobnopisu, naturalistické literárnosti, popisnosti a od křiklavé expresivity. Lidický je realista, což neznamená pouhý přepis nevýrazné skutečnosti, ale její tvůrčí posun k monumentu komorních rozměrů. Je to i pro tak zkušeného sochaře, jakým Lidický v té době rozhodně byl, důsledné studium modelu a jeho pochopení – podobně, jako se k portrétu dobíral i Lidického učitel Otakar Španiel. Není to grimasa tváře, ať už by byla jakkoli efektní, dramatická či patetická, je to hluboký vhled do duše inteligentního člověka, do jeho vnitřního pohroužení. Tato hlava není pouhým odpozorováním pózujícího modelu v jeho chvilkovém natočení, ve chvilkové póze – je to zachycení člověka bez podružností, zato s celým jeho lidstvím.
Následuje dvojice soch s tematikou Pohřbu rudoarmějce, modelu určeného pro budoucí realizaci v Bratislavě (zřejmě pro dotvoření architektury Slavína). Je to model kompozičně dořešené skupiny, která při zvládání tohoto tématu těžko najde v sochařství bloku socialistických zemí obdobu. Není to expresivní posunutí dobového výjevu jako ve Štursově Pohřbu v Karpatech, je to pohnutý pietní výjev pohřbu padlého hrdiny s mýtickým vavřínem ve vlasech, chvíle smutku nad obětí i připomenutí vítězů nad fašismem obecně. Detailní studie poprsí padlého se zavřenýma očima a složenýma rukama dává tušit inspiraci francouzským sochařem Rudeem. Lidický neutíká k předem vymyšleným schématům českého sochařství minulosti či sovětského akademismu, sám transformuje patos tvůrce Marseillaisy do tichého pohnutí.
Své místo v katalogu zaujímá i svěží soutěžní model sochy Jana Husa pro Karolinum z roku 1948, pádně modelovaná figura zračící budoucí výraz reformátora, vycházející v drapérii zajisté z Myslbeka, jak dosvědčí vedlejší studie poprsí - v oblasti portrétu též z příkladu italské renesance. Varianta Husovy hlavy ještě nemá ty charakteristické rysy, které můžeme vidět na definitivní soše, ty se objevují až v další variantě, kde Lidický využil pro aktualizaci Husovy podoby rysy malířky Adrieny Šimotové (kterou také samostatně portrétoval coby Aspirantku Adrianu).
Portrétní tvorba, tak charakteristická pro Lidického, je zde prezentována později nepublikovanou dvojicí portrétu děvčete a sochou Pionýrka Jana, které se nijak nevymykají vysokému standardu Lidického portrétů žen a dívek z předchozího období a dá se srovnat s podobně vysoce ceněnými dětskými portréty od Marie Kulhánkové – Wagnerové. Lidický nenechá světlo naleptat tvar hlavy, jeho pevnou stavbu a charakteristické nasazení hlavy na krk, pouze jemným rukopisem zvýrazňuje detaily očí, úst a oboří a kresbou špachtlí citlivě pojednává partii vlasů.
Poslední fotografií je Dívčí podobizna M.K. - špičková busta zralého sochaře, který pokaždé samostatně vyhodnotí to, co je na modelu podstatné a podřídí to své sochařské koncepci, která je sice pro Lidického nezaměnitelná, ale nikdy se nespokojí jen s autorskou stylizací a s jejím donekonečna notoricky opakovaným schématem. Dívčí podobizna žije, Lidický dobře pochopil lyrismus mládí, ale i nutnost tento pel zachytit civilně a realisticky a vyhnout se líbivé sentimentalitě. Na této hlavě znovu rozpoznáme poučení z Despiauových hlav.
Katalog ve svém textu uvádí řadu dat, řadu postřehů, které byly i později uváděny v monografických statích. Jedna informace je přesto hodná zopakovat i mimo rámec připomenutí základních životopisných dat. A to, že z asi padesáti Lidického portrétů vzniklo jich jen pět na objednávku. Že ty ostatní byly vytvořeny z vlastní potřeby sochaře, z touhy po tom znovu a znovu zdolávat problémy tak náročného oboru, jakým je sochařský portrét, kdy je umělec vždy postaven s novým modelem před nový úkol, před vyřešení nových specifických problémů – a to nejen v duchu rutinérství, řemeslné finesy nebo naučené manýry, ale za nápomoci uměleckého citu a intelektu velkého tvůrce. A právě tak můžeme s ohledem na dílo trvajících hodnot Lidického charakterizovat. Jako spojení poctivého řemesla, citu pro formu a intelektu – a odvahy neunikat od výtvarných problémů.