Autor: Martin Peč | 23. 2. 2022
Letos si 95 let od narození brněnského sochaře a dlouholetého profesora Školy uměleckých řemesel Ladislava Martínka (1926-1987).
Ladislav Martínek se narodil v Bratislavě českým rodičům, v letech 1945-47 studoval na Škole uměleckých řemesel v Brně a následně pokračoval ve studiu výtvarného umění na pražské AVU v sochařském ateliéru profesora Jana Laudy, tvůrce vynikajících portrétů, nezaměnitelné animální plastiky a řady dekorativních děl pro dobovou architekturu. Martínkovu ranou tvorbu ovlivnila osobnost Jana Laudy (mužský portrét z doby studia na AVU), který mu poskytl vynikající realistické školení, uplatnitelné při dobových zakázkách pro výzdobu interiérů a exteriérů tehdejší výstavby či pro expozice současného tematického umění (viz ročníková socha Ženisty), mladého sochaře však inspirovala především osobnost Laudova učitele Štursy, což se následně, v době kdy natrvalo po vojenské prezenční službě přesídlil do Brna, projevilo v řadě malých skic ženských aktů i v definitivní životní postavě smyslné schoulené Evy, která nese podobu sochařovy manželky Alexandry.
Martínek v druhé polovině padesátých let pomáhá v ateliéru Vincence Makovského, geniálního tvůrce avantgardní i realistické plastiky a zakladatele průmyslového designu u nás. Ladislav Martínek se účastní Makovského realizací té doby, je autorem drapérie celé zadní strany sochy Rudoarmějce pro Moravské náměstí, jednoho z nejkvalitnějších pomníků vítězství nad fašismem. Mladý sochař však nerezignuje na vlastní tvorbu, posílen důsledným školením na AVU a zkušeností v Makovského ateliéru rozvíjí své vlohy pro realistickou tvorbu a kromě výše jmenované série aktů vznikají další portréty, především velmi volně modelovaná busta architekta Rozehnala (autor budovy černopolské dětské nemocnice) a řada portrétů manželky, která se mu stane oblíbeným modelem.
Následují první realizace. Jsou jimi dekorativně pojatá socha ženy s jablkem s archaickým výrazem tváře pro havířovský Dům kultury (vedle sochy od kolegů Konráda Babraje a reliéfu od Miloše Axmana), kreativně zpracovaný pracovní motiv sousoší Cihláři pro cihelnu ve Velkých Opatovicích (v autorském kolektivu s Konrádem Babrajem), šamotová štursovsky laděná socha Koupající se pro Ostravu a dvojice dekorativně laděných volně stylizovaných sádrových reliéfů Kulturní revoluce pro Fragnerův Dům kultury ve Vítkovicích a socha Poezie pro předprostor základní školy na Bakalově nábřeží v Brně, ve které rezonuje předchozí inspirace lyrickou plastikou Jana Štursy, ale i tvarově oproštěné vlastní úsilí spolu s typickou antikizující typizací hlavy. Martínek se účastní výstav současného jihomoravského umění a spolu se Sylvou Lacinovou patří k progresivním sochařům této části republiky.
Podstatným impulsem byla pro Martínka studijní cesta do Paříže, stejně jako objevování díla zakladatelů českého moderního umění, kubistického sochařství (Ukládání urny), jakož i avantgardních děl Vincence Makovského. Snaha o aktualizaci sochařské formy podnítila vznik řady stylizovaných hlav – perforovaných kamenů, odkazujících na Makovského i na sochy Henryho Moora (Hlava bojovníka, 1963, Hlava - Lidice).
Ladislav Martínek se velmi úspěšně uplatňuje v portrétním sochařství, vznikají busty básníka Oldřicha Mikuláška (umístěné na básníkově hrobě v čestné řádce brněnského Ústředního hřbitova) či malíře Františka Foltýna, podobizny herečky Zdeny Gräfové a herců Jindřicha Loukoty a Štěpána Zemánka, kde se ve snaze o až vyhrocené vystižení charakteristických rysů modelu ocitá až na hranici karikatury, kterou však nikdy díky nesporným hodnotám sochy nepřekročí. Mimo tuto galerii vznikla ještě řada stylizovaných portrétů Martínkových žáků ze Školy uměleckých řemesel, kde sochař od roku 1973 až do své smrti učil. Monumentálního pojetí v bronzu se dočkal portrét komunistického novináře Pankráce Krkošky v Rousínově.
Sochař absorbuje řadu závažných podnětů moderního umění. Železná stylizovaná socha Mrtvého ptáka pro atrium na sídlišti Lesná svědčí o vlivu plastik Alexandra Caldera, travertinová ležící postava Země v Kohoutových kolejích nezapře přehodnocený příklad Henryho Moora, neméně důležitý je i dnes zničený abstraktní organický reliéf na internátu India v Komárově. Plošné reliéfy Jeana Arpa jsou zřejmě prvotním zdrojem pro formální aparát betonových monumentů Památníku dělnického hnutí pro brněnskou Bílou horu či odstraněného Památníku založení prvního Dělnického domu v Adamově. Nerealizovaný zůstal figurativní reliéf pro koupaliště v Blansku, vycházející z podobných zdrojů. Obdiv k dílu Pabla Picassa nalezneme v plechovém reliéfu Bojovník a rodina či v samostatné soše bojovníka před Vojenskou akademií v Brně, jeho ozvuky také v Památníku ke třicátému výročí osvobození v Komořanech. Ve tvarově volném pojetí betonové dvojice Mládí před obytnými domy v Brně – Žabovřeskách zahlédneme ozvuky lyrického kubismu, podobně jako v travertinové Matce s dítětem pro sídliště Pod Klucaninou v Tišnově, která ještě zčásti vychází z výsledků Martínkových plošných soch. Příklad sochaře Pařížské školy Jacquese Lipchitze odhalíme v odvážné nadživotní soše Prométhea pro halu nádraží v Kralupech nad Vltavou.
Významnou částí Martínkova díla jsou kresby, naprosto volná transformace viděné skutečnosti, formálně vycházející z odkazu dvou oblíbených Martínkových umělců Pabla Picassa a Henriho Matisse.
Poslední Martínkovou realizací vzniklou v období jeho nejtěžšího onemocnění je jeho abstraktní arpovská socha Oblačného pastýře pro atrium polikliniky ve Starém Lískovci, která uzavírá umělcovu tvorbu.
Ladislav Martínek podlehl zákeřné chorobě 5. září 1987 v Brně. Sochařské dílo, kresby a dokumentace tohoto umělce je uloženo v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě. Martínkovy souborné výstavy v této galerii v letech 2001 a 2006 prokázaly aktuálnost odkazu tohoto neprávem pozapomenutého sochaře a stále platné kvality realistické i abstraktní složky jeho díla.