Autor: Martin Peč | 24. 2. 2022
V požehnaném věku 90 let letos nečekaně opustil naši výtvarnou scénu profesor Stanislav Hanzík (1931 – 2021), žák profesorů Jana Laudy a Vincence Makovského.
Důraz na zvládnutí základních sochařských disciplín, realistické výtvarné přetlumočení skutečnosti ve škole Jana Laudy a následné poučení při spolupráci s filozoficky zaměřeným Vincencem Makovským i zkušenost z pařížského studijního pobytu v ateliéru Osipa Zadkina poskytla spolu s Hanzíkovým nesporným talentem základnu pro budoucí řadu bravurních portrétů i řady pomníkových realizací a soch v architektuře, která se díky svým nesporným kvalitám nastálo zapsala mezi hodnoty evropského sochařství 20. století.
Chtěl bych v tomto textu připomenout Hanzíkovo působení v oblasti realizací monumentálních děl pro veřejné prostory, tedy obor, v němž umělec dosáhl spolu se svou portrétní tvorbou mimořádných kvalit, které jsou ve srovnání se soudobou produkcí ještě zřetelnější.
Hanzík ještě jako student vytváří vyzrálou bustu architekta Národního divadla Josefa Zítka pro místo jeho posledního odpočinku v Malenicích. Karlovarské krematorium na své čelní stěně nese dva nedoceněné monumentální betonové reliéfy plaček nad urnami zesnulých, zapomenutá díla mimořádných kvalit z konce 50. let. Podobně suverénní je Hanzík i při tvorbě dvou kašen pro Fragnerovu stavbu ostravského Kulturního domu – kašně Mládí a dvojice dívek Tajemství, zřejmě prvního ozvuku díla italského neorealistického sochaře Giacoma Manzúa u nás.
Nesporné kvality a schopnost využít vlastní úspěšné experimentování v oblasti moderní a popisností nezatížené sochařské formy prokázal v sochách pískovcové Níké a cihlová abstraktní stěně pro chomutovskou základní devítiletou školu, podobně jako v nedoceněné keramické Hirošimě a v Mateřství v Ústí nad Labem. Sluneční hodiny v témže severočeském městě dotvářely předprostor Okresního národního výboru.
Od počátku 70. let 20. století dále rozvíjí nejen předchozí motivy, ale reaguje jak na společenskou poptávku, tak na každodenní skutečnost.
Téma rozhovoru se dočkalo realizace ve dvojici v parku před zámkem v Litvínově – ještě podle skici z pařížského období. Dalším Rozhovorem – starce s dívkou – se pyšní Voršilská zahrada, část areálu Pragerovy Nové scény Národního divadla. Další verze Rozhovoru se coby dílo vzniklé na sochařském sympoziu práce v mramoru nachází ve slovinské Portoroži.
Pateticky rozevlátý prapor doplněný verši Halasovy barikády slouží jako pomník Pražskému povstání nad stejnojmennou stanicí metra, na jiné stanici – na holešovickém nádraží – nalezneme reliéf profilu Julia Fučíka. V metru byla svého času i Hanzíkova expresivně pojatá hlava revolucionáře Lenina, která stejně jako Džeržinského portrét dalece předčila dosavadní výsledky při zpodobňování obou osobností.
Po Vincenci Makovském přebírá motiv českého lva, se kterým se setkáváme na kašně – vřídle vědění před pražským Karolinem. Heraldický český lev důstojně dotváří prostor mostecké radnice i vnitrobloku poslanecké sněmovny. Motiv koně najdeme v teplickém parku.
Vznikají dvě rozměrné realizace – dekorativní dvojice brigádníků Staveb mládeže v Litvínově a především reliéf pro interiér muzea v Hrabyni u Opavy upomínající na tragédii hrůz druhé světové války, odpor proti nacismu a na oslavu jeho porážky v květnu roku 1945.
Z posledních významných exteriérových prací můžeme jmenovat pomník barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna v Litvínově, dynamicky pojatý pomník hokejisty a trenéra naší hokejové reprezentace Ivana Hlinky před litvínovským stadionem, dioritovou skupinu Paridův soud pro zahrady trojského zámku a bustu opata Anastáze Opaska pro Kolín či pamětní deska Josefa Sudka na pražském Újezdě. Před ústeckým divadlem nalezneme sochu kráčejícího poutníka, upomínku na básníka Karla Hynka Máchu, v interiéru divadla expresivně dramaticky rozdrásané masky tvůrců naší klasické hudby Smetany, Dvořáka a Janáčka. Vyšehradský hřbitov se pyšní pietním motivem dioritového torza, stejný materiál těžce opracovatelného tvrdého kamene je použit i na úsporně a monumentálně pojaté poprsí legendárního fotbalisty Josefa Bicana. Naprosté špičky Hanzík dosáhl v kralupském pomníku básníka Jaroslava Seiferta, jehož model je rovněž umístěn coby pamětní deska na Žižkově. Významné bylo rovněž znovuosazení hlavy Bedřicha Smetany v Ústí nad Labem a plánované využití portrétů Josefa Sudka a Jaroslava Fragnera v Kolíně.
Závěrečné realizace, jako např. Pomník starosty Ulricha pro centrum Hradce Králové, dejvický pomník arcibiskupa Berana, roudnický Svatý Václav nebo pamětní deska Karla Hašlera stojí spíše mimo nejdůležitější z Hanzíkových soch ve veřejném prostoru.
Ve Stanislavu Hanzíkovi odešel gigant našeho sochařství, důstojný pokračovatel svých učitelů Laudy a Makovského, tvůrce rozvíjející spojení tradice minulosti s moderní inspirací, autor nepřehlédnutelných soch, velký filozof hmoty.