Autor: Ladislav Zelinka | 29. 4. 2022
Nejen letošek je ve znamení dvojek. Před dvaadvaceti sty lety bylo datum dokonce ještě dvojkovější – jenom 222 p. n. l. a žádná nula. A poselství onoho roku je – i přes propast času – pro dnešek více než aktuální, až člověka zamrazí.
Po skončení první punské války (241 p. n. l.), kterou Kartágo se Římem prohrálo, se postupně ustálilo nové uspořádání. Kartaginci si kompenzovali utrpěné ztráty ve Středozemním moři kolonizací značné části Iberského poloostrova, jdoucí od jihu až skoro pod dnešní Barcelonu. Římané kontrolovali sever pod Pyrenejemi a na místě „dotyku“ spustili „železnou oponu“ ve formě smlouvy (225 p. n. l.), jež fixovala vzájemnou hranici na řece Ebro. Nějak jim tehdy nevadilo, že tou smlouvou do chřtánu Kartága hodili i město Saguntum, ležící na okraji Valencijského zálivu (tedy hluboko uvnitř kartaginského záboru). Město, které se dlouhodobě pokoušelo orientovat spíše pro-římsky než pro-kartaginsky. Nešťastné město, na které si o pár let později (222 p. n. l.) vzpomněli, když potřebovali vhodnou záminku pro své mocenské hry.
Najednou byly na stole návrhy smlouvy o nehynoucím přátelství a vzájemné pomoci mezi Římem a Saguntem. Najednou se objevily výklady oné Římsko-Kartaginské smlouvy v tom smyslu, že „vše na jih od řeky Ebro“ bylo míněno jako „vše mimo Sagunta“ atd. A stejně najednou (220 p. n. l.) byla vyslána stranická a vládní delegace římského senátu (vedená Publiem Valeriem Flaccem a Quintem Baebiem Tamphilem), jež pendlovala mezi Saguntem a Kartágem a přilévala olej do ohně. Saguntským pomohla odstavit od moci a popravit nevhodného politika, kterému se přílišné spoléhání na římskou pomoc nějak nepozdávalo, Kartagincům zase předkládala neakceptovatelné návrhy na úpravu „železné opony“…
Až jednoho dne se Sagunťáci, zblblí vírou v bratrskou pomoc Říma, zapletli do nějakého žabomyšího konfliktu s nedalekou prokartaginskou vesnicí (snad dnešní Turís), a reakce Kartága na sebe nenechala dlouho čekat. Jejich vojevůdce Hannibal nejprve nabídl, že vzájemný spor pomůže vyřešit mírovými prostředky, ale byl odmítnut. Následně tedy se svým vojskem Saguntum oblehl a začal dobývat. Celou věčnost to trvalo.
Po řadu dlouhých, krutých měsíců, kdy Saguntum kladlo zoufalý odpor, létaly mezi ním a Římem depeše, ve kterých se obléhaní dovolávali přislíbené smlouvy a žádali o pomoc, zatímco druhá strana je ujišťovala o tom, že právo, spravedlnost, vyšší principy mravní a dozajista i bohové jsou na straně statečných obhájců, kteří mají v římském lidu nejvěrnějšího přítele. A když bylo nejhůř (220-219 p. n. l.), poslali pro jistotu Římané své vojsko do Ilyrie (dnešní Dalmácie), tedy přesně na opačnou stranu.
Teprve když Římané do-zklamali a do-zradili to nešťastné město úplně a definitivně, Kartaginci konečně Saguntum dobyli ohněm a mečem. A v duchu tehdejších tradic koho nepobili, toho zotročili. Jenže až teprve potom začal ten pravý „fičák“. Římané upravili dějiny, něco posunuli o nějaký ten roček dopředu, něco dozadu, objevily se najednou jakési dosud neznámé dokumenty, vyšetřovací komise římského senátu označila postup Kartága za porušení mírových dohod, likvidaci Sagunta za válečný zločin a už to jelo. Druhá punská válka měla příhodnou záminku, karty byly rozdány podle představ Kapitolu – Šmoulové byli hodní a Gargamel byl zlý.
Do Kartága se vypravila další římská delegace (pod vedením senátora Marca Fabia Butea), představila upravenou římskou verzi pravdy a přednesla nepřijatelné požadavky (mj. osvobodit Saguntum a také jim měl být k potrestání vydán válečný zločinec Hannibal). Marně se kartaginská strana odvolávala na svou smlouvu s Římem, kde o Saguntu nebyla ani zmínka. Stejně tak na to, že mezi Římem a Saguntem přece žádná smlouva uzavřena nebyla a proto to město (Saguntum) bylo jejich (tedy Kartága). A ještě marnější bylo poukazování na to, že vyplenění dobytého města a zotročení jeho obyvatel patřilo k dobovým zvyklostem, jež ponejvíce používali sami Římané (koho by tehdy napadlo, že ještě horší kruťárnu provedou Římané samotným Kartagincům o pár let později – v roce 146 p. n. l., kdy Kartágo dobudou a na věčné časy smažou z povrchu zemského). Není se tedy co divit, že Kartaginci celou slavnou delegaci poslali – však víme kam – a tím otevřeli Římu dveře k zahájení další fáze vzájemného konfliktu.
Laskavý čtenář snad (spolu Janem Nerudou) promine, že vytahuji na světlo bóží tak starou otřepanou historku. Vždyť podobný model, kdy nějaký navedený a posléze zrazený naivka odvede práci mouřenína pro svého návodce, se opakuje v životě lidském pořád a pořád dokola. Samozřejmě že to začalo pradávno před Římem někde v africké příkopové propadlině a bude se to dít dokola pořád i v budoucnu, dokud lidé budou lidmi. Důvodem, proč tu historku připomínám, není to, že kolem Sagunta občas jezdívám po dálnici, ani ty dvojky (dvacet dva století mezi roky „minus“ 222 a 2022). Spíše snad to, že jde o jeden z prvních takových podrazů, jež jsou poměrně přesně zmapovány a věrohodně historicky doloženy. Ale hlavně to, že nynější strůjci stejných lumpáren nemají žádný problém je dodnes beze změny opakovat, a dokonce (na rozdíl od svých historických předchůdců) už ani necítí potřebu je nějak zvlášť po římském způsobu zastírat nebo lakovat na růžovo.
Asi ti staří Římané holt měli přeci jenom vytříbenější cit pro to, co je ještě únosné a co už je „chucpe“. Pro to, co už postrádají dnešní – patologickým přetlakem informací otupělí – lidé. Alespoň tady v našem „euroatlantickém“ prostoru. Jinde jim to (těm strůjcům) – jak se zdá – až tak moc nežerou. Doufejme, že nejen prozatím.
Vyšlo na https://www.ceskenovinky1.eu/2022/04/21/ladislav-zelinka-saguntum-222/
