Autor: Jaroslav Šulc | 17. 5. 2022
Statistických dat o pozici české ekonomiky je dost, je nutné se vyhnout oběma extrémům – minulý vývoj a dnešní stav nelakovat ani na růžovo, ani na černo, ale pokusit se na základě dat o minulém vývoji si udělat představu o žádoucích a nežádoucích alternativách pravděpodobného vývoje dvou oblastech – v dalším vývoji profilu této industrializované země a s tím přímo související míře bohatství, resp. chudoby v ČR. Protože nemáme křišťálovou kouli, nemáme moc možností se opřít o nějaké dostatečně silné předpoklady, proto nejsme schopni sestavit prognózu. Proto si musíme vystačit jen s mnohem vágnějšími hypotézami. Pokud se snad aspoň přibližně trefíme – tady spoléhám na diskuzi – a to ukáže budoucnost, pak dnešní seminář splní svůj cíl.
Seminář má tyto bloky:
- Jak je to s tezí, že Československo vždy bylo mezi deseti nejvyspělejšími zeměmi ve světě?
- Co je vlastně obsahem vývoje po roce 1989?
- Otevírá se problematika chudoby části české populace
- Československo vždy bylo mezi deseti _ nejvyspělejšími _ zeměmi ve světě?
Mýtus velmi rozšířený, leč ne úplně pravdivý: patřilo mezi _ „deset nejprůmyslovějších _" zemí.
Vzniklo to tak, že statistik Arvid Maadison vybral deset profilových industriálních produktů, například výrobu oceli, elektromotorů, kyseliny sírové, cementu atd., a zjistil, že v přepočtu na počet obyvatel patřilo meziválečné Československo skutečně na světě – tedy na samý konec desítky NEJPRŮMYSLOVĚJŠÍCH zemí (za USA, Německem, Velkou Británií atd.).
Ale NEJPRŮMYSLOVĚJŠÍ se nerovná OBECNĚ NEJVYSPĚLEJŠÍ, byť tam silná korelace existuje.
Klady industrializace převažují:
- Ve fázi 1., 2. a 3. průmyslové revoluce si je průmyslová země schopna sama vyrobit většinu strojů a zařízení – především pro domácí průmysl, stavebnictví, dopravu, zemědělství atd., aniž je odkázána na dovoz, naopak, přebytky může draze vyvážet
- Protože se svět zhruba mezi roky 1850 – 2000 plošně, byť se značnými rozdíly industrializoval, České země se brzy profilovaly jako průmyslové jádro vyspělejšího Předlitavska a hrály prim v neuherské části habsburská monarchie
- Především Praha se koncem 19. století přetváří v kapitalistické velkoměsto. Jsou tu strojírenské závody (Daňkovka v Karlíně, Českomoravská strojírna ve Vysočanech), potravinářské a textilní odvětví, elektrotechnický průmysl (Kolben, Křižík, automobily značky Praga), rostou průmyslová dělnická předměstí (Smíchov, Holešovice, Libeň), potažmo obytná předměstí (Žižkov, Vinohrady). Podobně Brno, Ostrava, Plzeň apod.
- Byla to právě tradice z dob Rakouska-Uherska, kdy podíl Českých zemí v jednotlivých průmyslových oborech na průmyslové produkci celé monarchie se pohyboval mezi 60 až 90 %. To byl základ pro umístění Československa mezi desítkou nejprůmyslovějších zemí světa , tak vznikl fenomén „industriální Česko"
- Podobně, jak formovaly českou industrii procesy 1. a 2. průmyslové revoluce, tak je třeba analogicky vnímat důsledky 3. průmyslové revoluce, kdy zejména od konce 40. let 20. století byla česká průmyslová základna v rámci RVHP transformována do podoby kovárny a strojírny socialistického tábora
V této pozici jsme byli koncem 80. let, kdy značnou část národního důchodu vytvářel exportně orientovaný lehký i těžký průmysl včetně exportu investičních celků. Ucelené řetězce střední a vysoké školství, vědeckovýzkumná základna, specializované oborové podniky a VHJ vč. PZO a úvěrující ČSOB z tehdejšího Československa tvořilo nedílnou složku globální konkurence v klasických industriálních produktech vrcholící VTR. Značka Made in Czechoslovakia měla dobrý zvuk.
Nelze přehlížet nevýhody
- Průmyslová země – pokud nedisponuje celým spektrem surovin potřebných k uspokojení měnící se struktury poptávky, což byl vždy a dosud je případ ČR – si musí pečlivě hlídat své dodavatele. To platí i pro energie, protože průmysl je extrémně energeticky náročný obor. Bylo tu jen uhlí – Mostecko, Ostravsko, ropa a plyn jsou marginálie
- Dále vždy jsme museli respektovat limity dané omezeným rozměrem vnitřního trhu. Dříve jak českých zemí, tak habsburské monarchie (i při zahrnutí území tzv. Velkého Maďarska vč. Haliče), kdy toto odbytiště bylo vždy nejen srovnatelně malé, ale navíc domácnosti či firmy v hospodářsky nevyvinutých regionech nikdy nedisponovaly potřebnou kupní silou
- Stabilita domácí ekonomiky a ŽÚ byla a je proto hodně závisela na možnosti exportovat. Byli jsme vždy mnohem citlivější na změny vnějších ekonomických a politických podmínek, než jiné země a důsledky světové krize koncem 20. let byly v ČSR mnohem výraznější než jinde: v roce 1933 vyváželo Československo asi 34 % své produkce, Anglie asi 25 %, Německo asi 20 %, USA 7 %
- Široký sortiment neumožňuje průběžnou plošnou modernizaci, řeší se to selektivně prioritami/útlumovými obory. Viz VTR a opožděné strukturální změny (Biľak). K superinovacím je zase třeba překročit investiční práh, resp. málo známou bariérou jsou licenční a další embarga
- Zcela novým (po r. 1989) a nepřehlédnutelným faktorem se stává vlastnický profil průmyslových firem na našem území. Situace, kdy je nyní přes 40 % průmyslového potenciálu v rukou zahraničního kapitálu, je stavem, který doc. Švihlíková trefně nazývá polokolonií, ti zdrženlivější mluví o zemi montoven a ti nejopatrnější, že při daném průmyslovém potenciálu jsme hodně vzdáleni od finančního optima jeho využití. Česky: českou industriální smetanu líže někdo úplně jiný, než my
VÝZKUM
FINÁLNÍ PRODEJ
VÝVOJ
MARKETING JAKO
ZÁKLAD LOGISTIKY
OVĚŘOVÁNÍ
PROTOTYPŮ
DISTRIBUČNÍ
ŘETĚZCE
VLASTNÍ SÉRIOVÁ
VÝROBNÍ FÁZE
Závěry
- Je riziko, že nám jako kdysi top ten industriální zemi odjíždí expres _ Industry 4.0 _., průmyslové produkce 21. století. Tahounem je Čína, USA a JV Asie. V Evropě je to konflikt lobby kolem Green Dealu s lobby, která není napojená na obnovitelné zdroje energie (OZE). Je otázka, zda někdo nechá českou ekonomiku do tohoto industriálního expresu XXI. století – se zcela revolučními obory typu nanotechnologie, aplikace umělé inteligence atd. vůbec nastoupit; přitom je to poslední šance, jak z koloniální oprátky vyklouznout
- Pokud se spustí železná opona 2.0., bude obtížné kooperovat s globálními lídry „za oponou". Transfer know-how či produktů přes prostředníky bude – pokud vůbec – dražší o 30 – 50 %
- Pokud stát rezignuje na koordinaci Industry 4.0., pak není šance mít zcela nové špičkové obory analogicky se situací v 70. – 80. letech a aspoň přechodně profitovat dolováním renty.
Vývoj po roce 1989 – příčiny i souvislosti a dopady
Příčiny i souvislosti
Druhá poloviny 80. let byla ve znamení dvou globálních procesů:
- RVHP šla od roku 1984 do útlumu ekonomického růstu, po éře Brežněvovské stagnace byly vyčerpány zdroje na dotování satelitů vč. Kuby, nebyl zvládnut přechod od extenzívních k intenzívním faktorům růstu, tempo strukturálních změn založených na absorpci poznatků VTR bylo nízké, nebyla odvaha sáhnout do systému řízení kopírujícího raně industrializační fázi cca 50. – 60. let. Celý východní blok začal čerpat západní úvěry k udržení životní úrovně, nebyl schopen držet paritu ve zbrojení v celé šíři (agent Topas)
- Západ (jako průměr) začal vykazovat vyšší dynamiku produktivity práce než země socialistického tábora, při dvojnásobné úrovni produktivity práce a dvojnásobku počtu obyvatelstva byly jeho zbrojní výdaje v přepočtu na osobu čtvrtinové. Rychle dokončoval vybavenost domácností moderními přístroji (barevné televizory, automatické pračky, myčky, automobily, telefony apod.), řada zemí se profilovala jako tzv. sociální státy (Skandinávie, Benelux apod.). Západní ekonomický model sociálně tržní ekonomiky – i pod vlivem socialistických zemí s levnými potravinami, nájemným, dopravou kulturou a dalšími službami – se stával úspěšnějším, v neposlední řadě i možnostmi odčerpávat výnosy z bývalých kolonií neokoloniálními metodami a dotovat domácnosti v mateřských zemích
- Specifickým regionem byly země Jihovýchodní Asie. Nejen Čína, ale především Jižní Korea, Singapur, Hong Kong atd.
- Postupné, leč prakticky dominové zhroucení východního bloku včetně tehdejšího SSSR (mimo Číny, Severní Koreje, Vietnamu resp. Kuby) ve druhé polovině 80. let a na počátku let devadesátých mělo dva nutné důsledky:
- Západ – po „konci dějin" již nemusel ani tak intenzívně zbrojit, ani tak jako dříve forsírovat sociální výdaje (pominul strach z komunismu, nastává pozvolný soumrak sociálního státu), jakkoliv obtěžující či komplikovanou produkci (z hlediska domácích ekologických či hygienických norem, odporu ekologů, občanů atd.) mohl začít vymisťovat do vděčného „východního pralesa" a mohl se tak plně soustředit na absorpci nastupující 4. průmyslové revoluce (robotizace, umělá inteligence, aplikace výpočetní techniky = computerizace, high tech produkce apod.) a držet potřebný předstih;
- Východ – se začal naplno léčit z šoku vyvolaného plošným selháním metod centrálně řízené a plánované ekonomiky, marných pokusů o impotentní hospodářské reformy (nejen Pražské jaro, ale i perestrojka) a tápavě hledal nějaké obecně přijatelné východisko. Bylo sice z čeho vybírat, ale jen zdánlivě bylo možné volit mezi čínským modelem a modelem MMF + Světová banka + MF USA (Washingtonským konsensem)
- Došlo k souběhu dvou faktorů:
- klíčová část české ekonomické obce – hlavně té teoretické – se koncentrovala do dvou pracovišť – Prognostického ústavu ČSAV (pod Waltrem Komárkem) a Ekonomického ústavu ČSAV (prof. A. Chyba, resp. Miroslav Toms), kde se ve druhé polovině 80. let hodně věnovali studiu neliberálních konceptů (především Samuelsona a Nordhause, dosavadní klasikové – Marx, Engels, Lenin, Stalin dávno vyšli z módy). Lidé z obou pracovišť si pak vytvořili řadu platforem k neformálním diskuzím, především seminářů k makroekonomickému modelování pod hlavičkou Vědeckotechnické společnosti (její pobočce ve Státní bance Československé), konaných pravidelně vždy poslední čtvrtek v měsíci od půl čtvrté, samozřejmě za účasti dalších expertů (jak z jiných vědeckých ústavů, vysokých škol), či zájemců exkomunikovaných při stranických prověrkách (K. Kouba, G. Olmová apod.). Většina účastníků těchto seminářů pak po listopadu 1989 nastoupila na klíčové posty ekonomických ministrů a náměstků, bank apod.
- řešila se otázka – jak pravil dobový kulinářský příměr, kdy každá kuchařka ví, jak z vajec a tuku udělat omeletu – jak spravit opak_: z omelety udělat ta vajíčka a ten tuk_ – čili jak „omeletu" centrálně řízené v podstatě kdysi dávno postátněné a združstevněné ekonomiky rozbít na nestátní a nedružstevní samostatné firemní jednotky. Říkalo se tomu program ekonomické a sociální transformace (z netržní na tržní formu)
- tázka se neřešila dlouho – tento program byl ve Washingtonu nejenže již vypracován, ale v praxi opakovaně otestován s negativními výsledky (především inflace a snížení životní úrovně). To ale vůbec nebránilo expertům především Mezinárodního měnového fondu ho s úspěchem prodávat i do postsocialistického bloku, Československo nevyjímaje. Půda zde byla zkypřena hesly typu – _ Není horšího hospodáře, než je socialistický stát a jeho plánovací mašinerie _. Slabá opozice vůči Washingtonskému konsensu tu sice existovala, ale byla brzy převálcována jeho nadšenými propagátory v čele s Václavem Klausem
- pilíře Washingtonského konsensu pamatujeme:
- privatizace (jednak atomizací vlastnictví prostřednictvím kuponové metody, jednak výprodejem zahraničním zájemcům při podhodnocené koruně vůči cizím měnám, a to včetně pověstného rodinného stříbra – vody, kanalizace, energetické sítě, část dopravy, maloobchod, s výjimkou kampeliček celý finanční sektor, média)
- liberalizace trhu (svobodný přístup cizího kapitálu prakticky kamkoliv, snížení či zrušení cel a dalších ochranářských opatření)
- rozpočtová úsporná opatření (mj. zrušení záporné daně z obratu u předmětu běžné denní spotřeby, což při růstu cen vyvolalo snížení kupní síly Kčs asi na polovinu = skrytá měnová reforma), móda utahování opasků
- pro úplnost: varianta čínského příkladu tehdy nikým nebyla brána vážně, protože v té době počátků 90. let ještě nebyla dost průkazná. Čína si v 80. letech vedla nadějně, pokud jde o tempa přírůstku HDP, ty byly sice hodně vysoké, ale v té době se relativně snižovaly z dvouciferných k „evropským" jednociferným hodnotám
Tempa přírůstku HDP v Číně po roce 1980 v %
A tudíž při nízké základně ani takto extrémně vysoká tempa ekonomického růstu, znamenající zdvojnásobení celkového objemu ekonomiky každých šest, sedm let nedávala v té době nijak vysoké absolutní roční přírůstky, nehledě na syndrom VÚS – KS Číny:
Tempa přírůstku HDP v Číně po roce 1980 v mld. USD
V 80. letech šlo ještě o řádově málo stovek mld. USD, nyní je to cca desetkrát tolik!
- Dopady strategie zvolené po roce 1989
Klady:
- Ekonomika se z rozbití tradičních vazeb na země býv. RVHP sice poměrně rychle oklepala, ale na vyspělé trhy mohla vstoupit jedině dumpingovou metodou – nízkými domácími platy a podhodnocenou korunou (ERDI)
- Vstup zahraničního kapitálu umožnil přístup k západnímu know-how, které bylo dříve často pod embargem
- Stali jsme se záložním prostorem pro německou ekonomiku
Zápory:
- I přes výrazný rozprodej dlouhodobě hromaděného národního majetku (a tudíž mimořádné rozpočtové příjmy) docházelo souběžně i k útlumu (likvidace řady firem, oborů). Ekonomický vývoj byl značně rozkolísaný a nevyhnul se záporným hodnotám, navíc si posuny ve vlastnické struktuře vynucují část výnosů dosažených na území ČR vyplácet do zahraničí (cca 250–300 mld. Kč)
- Otevírá se problematika chudoby části české populace
- Osobní spotřeba tvoří asi 2/3 z objemu HDP, proto jsou křivky hodně podobné. Další graf ukazuje, že transformační omyly musel někdo zaplatit, především domácnosti a zejména senioři:
Rychle se diferencují pracovní příjmy. V roce 2019 byla průměrná hrubá mzda sice 36,3 tis. Kč, ale 63,7 % příjemců bralo méně a 36,3 % naopak více. Hrubou mzdu převyšující 50 tis. Kč tehdy bral každý osmý zaměstnanec (12 % osob, které už v grafu nevidíme). V letech 2020 a 2021 mzdy sice rostly, ale diferenciace se jen dál prohlubuje. Viz graf:
Jakkoliv je údaj o míře chudoby v mezinárodním kontextu výborný (trvale byl mezi 9 až 10 %, tj. zahrnoval cca milion osob), znepokojivý je vývoj po roce 2015, kdy ani solidní valorizace penzí nezabránily stavu, kdy každý šestý senior již spadl pod hranici příjmové chudoby.
Místo závěru – otevřená témata k diskuzi:
- Časté konstatování, že A = česká ekonomika je malá a hodně otevřená, je jen půlka pravdy, nutno říci B = je hodně zranitelná a kriticky závisí na zahraničním obchodu. Ať _ dovozu _ (energií, především uhlovodíků, tak surovin, ale i masa, potravin, ovoce atd., a otevřená je otázka soběstačnosti v plodinách mírného pásma), tak vývozu (především zpracovatelského průmyslu)
- Mezi schopností plynule produkovat (a tedy současně dovážet a vyvážet) a držet relativně vysokou životní úroveň je přímá úměra
- Čelíme souběhu více výzev: překonat důsledky covid-19, hlubokou nerovnováhu veřejných financí, expandující inflaci, demografickou krizi, migrační vlnu, pokus o Green Deal a studenou válku č. 2 včetně případného protiembarga
- Řešením je nazývat věci pravými slovy, vyhlásit politiku VŠICHNI K VESLŮM, NEBOŤ LOĎ NABÍRÁ VODU
- Hledat ve společnosti konsensus ke spravedlivému rozložení nákladů spojených s uvedenými výzvami
