Situace a perspektivy levice v Evropě

Situace levice v Evropě je velmi rozličná. Zřetelně se to ukázalo během nedávných voleb v Německu a Dánsku. Zatímco německá Die Linke při volbách do Zemského sněmu utrpěla těžkou porážku a jen stěží se přehoupla přes 5% hranici a do Zemského sněmu se dostala jenom díky třem přímo zvoleným mandátů, dánská Red Green Alliance v komunálních volbách triumfovala a díky tomu navýšila počet svých mandátu a stala se v Kodani s 24,6 % nejsilnější stranou.

Velmi dobrý přehled o situaci a vývoji levicových stran v Evropě předkládá vydaná publikace Cornelie Hildebrandt a dalších spoluautorů „Levicová diverzita mezi tradicí a budoucností (1). V knize jsou představeny strany „radikální levice" s ohledem na ideologický, programový a organizační vývoj z 29 zemí Evropy. „Radikální levicí" se rozumí ty strany a organizace, které jsou nalevo od sociální demokracie, odlišují se od Zelených a požadují radikální transformaci kapitalistické společnosti a odkazují především na socialismus jako alternativu.

Zde zprostředkovaný přehled je velmi heterogenní. Celkově jsou levicové strany v Evropě relativně slabé a ve volbách obvykle nepřesahují 10 %. Výjimkou představují Syriza v Řecku a AKEL na Kypru, kde dosahují výsledků výrazně přes 20 %. Stejně tak strany Podemos ve Španělsku a France Insoumise ve Francii dosahovaly na začátku větších volebních úspěchů, ale od té doby výrazně ztratily přízeň voličů. Vypadá to, že pouze Belgická labouristická strana (PTB) je na dobré cestě uniknout z desetiprocentního ghetta. Prošla ohromující změnou z bývalé maoistické organizace v dělnickou stranu práce a stala se politickým zástupcem sociálně slabých.

Levicové strany ve Skandinávii (Dánsko, Švédsko a Finsko) se zdají být poměrně stabilní se svou levicově-zelenou orientací. To samé platilo dlouho i pro německou Die Linke, ovšem poslední dobou tomu již tak není. V jižní Evropě je levice částečně vysoce fragmentovaná. Platí to především v Itálii, kde je levice stranicko-politicky mrtvá a ve volbách nehraje prakticky žádnou roli. Stejné to je ale i ve Francii, kde selhal pokus o sjednocenou levici (Front de Gauche) a kde se nemohou spojit levicové strany jako PCF a France Insoumise (FI – prakticky nástupce Parti de Gauche), trockistické proudy NPA a Lutte Ouvrière ani menší organizace jako Ensemble. To odráží i skutečnost, že strany PCF a FI kandidovaly v posledních prezidentských volbách každý se svým vlastním kandidátem.

Částečně vznikaly i nové strany. Ve Španělsku nástup Podemos jako politického představitele sociálního hnutí Indignados převrátil politickou scénu vzhůru nohama. Izquierda Unida jako zastřešující organizace levice mimo španělskou komunistickou stranu ztratila na svém významu, současně se ale objevily nové formy politické spolupráce levice s Unidas Podemos. A v současné době se pokouší o novou, širší politickou platformu v čele s charismatickou Yolandou Diazovou, která vede španělské vládní ministerstvo práce.

V Řecku se v souvislosti s kritikou vládní politiky Syrizy s LAE (Lidová jednota) a Varoufakisovou MeRa25 objevily nové strany, ačkoli stále převládá konkurence dvou hlavních levicových stran Syriza a KKE (Komunistická strana). V Portugalsku je také levice roztříštěná a konkurence mezi levým blokem a komunistickou stranou je dominantní. Poté, co spolu dlouhodobě dosahovaly téměř pětiny hlasů, obě strany v posledních volbách výrazně oslabily a Bloco obzvlášť. Velká Británie je zvláštní případ kvůli dominanci Labour Party s jejími úzkými vazbami na odbory a také kvůli volebnímu právu. Přesto existuje malá levicová strana Left Unity (Levá jednota), ale její politický vliv je velmi omezený.

Je nutné konstatovat, že komunistické strany v některých případech masivně ztrácejí na významu a vedoucí roli v levici musí přenechat novějším, více levicově socialistickým nebo levicově zeleným stranám. To platí i pro stále relativně velké komunistické strany jako je řecká KKE nebo Portugalská komunistická strana, které jsou silně spřízněné s tradiční dělnickou třídou, ale stále mají nějaký politický vliv. Také ve Francii komunistická strana stále více oslabuje, ale zůstává důležitým levicovým faktorem. Ve Finsku už komunistická strana nezaznamenává ve volbách příliš velký úspěch. Částečně se ale výrazně změnily i komunistické strany. Příkladem toho je KPÖ, Komunistická strana v Rakousku, která se považuje za obnovenou levicovou stranu. V mnoha evropských zemích se komunistické strany staly mikro stranami se zanedbatelným politickým vlivem.

Mimořádně nejistá je situace levice ve východní Evropě. I po 30 letech jsou zde stále patrné ničivé důsledky zhrouceného státního socialismu, kvůli čemuž došlo k diskreditaci levicových či dokonce komunistických snah. Tam, kde se dříve dominantní komunistické strany držely, jako například v České republice, nyní dochází k úpadku. Slibné levicové přístupy téměř nikdy nepocházejí od dosavadních politických stran, ale jsou výsledkem politikou nezatížených iniciativ, které většinou vytvářejí mladí lidé a studenti. Za zmínku stojí zejména slovinská Levica, nejstabilnější a nejúspěšnější struktura „Nové levice", dále Možemo! v Chorvatsku se silným zeleným směřováním a také Razem v Polsku i když se stále velmi omezeným politickým vlivem.

Základní strategické body

Pro situaci a vývoj levice v Evropě je důležitá řada strategických základních bodů. Jak je vidět v přehledu o radikální levici, patří sem i význam ekologie v programu i v praxi levicových stran, začlenění kulturních a občanských práv a zejména LGBTQ, vztah k sociální demokracii a otázka vládní participace. Mezi základní strategické body také patří zahraniční politika, a tedy závazek k míru a odzbrojení.

Vztah mezi sociálně ekonomickou politikou a ekologií je zásadní prakticky pro celé levicové spektrum. To platí především pro levici ve Skandinávii, ale také pro nové levicové iniciativy ve východní Evropě. Každopádně je zde stále problém konkurence se Zelenými. Rozhodující otázkou pro radikální levici je, do jaké míry je možné spojit nové ekologické výzvy s tradičnějším zaměřením na sociální otázky. I když je postavení ekologie v levicové politice posuzováno odlišně, není pochyb o tom, že ekologické otázky, tak jak jsou vyjádřeny zejména ke změně klimatu, musí levice převzít a hledat odpovědi. K tomu se vrátím níže.

Důležitou roli hraje feminismus. To se týká prakticky všech levicových stran, ale feministická orientace je rozličná. Velký vliv má především ve Španělsku, ale i ve Švédsku. Začlenění prvků občanské společnosti do politické levicové strategie je částečně velmi odlišné a někdy i velmi kontroverzní. Jde o ohleduplnost a důležitost často diskriminovaných sociálních skupin. Mezi tyto patří zejména migranti, Romové, ale také LGBTQ. V této souvislosti hraje důležitou roli boj proti rasismu a nacionalismu. Levice musí beze sporu usilovat o stejná práva. Kontroverzní je význam v kontextu strategické stranické orientace. Kontroverze kolem takzvané politické identity ovlivňuje levici napříč Evropou. Většina stran se snaží otázky identity a sociální otázky, zejména zájmy dělnické třídy, nevnímat jako protiklady, ale integrovat je. Ne vždy se to však podaří.

Stále důležitějším strategickým problémem je vztah radikální levice k sociální demokracii. Poté, co se sociální demokracie nacházela dlouho v úpadku a opustila levicovou politiku přijetím neoliberálních pozic v hospodářské a sociální politice a tím téměř po sobě zanechala prázdné místo, došlo nyní ke změně. Vývoj v Německu je toho příkladem. Strana Die Linke vznikla do značné míry z praktické kritiky sociální demokracie, konkrétně Agendy 2010 a Hartzových zákonů. To vedlo k založení WASG, vedle PDS jedné ze dvou zdrojových stran DIE LINKE.

Kritika neoliberální sociální politiky, za kterou jsou zodpovědní SPD a Zelení, byla dlouhou dobu jádrem politiky levice. To už dnes nestačí. Musí znovu upevnit svou pozici nalevo od sociální demokracie, obzvlášť když se sociální demokracie změnila a alespoň částečně se odtrhla od neoliberálních pozic. Vztah k sociální demokracii má ústřední význam i pro levicové strany ve Skandinávii. Týká se to především Švédské levicové strany, která byla pro sociální demokracii řadu let nepostradatelným koaličním partnerem. Dnes je to však zpochybňováno. Potřebuje svou roli nově definovat. V Dánsku a Norsku se levicové strany se zaměřením na sociální, a především ekologická témata dokážou prosadit nejen proti posílené sociální demokracii, ale i proti Zeleným.

Účast ve vládě je další ústřední strategickou otázkou pro levici v Evropě. Je to velmi diskutovaný bod. Někteří striktně odmítají jakoukoli vládní účast, protože to levici pouze poškozuje. Často se mluví o debaklu Rifondazione Communista v Prodiho vládě v Itálii. To ale není vše. Je to mnohem složitější. Roli hrají také negativní zkušenosti s vládou vedenou Syrizou v Řecku, která kvůli tlaku EU nedokázala naplnit daná očekávání. Jiní jsou naopak jednoznačně pro účast ve vládě, protože jedině tak lze realizovat levicové programy. Z velké části je však vládní participace spojena s podmínkami, které jsou výhodné pro levici, jako je sociální zlepšení nebo všeobecný odklon od neoliberální politiky. Zde převládají především pozitivní zkušenosti. Mezi ně se počítá podpora socialistické menšinové vlády dvěma levicovými stranami Bloco a KS v Portugalsku. Tento model ale také selhal. V posledních volbách sociální demokraté dosáhli absolutní většiny, k čemuž došlo především na úkor Bloku. Velkou roli zde sehrálo vlastně sotva realistické, ale vyvolané nebezpečí převzetí vlády pravicí.

Ve Španělsku levice také tvrdí, že prosadila sociální zlepšení ve vládě. Samozřejmě se drží vlády především proto, že jinak by se vlády ujala pravice, a především extrémní pravice. Účast Left Alliance ve vládě ve Finsku je také legitimizována sociálním pokrokem. V každém případě levice je v případě vládní účasti konfrontována s problémem, že jako menšinový partner je schopna realizovat jen určité body, a pouze málo bodů svého programu. Základním předpokladem pro věcnou vládní účast je společný politický projekt. To se ukázalo například ve snaze Die Linke zorientovat se ve volbách do Bundestagu na koalici s SPD a Zelenými. Tento pokus nevyšel z několika důvodů, SPD a Zelení pod záminkou nesmiřitelných rozdílů v zahraniční politice takovou účast odmítli, a neexistoval společný politický projekt.

Perspektivy

Přes veškerou heterogenitu lze mezi stranami evropské levice nalézt zásadní podobnosti. To platí i pro dlouhodobě kontroverzní otázku Evropy. Značně se zmírnil zásadní rozpor mezi těmi, kteří volají po vystoupení z Evropské unie nebo po plánu B, protože věří, že EU nelze reformovat, a mezi těmi, kteří stejně jako části německé levice volají po „Evropské republice". Rozdíly ohledně EU sice stále přetrvávají, přímé odmítání EU se zmírnilo. Určitě k tomu přispěly zkušenosti s Brexitem. V každém případě panuje shoda v tom, že EU je polem politické diskuse a že evropská politika se musí zásadně změnit. Společné pro všechny je to, že je nezbytné se odvrátit od neoliberálních úsporných politik, které jsou v Evropě dominantní. Velká shoda panuje také v tom, že požadované sociální, ekologické, demokratické a mírové Evropy nelze dosáhnout na základě Maastrichtské a Lisabonské smlouvy.

Vzhledem k tomu, že pandemie nadále určuje naše pracovní a životní podmínky, je jasné, že boj s pandemií je ústředním tématem, především pro evropskou levici. Zvláště pozoruhodná je kampaň „No profit on Pandemic" a evropská občanská iniciativa „Right2Cure" za bezplatný všeobecný a bezplatný přístup k vakcínám. V této souvislosti vznikly mnohé mezinárodní iniciativy, aby se vakcíny staly společným veřejným majetkem a nebyly ponechány „velké farmacii", stejně tak, aby se organizovalo a zlepšovalo veřejné zdravotnictví. V samotné pandemii vidí levice eskalaci již systémové ekonomické, sociální a politické krize. Podle levice pandemie ukazuje na selhání neoliberální politiky. To se odráží v neposlední řadě také ve skutečnosti, že Evropská komise a jednotlivé vlády se cítily nucené pozastavit klíčové body neoliberální politiky úspor, jako je pakt růstu a stability, a s Fondem obnovy se odklonit od dřívější finanční politiky. Pandemie je proto také příležitostí požadovat jinou politiku.

Středem politiky, která je alternativou jak k neoliberální politice, tak k nacionalismu a rasismu pravice, je požadavek na sociálně-ekologickou transformaci neboli „Green New Deal". S tím je spojen zásadní odklon od neoliberální hospodářské a sociální politiky. S ohledem na ekologické výzvy, které uznávají všechny politické síly kromě extrémní pravice, zejména tak, jak se odrážejí ve změně klimatu, prakticky všechny obhajují ekologizaci hospodářské činnosti. Evropská komise zahájila »European Green Deal«. Cílem je učinit Evropskou unii do roku 2050 klimaticky neutrální. Zásadními body jsou investice do zelených technologií, dekarbonizace energie, energetické sanace budov, čistší a zdravější soukromá a veřejná doprava. EU jako celek by měla směřovat k zelené ekonomice.

Levice v Evropském parlamentu představila dalekosáhlejší, konkrétnější návrh nazvaný „Směrem k zelenému a sociálnímu novému údělu pro Evropu". Východiskem je Pařížská dohoda, podle níž globální oteplení nesmí překročit 1,5 stupně. Je nutná změna energetické politiky s rozšířením obnovitelných energií, ekologická zemědělská politika, masivní snižování emisí a celkově průmyslová a hospodářská politika založená na udržitelnosti. Jedná se především o ochranu pracovníků a zaměstnanců a o lepší pracovní a životní podmínky.

Pravděpodobně nejpokročilejší koncept »Green New Deal« představila Labouristická strana. Manifest Labour Party 2019 vyzývá k zelené průmyslové revoluci, která ve Spojeném království vytvoří 1 milion pracovních míst. Změna má proběhnout v průmyslu, energetice a dopravě, zemědělství a také stavebnictví tak, aby výroba probíhala v souladu s přírodou. Do roku 2030 se emise mají výrazně snížit. Ekonomika by měla být navržena tak, aby sloužila zájmům mnoha, nikoli jen některým. Koncept požaduje nejenom investice do ekologické transformace, ale klade si také otázku vlastnictví. Centrální řídící proměnnou by neměl být zisk, ale potřeby obyvatel a ochrana planety.

Pro levici je zásadní spojení ekologických a sociálních požadavků. Není pochyb o tom, že je zapotřebí „zelená revoluce" v průmyslu, jak to stojí v Manifestu práce. Současně však musí být také chráněni zaměstnanci, kterých se tyto změny týkají. »Just Transition«, jak požadují odbory, je koncept, který spojuje ekologickou transformaci se sociálním zabezpečením. Jde o spravedlivý přechod, jehož cílem je, aby zelené hospodářství bylo schopné poskytovat pracovní místa za slušných podmínek. Levicový koncept „Green New Deal" musí jít ruku v ruce s rozšířením práv pracujících.

Různé koncepce boje proti změně klimatu a „Green New Deal" se liší především v rozsahu intervencí. Zatímco Evropská komise a současná německá vláda spoléhají na tržní politiku a zároveň na soukromé iniciativy, levice považuje za nezbytné silné veřejné intervence spojené s rozsáhlými programy veřejných investic. Obecně vychází z toho, že ekonomika řízená ziskem nebude schopná provést nezbytný transformační proces. Proto také nastoluje otázku vlastnictví a požaduje, aby se ekonomika orientovala na obecné blaho.

Charakteristické pro levicové koncepty jsou sociální jistoty a přímé začleňování závislých zaměstnanců. Nejenom práva zaměstnanců musejí být posílena v tomto transformačním procesu, zaměstnanci musí být do tohoto procesu přímo zapojeni. Přímá účast zaměstnanců je nezbytná pro levicový koncept New green deal. Propojení New green deal s ekonomickou demokracií je proto z pohledu levice zásadní. Z pohledu evropské levice, sociálně-ekologická transformace nemůže být omezena na ekologickou modernizaci kapitalismu, ale musí jít za hranice kapitalistického rozvoje, tedy zahrnovat systémovou změnu.

Další klíčovou otázkou je závazek k míru a odzbrojení. Kvůli nelegální ruské invazi na Ukrajinu se z toho stalo nečekané téma. Levice v celé Evropě důrazně odsuzuje ruskou invazi a vyzývá k ukončení války. Většinu dodávek zbraní odmítá. Je proti snahám o militarizaci Evropy a kritizuje nekontrolovatelné přezbrojování, které dosáhlo mimořádně velkého rozsahu zejména s rozhodnutím německé vlády zavést 100miliardový program.

Požadavky levice využít pandemii jako příležitost k razantnímu snížení výdajů na zbrojení ve prospěch zdravotní péče a sociálních potřeb ustoupily do pozadí. Ze strany levice v Evropě byla a je politika NATO označována za agresivní a kritizována je zejména její expanze na východ. Požadavek na nový systém kolektivní bezpečnosti zahrnující Rusko je však nyní s ohledem na Putinovu politiku zpochybňován. Zde se vymstilo, že levice opakovaně volala po jiné bezpečnostní architektuře v Evropě, ale ve skutečnosti obsahově a politicky tento požadavek nepodpořila. Levice si uvědomuje, že válka na Ukrajině musí být označena jako přesahující geopolitický konflikt, přičemž ústřední roli hraje boj o hegemonii mezi USA a Čínou.

Role Evropské levice

Strana Evropská levice (EL) založená v roce 2004, slouží ke koordinaci levicových stran na evropské úrovni. V současné době má 26 členských a 10 pozorovatelských stran. Zahrnuje také šest partnerských stran nebo organizací. Zároveň však vystupuje samostatně a zastupuje levici na evropské úrovni. Zveřejnila řadu politických dokumentů, které ukazují její politický profil. V této souvislosti stojí a zmínku prohlášení o koronavirové krizi na jedné straně a jejích důsledcích pro evropskou politiku (2), a na druhé straně určení pozice v diskusi o budoucnosti Evropy (3), ve které EL zastává politické priority, které jsou popsány výše. Důraz je kladen na otázky sociálně-ekologické transformace, proto se EL také zapojila do COP 26 a bude v této spolupráci pokračovat s dalšími progresivními silami a odbory.

EL není moc známá. Vyostřováním svého politického profilu se snaží zviditelnit. Zlepšila také svou komunikaci pravidelným zpravodajstvím a vydáváním časopisu „Questioni" – název, který pochází od Gramsciho. Co jí ale chybí, jsou celoevropské kampaně. Do určité míry se toho podařilo dosáhnout pouze v souvislosti s vakcínami. V současnosti levicová skupina v Evropském parlamentu zvažuje kampaně na témata »Bydlení« a »Energie«.

Kromě toho se EL snaží posílit spolupráci s co největším počtem levicových stran v Evropě, i když tyto nejsou členy této strany, jako například s belgickou PTB. K tomu slouží především každoroční Evropské fórum, které je platformou pro politický dialog mezi levicovými, progresivními a ekologickými stranami a organizacemi. Samozřejmě se zatím nepodařilo dosáhnout opravdu výrazné expanze, která by zasáhla i do sociálně demokratických či socialistických stran. Na tom je potřeba zapracovat. Výrazně se zlepšilo napojení na evropské odbory. Důraz je zde kladen na témata jako sociální práva a průmyslové transformační procesy. Zde stojí za zmínku také spolupráce s TUNE (Trade Unionists Network Europe), nezávislou sítí levicových odborářů.

EL také udržuje četné mezinárodní vztahy, se zvláštním důrazem na úzkou spolupráci s Foro de São Paulo, sdružením latinskoamerických levicových a progresivních stran a organizací. Přes veškerou snahu nemá EL zatím takovou váhu jako reprezentace levice v Evropě, která je vlastně zapotřebí. To závisí také na tom, do jaké míry se příslušné národní strany zaměří na evropskou politiku a evropskou spolupráci. Zejména německá levice zde má stále co dohánět.

Překlad: Pavla Švepeš Šlahúnková

Originál publikován v časopise: Sozialismus Nr. 4/2022, Hamburg

1 Cornelia Hildebrandt/Danai Koltsida/Amieke Bouma (Hrsg.), Left Diversity zwischen Tradition und Zukunft, Hamburg 2021

2 EL, Protect the People, not the System. The corona crisis and the conse- quences for European politics, 2021

3 EL, Conference on the Future of Europe – Considerations from the Left Perspective, 2022