Autor: Victor Grossman | 24. 7. 2022
Legenda praví, že v roce 1307 ve Švýcarsku místní habsburkský pochop Gessler přivázal svůj klobouk na stožár a nařídil, aby každý, kdo jde kolem, jej pozdravil. Vilém Tell odmítl. Jako hrůzostrašný trest musel kuší sestřelit jablko z hlavy vlastního synka. Mířil jistě, chlapec byl v bezpečí. Ale „Gesslerův klobouk“ pořád znamená nucenou poklonu nějakému symbolu. Nebo jinak…!
V současných sdělovacích prostředcích musí každá zmínka o válce na Ukrajině začínat odsouzením té příšery Putina. Nebo jinak…! Jaké přízvisko zpražuje více než „Putin-lover“ (milovník Putina)!
Ani já nejsem milovníkem Putina. A cítím velkou nenávist k válce, zejména k válce pršící z nebe nebo zaměřené z dálky. Vedení války, proti civilistům, dokonce i proti mladým „protivníkům“ v uniformách, je ze své podstaty špatné. Ale neskloním hlavu před tímto moderním „Gesslerovým kloboukem“, bez ohledu na to, jakými přídomky na mě mohou dopadnout (kuše jsou zřídka dostupné). Konkrétně ohledně mého posledního Berlínského věstníku, zatímco mě někteří čtenáři obviňovali, že jsem příliš „proputinovský“, jiní říkali, že jsem příliš „protiputinovský“!
Navzdory hrůze ze smrti, zkázy a utrpení, jež denně vídám v televizi, si celá moje minulost žádá pečlivou analýzu požáru, který může ještě vrhat plameny přes další hranice a může až příliš snadno zažehnout atomovou zkázu. Proč Rusko poslalo na Ukrajinu armádu? Byl to čistý imperialismus? Strašlivá chyba ve výpočtech? Viděl to Putin jako strašlivou nutnost? Nebo to byla nastražená past?
Začnu tím, že nemohu zapomenout, popřít ani ignorovat to, co jsem zažil od roku 1945; jak Pentagon, Bílý dům, Kongres a ti, kdo za nimi stáli, usilovali o porážku jednoho prosocialistického úsilí za druhým. Neuspěli na Kubě a ve Vietnamu, uspěli v Ghaně, Grenadě, Chile – a co je nejdůležitější, v Evropě! Využitím každé slabosti, hrubosti, ba i urážky a vyvíjením všech forem nátlaku Polsko dobyl tým vedený Ronaldem Reaganem, „polským papežem“ Janem Pavlem II., CIA a několika odborníky z AFL-CIO. V letech 1989-90 přišla řada na NDR, s pomocí amerického velvyslance v Bonnu Vernona Walterse, bývalého náměstka ředitele CIA, který sehrál významnou roli v Polsku. V roce 1991 přišlo slavné vítězství nad SSSR, kde Jelcin, alkoholická loutka, otevřel brány deseti letům chaosu, zpustošení a zaprodání se novým ruským oligarchům a ne tak novým americkým společnostem.
Tehdy se do toho vložil Putin, právě včas, aby zachránil Rusko před totálním kolapsem, použil vlastní sadu oligarchů, zbožně se pokřižoval, když klečel v kostele, ale držel pevně stát nad bankami a základními zdroji. To vůbec nebylo to, co američtí podnikatelé a politici chtěli. Vojenský pakt NATO vedený USA, který porušil slib z roku 1990, že se nepohne ani o píď na východ, postupoval, jeden režimem změněný spojenec za druhým, směrem k úplnému obklíčení Ruska: v roce 1999 Polsko, Maďarsko, Česká republika, v roce 2004 Slovensko, Bulharsko, Rumunsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva; pak vnitrozemí v roztříštěné, bombardované bývalé Jugoslávii: Slovinsko, Chorvatsko, Černá Hora, Severní Makedonie. K uzavření těsného kruhu kolem Ruska stačilo jen pár dalších. Afghánistán nevyšel, stejně jako Gruzie (i když pokusy energicky pokračují). Nejdůležitější však byla Ukrajina, která mohla zablokovat Rusko před Černým mořem a dostala se na 400 mil od Moskvy.
Zvolený prezident tohoto obrovského klenotu, který se nechtěl stát součástí obkličovací smyčky, hledal neutrálnější pozici. „To nestačí!“ řeklo NATO a vyslalo Nulandovou. Victoria Nulandová, zástupkyně na ministerstvu zahraničí Hillary Clintonové (a manželka špičkového stratéga studené války), odjela do Kyjeva, rozdala nejméně 5 miliard dolarů a dokonce i chutné sušenky převážně pravicovému, protiruskému davu a možná i několika záhadným odstřelovačům, kteří prezidenta donutili uprchnout, aby si zachránil život. Ve slavném hacknutém telefonátu osobně vybrala příštího ukrajinského vládce, bankéře-politika Jaceňuka, muže podporovaného „Stranou svobody“ Oleha Ťahnyboka, který odsoudil „židovsko-ruskou mafii“ a pochválil nového ukrajinského hrdinu Stepana Banderu, který v roce 1941 vedl vyvraždění tisíců Židů a Poláků.
Jedno z prvních opatření nových vládců diskriminovalo mnoho rusky mluvících, omezovalo využívání všeho kromě ukrajinštiny, což z nich činilo občany druhé kategorie a na Krymu je to natolik rozzlobilo, že velkou většinou hlasovali pro rozchod s Ukrajinou a opětovné připojení k Rusku (k němuž do roku 1954 patřili) a ve východním Donbasu pro vytvoření dvou samostatných republik, podobně jako se albánsky mluvící lidé v Kosovu v roce 2008 odtrhli od Srbska. V takových rozhodnutích nahrazovala složitá mezinárodní pravidla národní hrdost, neboli sebeobrana. Brzy byly zahájeny vojenské operace proti Donbasu, při nichž byly nasazeny jednotky fašistických milicí „Azov“.
Vzhledem k tomu, že Ukrajina je teď novým segmentem v prstenci kolem Ruska, USA-NATO zde vybudovalo svou sílu, nejprve s „nesmrtícími“ zbraněmi a cvičnými letouny, nechávajícími předávat větší věci spojence jako Litva. Pak přišla řada vojenských manévrů. Defender-Europe 20 zbrzdil Covid-19, ale v roce 2021 v Azovském a Černém moři s více než 30 válečnými loděmi a 40 letadly z 32 zemí nedaleko ruské jižní námořní základny Sevastopol proběhl Sea Breeze.
Pak to byla operace Cossak Mace, tentokrát s cílem „zlepšit kompatibilitu mezi britskými a ukrajinskými vojenskými formacemi, posílit vzájemné vztahy, společné plánování a provádět praporní a taktické operace“. Poblíž krátkého ruského pobřeží byly plánovány dvě Brity postavené námořní základny.
V září 2021 to byl Rapid Trident 21. -„Pro zvýšení bojové připravenosti, obranných schopností a vzájemné operativnosti jsou součástí cvičení společné seskoky ukrajinských a amerických výsadkářů a poprvé budou členové služby provádět taktická cvičení praporu mnohonárodnostního praporu s bojovou střelbou v jediném bojovém pořadí … Účelem je připravit se na společné akce v rámci mnohonárodnostních sil během koaličních operací.“ K USA a Ukrajině se připojily Bulharsko, Kanada, Gruzie, Německo, Itálie, Jordánsko, Litva, Moldavsko, Pákistán, Polsko, Rumunsko, Turecko a Velká Británie.
Taková činnost byla údajně kvůli míru a bránila Ukrajinu před „autoritářstvím“. Rusko však hrozbu odříznutí v Baltském a Černém moři plus 700 či 800 velkých či malých základen USA na šesti kontinentech vnímalo úplně jinak. Washington byl bezpečných 7800 mil daleko; Petrohrad a Moskva byly pod nosem těch raketometů, bojových letadel a válečných lodí a jen USA měly nad Ruskem ve vojenských výdajích převahu 13:1. Nadstraničtí američtí politici se překonávali v nadávání Rusku, nemohly být zapomenuty ani události na Majdanu s Victorií Nulandovou.
Pokud jde o Putina, ať už ho mají rádi nebo ho nenávidí, není divu, že byl znepokojen, možná i z osobních důvodů vzhledem k osudům jiných vůdců, které Washington neměl rád: Allende, mrtvý ve své bombardované rezidenci, Lumumba, mučený a zavražděný, Saddám Husajn, oběšený, Muammar Kaddáfí, smrtelně sodomizovaný, afghánský Najibullah, vykastrovaný a pověšený, Usáma Bin Ladin, zastřelený ve svých pokojích a hozený do oceánu, Slobodan Milošević, záhadně umírající ve vězeňské cele. (Fidel Castro měl větší štěstí, přežil přes sto zpackaných pokusů CIA o atentát.)
Ve čtrnáctistránkovém historickém souhrnu Putin napsal:
„Respektujeme ukrajinský jazyk a tradice. Respektujeme touhu Ukrajinců vidět svou zemi svobodnou, bezpečnou a prosperující.“ … „Rusko je otevřené k dialogu s Ukrajinou a připravené prodiskutovat i ty nejsložitější problémy. Ale je pro nás důležité chápat, že náš ukrajinský partner brání své národní zájmy jinak než sloužením někomu jinému v boji proti nám.“
To bylo v červenci 2021. Jak upřímná to byla slova? Co znamenala v únoru 2022? Odvážím-li se ignorovat „Gesslerův klobouk“, myslím, že základní ruskou politiku je třeba vnímat ne jako expanzionistickou, ale jako obrannou. V roce 2015 Rusko souhlasilo s dohodou Minsk II, aby se vyhnulo dalšímu válčení v Donbasu a vyřešilo konflikt jednáními a kompromisy. Kyjev Minsk II ignoroval, ba podkopal; Německo a Francie, jeho spolusponzoři, od něj upustily. Ministr zahraničí Lavrov předložil návrhy na diskusi o neutrální Ukrajině. Zpočátku se zdálo, že to Zelenského zajímá – dokud nezvítězil tlak Washingtonu a Londýna na „tvrdost“; Lavrovovy další požadavky na jednání o neshodách, především o stažení vojsk NATO a manévrů od ruských hranic, odmítl v prosinci 2021 ministr zahraničí Blinken jako „velmi očividně beznadějné případy - ne začátečníky“. Bylo to odmítnutí Putinovy „červené čáry“? Kdo ví? Jen bych si byl přál, aby místo toho byli „začátečníky“ – pro Bílý dům a Pentagon. To mohlo Ukrajincům ušetřit nesmírné utrpení a exil – i když to mohlo znamenat méně miliard pro Northrup-Grumman nebo Raytheon.
A 24. února? Nepochodoval snad Putin do důmyslné pasti – jako to kdysi Rusko udělalo v Afghánistánu? Považoval za bezprostřední nebezpečí pro Rusko velkou blížící se ukrajinskou ofenzivu proti donbaským republikám a jejich ruskojazyčnému obyvatelstvu, kde za deset let bojů zahynulo 14 000 lidí? Zdálo se, že mnohé americko-ukrajinské biologické laboratoře – k nimž se při slyšení ve výboru amerického Senátu přiznala Victoria Nulandová – představují bezprostřední hrozbu? To nemohu vědět.
Jeden komentátor, obracející se k dějinám, si vzpomněl na překvapivý útok nacistických armád na SSSR v roce 1941, který si vyžádal až 27 milionů mrtvých a obrovskou zkázu. Domníval se, že Putin, vida rostoucí nepřátelskou ukrajinskou armádu, kterou z křídel vede NATO (nebo vedoucí představitelé USA), usoudil, že první útok je nutný, aby se zabránilo opakování roku 1941.
Putin obhajoval invazi na Ukrajinu následujícími slovy:
„Dnes se dozvídáme, že jsme rozpoutali válku v Donbasu na Ukrajině. Ne, rozpoutal ji tentýž kolektivní Západ, který zorganizoval a podpořil protiústavní ozbrojený státní převrat na Ukrajině v roce 2014, pak podněcoval a ospravedlňoval genocidu obyvatel Donbasu …
Západ bojuje proti Rusku všemi nástroji, které se také používají ve válce: zbraněmi, sankcemi, penězi, médii, diplomacií. Jediná věc, která zpomaluje Západ v intervenci s vlastními vojáky, je nebezpečí jaderné války.
Ukrajina je jen nešťastným obětním pěšákem Západu, který byl připraven na tuto roli od roku 2014 a kterým Západ provokoval Rusko (pučem na Majdanu v roce 2014, dodávkami zbraní, výstavbou základen NATO atd.), až Rusko nevidělo jinou možnost než podniknout vojenskou akci na ochranu svých vlastních bezpečnostních zájmů. Na začátku února 2022 Západ odmítl bezpečnostní záruky navržené Ruskem v prosinci 2021 a dokonce o nich odmítl mluvit.“
To je Putinův postoj. Ať už je to pravda nebo ne, a ať už z jakéhokoliv důvodu, invaze byla tragickou volbou! Kromě bídy na Ukrajině vedla k nebezpečně explozivní polarizaci, bolestně štěpící slabé levicové síly světa za mír a pokrok.
A v Německu? Sjednocená země se zmítala mezi dvěma silami. Některé ekonomické skupiny, jako dovozci a vývozci průmyslového a zemědělského průmyslu, chtěly vycházet s Ruskem (a více s Čínou), je to politika symbolizovaná Angelou Merkelovou a baltskými plynovody. Proti tomu se rozhněvaně postavili lidé podél řeky Potomac, v ústředí Wichita HQ Charlese Kocha a podobné firmy, jež chtěly vyvážet štěpením těžený plyn a zabránit byť i omezenému německo-ruskému usmíření. Zaměřilly se případnou porážku Ruska, potom Číny, coby hlavních překážek svých plánů na celosvětovou hegemonii, opatrně označovaných jako „vláda pořádku“, demokracie, svoboda (a volný trh!) proti „autoritářství“.
Těsně jim byla zavázána ona síla v Německu, atlantisté, ať už kvůli ideologii, propleteným stavovským a finančním zájmům, nebo snad dokonce osobním kariérním nadějím. Po 24. únoru, uvnitř i vně vládní koalice, atlantisté dosáhli plného vítězství, plnili média rozhořčeným pranýřováním všeho ruského, pracovali na trvalém přerušení všech obchodních vazeb s Moskvou, počínaje baltskými ropovody, i když to může docela dobře způsobit průmyslové odstávky a možná i velmi chladné pokojové teploty. Křesťanští demokraté, Svobodní demokraté (FPD) a především Zelení se připojili k útoku, přičemž mladá zelená ministryně zahraničí Annalena Baerbocková požadovala, aby bylo do Kyjeva odesláno co nejvíce těžkých zbraní, s jejím hýčkaným cílem „zničení Ruska“.
SPD se tak jasně nevyjádřila, kancléř Scholz váhal s odesláním těžkých zbraní do Kyjeva a s hlubokou účastí v tom, co by se mohlo stát otevřenou válkou NATO vs. Rusko. Mediální útoky však sílily a Scholz se sklonil před tímto „Gesslerovým kloboukem“, postavil se na stranu NATO a Washingtonu, rozmístil další německé jednotky v Litvě a požadoval bezprecedentní sumu 100 miliard eur na další výzbroj na „ochranu německé bezpečnosti“.
Soutěž v odsuzování Ruska zesílila natolik, že oživila polozapomenuté tóny z třicátých let, jako když Lars Klingbeil, přední sociální demokrat, tvrdil, že „němečtí spojenci mají velká očekávání a Německo je musí splnit… Je načase opustit režim konce dějin a po téměř 80 letech držení se zpět se stát vedoucí mocností na světové scéně.“
Děsivá slova! Ještě děsivější byla slova nejvyššího leteckého sboru generála Ingo Gerhartze: „K věrohodnému odstrašení potřebujeme jak prostředky, tak politickou vůli, bude-li to nutné, k provedení jaderného odstrašení.“ „Stará garda“ v zavedených stranách začínala vyvolávat zašlou slávu!
Krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD) sice touží po této minulé slávě, ale stejně jako někteří další krajně pravicoví představitelé v Evropě se nepřipojila ke slovním útokům na Rusko a postavila se proti vyzbrojování Ukrajiny! Jejich hlavním posláním téměř ve všech záležitostech je odpor – především vůči Evropské unii. Coby zabarvení nacionalisté ale také podporují velké budování německé armády, obnovený odvod a/nebo povinnou státní službu pro mladé muže (jak také doporučil prezident Steinmeier!).
Die Linke vždy vystupovala jako jedna strana míru a stavěla se proti rozmístění v Srbsku, Afghánistánu, Mali nebo kdekoliv mimo německé hranice. Nyní byla rozštěpena, přičemž hlavním jablkem sváru byla ukrajinská válka. Neshody v souvisejících otázkách rozhodně nebyly v žádném případě nové, i když málokdy tak emotivní jako na zasedání stranického sjezdu koncem června.
Pro Die Linke to byl katastrofální rok. V zářijových volbách strana získala jen 4,9 %, o 6,9 % méně než před čtyřmi roky. Její klub ve Spolkovém sněmu byl zachráněn jen díky zvláštnímu pravidlu; pokud byli tři nebo více delegátů zvoleni přímo v jejich obvodech, byl klub zachráněn, a to i bez dosažení pěti procent. Přesně tři se protloukli, ale poměrné zastoupení jí nyní dalo 39 poslanců, nikoliv předchozích 69; už nebyla nejsilnější opoziční stranou, stala se nejslabší. Naléhavé stranické přehodnocení a změny, které si tato katastrofa vyžádala, se nenaplnily a strana hořce prohrála ve třech státních volbách: Sársko – z 12,8 % na 2,6 % (spolková země, kde je doma Oscar Lafontaine; pozn. překl.), Šlesvicko-Holštýnsko ze 3,8 na 1,7 % a v klíčovém průmyslovém Severním Porýní-Vestfálsku ze 4,9 na 2,7 %! Linke volilo jen málo dělníků. Někteří prominentní členové odešli. Časopis Der Spiegel zfalšoval událost související se sexem (údajné přepadení nějakým neznámým členem) na zlomyslný útok typu „Mee too“ na radikálnější spolupředsedkyni Janine Wisslerovou za to, že to údajně přikryla. Její „reformní“ spolupředsedkyně Susanne Hennig-Wellsowová uraženě opustila svou vedoucí funkci a vzhledem k tomu, že nyní byly nutné nové volby do vedení, čelila strana totální porážce, možná rozkolu a dokonce i svému zániku!
V hlavním sporu takzvaní reformátoři oslabili základní opozici strany vůči NATO v naději, že budou přijati do vládní koalice se Zelenými a SPD, podporujícími NATO. Takové pochybné naděje byly kvůli špatným volebním výsledkům levice zcela znemožněny. Reformátoři však stále měli tendenci bagatelizovat nebo zbavovat viny současnou roli NATO, přičemž dávali Rusku a Putinovi plnou vinu za ukrajinskou tragédii, zatímco radikální křídlo strany pokládalo NATO, zejména USA, za provokatéry, jejichž expanzionistická politika rozmísťování výzbroje a manévrů podél ruských hranic si očividně koledovala o potíže – a bohužel je i dostávala. Hádka odrážela hlubší trhlinu – mezi těmi, kdo volali po zlepšení péče o děti, důchodů, minimálních mezd, ale v socialismu viděli jen budoucí cíl v mlhavých klišé, zatímco v podstatě akceptovali systémový status quo, v němž se navzdory rostoucí hrozbě miliardářů snažili stát se přijatelnými. Radikálové sice nevolali po revoluci zítra (jako někteří ultralevičáci), nicméně odmítnutí kapitalistického systému považovali za životně důležité – a základní odpor za nutnost. Jedna skupina NATO přijala, druhá se stavěla proti. Jejich odlišnosti zabarvovaly často horké, ale velmi krátké debaty na sjezdu, v nichž dominovali reformátoři, kteří nakonec zvítězili v poměru asi 60:30 – a podařilo se jim do vedoucích pozic protlačit některé velmi horlivé zastánce NATO. Janine Wissnerová byla znovu zvolena spolupředsedkyní (čímž byla odmítnuta zlomyslná mediální špína). Se spolupředsedkyní byl zachován obvyklý vzorec rovnováhy mezi mužem a ženou, východozápadní, levicově-reformní, a militantní, populární Sören Pellmann z Lipska, jeden ze tří delegátů, kteří měli zachránit poslanecký klub Linke tím, že získali křeslo v jeho obvodu, prohrál s poněkud umírněným Martinem Schirdewanem, do té doby delegátem v Evropském parlamentu, který sliboval, že bude klást mnohem větší důraz na boje dělnické třídy a zároveň se postaví proti prodeji výzbroje na Ukrajinu a bude organizovat mír. Zdálo se, že usiluje o usmíření v Linke – a nakonec i o činy.
Někteří na levici výsledky sjezdu odsuzovali. Jiní byli rádi, že nedošlo k rozkolu, některé politické pozice byly zachráněny, hrozící důraz na „genderové otázky“, dokonce i v gramatice a interpunkci, byl odvrácen a došlo se k vratkému kompromisu. Teprve se uvidí, zda se Die Linke podaří znovu zapustit kořeny mezi pracujícím lidem za mnohé útrapy a velké hrozby, jež se nyní rýsují. A mnohé může ještě záviset na jejím postoji ohledně Gesslerova klobouku. Poznámka na okraj: Ve slavné hře Friedricha Schillera vedly dotyčné události ke švýcarské vzpouře proti habsburské tyranii.
+++++++++ z BERLIN BULLETIN č. 203; 11. července 2022 přeložil Vladimír Sedláček
