Autor: František Neužil | 8. 9. 2022
K významným kategoriím materialistické dialektické logiky jakožto teorie lidského racionálně smyslového nazírání (čití a vnímání), rozumového teoretického poznání i revolučně kritické sociálně politické aktivity lidí náleží kategorie jsoucího a skutečného. Jsoucno není pouhé konkrétní určité a zjevné, vznikající a zanikající konečné bytí, které existuje vedle jiného konkrétního určitého a spolu s jiným konkrétním určitým a zjevným bytím: je to bytí vymezené a zprostředkované podstatou, podstatné bytí, a zároveň podstata, jež se ponořila do bytí nebo se k bytí pozvedla – čili bezprostřednost, která sňala svá zprostředkování a nese v sobě historii svého původu. Jsoucí je reálně existující jev, jenž je vždy projevem a logicko-historickým výrazem čehosi jiného, než je sám. Tímto něčím jiným, odlišným, je právě podstata. Není-li podstata jevu ještě poznána, a tedy neexistuje pro poznávací subjekt, lidské rozumně uvažující poznávací a jednající myšlení, nebo se ontologicky (čili jsoucnostně) klade v podobě bytí totožného s nic jako „nejsoucí, které existuje", máme co do činění se zdáním (německy „schein", rusky „kážimosť" nebo „vídimosť").
Jednotou podstaty a jevu, podstatného a reálně jsoucího, je skutečnost. Skutečným je pouze to, co existuje s nutností, co je nutně a zákonitě jsoucí, nutná, nevyhnutelná existence. Nahodilé může zajisté též existovat; jsoucno (čili reálná existence) nahodilého se však rovná abstraktní formální možnosti, která může nastat, současně však též nastat vůbec nemusí. Z toho plyne, že něco může existovat, avšak již nebo ještě nemusí být skutečné, a zároveň platí, že v procesu vývoje se kategorie (kategoriální formy) jsoucího a skutečného vzájemně přeměňují jedna v druhou. Když například v přirozeně historickém procesu střídání společensko-ekonomických a mocensko-politických formací na jevišti lidských dějin nahrazuje nová společenská formace formaci starou, nezaniká stará formace okamžitě, ztrácí pouze atribut nutnosti: dosud existuje (lépe řečeno: může ještě a někdy i dosti dlouho existovat), není však již skutečná, přestává být skutečnou, jelikož již není nutná – skutečnou se stává nová formace, jež starou formaci v rámci sociálně historického rozvoje lidské společnosti vystřídala. Přechodovou hranicí od skutečného k existujícímu (u staré formace) a od existujícího ke skutečnému (u formace nové) je v daném případě sociální revoluce. Každá nutnost se po určité době stává ne-nutnou, jsouc nahrazena, vystřídána nutností jinou. Všechno skutečné se po uplynutí doby, jež mu byla vymezena, stává neskutečným, když ztrácí nutnou, nevyhnutelnou povahu. Konkrétně historická přirozenost jakékoliv nutnosti nalézá logický výraz v tvrzení: „je hodno zániku vše, co existuje".(1)
Tento „osud" potkal i reálně existující předlistopadový socialismus – neboli stalinský či neostalinský model socialismu –, jehož vlastnicko-třídní a mocensko-politické struktury se v českých zemích zhroutily, rozpadly a zanikly v první polovině devadesátých let. Přechodovou hranicí od skutečného k existujícímu (starého, zanikajícího systému) a od jsoucího ke skutečnému (staro-nového systému vznikajícího) byla v této konkrétně historické situaci sociální kontrarevoluce a obnovovaný systém kapitalistického vykořisťování, jenž se z ní zrodil, nemohl být ničím jiným než kapitalismem úpadkovým a zdegenerovaným, který si zaslouží případné označení mafiánsko-kleptokratický lumpenkapitalismus s klanově korporativními strukturami vládnoucí lumpenburžoazní oligarchie, jež je v systému mafiánského lumpenkapitalismu monopolním vlastníkem hospodářské a politické moci.
Karel Marx měl údajně kdysi a kdesi prohlásit, že komunismus je neporazitelný, porazit jej může pouze hloupost samotných komunistů. V polistopadovém vývoji Komunistické strany Čechů, Moravanů a Slezanů se komunistická hloupost projevovala především v postoji značné části členů, aktivistů a funkcionářů strany k postkomunistickému Rusku, zvláště pak k „velejasnému slunéčku" vládnoucí ruské lumpenizované kleptokracie Vladimíru Vladimíroviči Putinovi. Je groteskním paradoxem, že pokud se ruský prezident choval jako typický komprador a přisluhovač vládnoucích kruhů Spojených států, jenž se snažil po dobrém dohodnout s na Ukrajině vládnoucími ukrofašisty, pokládali jej komunisté za „hrdinného bojovníka proti severoamerickému imperialismu". Jakmile se však ruský prezident, vyjádříme-li to v pojmech filosofie Slavoje Žižka, „vzchopil k činu", a to nikoli „za pět minut dvanáct", leč spíše „minutu po dvanácté", když Rusku hrozilo, že ukronacisté zasypou ruské území atomovými bombami, a přistoupil ke „speciální vojenské operaci" s cílem Ukrajinu demilitarizovat, denacifikovat a demokratizovat – jakkoli má ruský vojenský zásah politicky (a zvláště pak z hlediska propagandy) velmi problematickou povahu –, začala jej KSČM pokládat (v podstatě v plné shodě s vládní organizačně naprosto neschopnou lumpenburžoazní zločineckou sebrankou) za „agresora a teroristu", aniž by vzala na vědomí, že politická situace na Ukrajině v období let 2014 – 2022 je podobná politické situaci v Německu v létech 1933 – 1945. Jestliže byl v létech 1933 – 1945 německý národ obětí fašistické teroristické diktatury, jejímž politickým jádrem byla vládnoucí nacionálně socialistická strana, pak ukrajinský národ se stal v létech 2014 – 2022 obětí a rukojmím teroristické diktatury novobanderovských neofašistů, politických pohrobků hnutí, jež představovalo v době druhé světové války (spolu s chorvatskými ustašovci) ještě odpornější formu fašismu, než byl fašismus v Itálii nebo fašistický režim hitlerovský, a proto jej také poválečný norimberský tribunál zcela po zásluze označil za „zločineckou politickou organizaci". V obou případech pak ani v Německu, ani na Ukrajině neexistovaly vnitřní síly, které by byly schopny fašistické teroristické režimy svrhnout, jejich svržení bylo možné pouze zvenčí. Za druhé světové války silami spojenců z antifašistické koalice; ukrajinský národ může od ukrofašistů osvobodit pouze Rusko: v pozadí rusko-ukrajinského válečného konfliktu je pochopitelně konkurenční hospodářský a politicko-ideologický zápas mezi ruskými oligarchy a oligarchy ukrajinskými, kteří se co do svojí sociálně ekonomické a třídně sociální podstaty ničím neliší, nad oligarchy ruskými se však nezdvihá fašistická vojensko-politická a politicko-ideologická nadstavba: současné lumpenburžoazní Rusko není na rozdíl od Ukrajiny otevřeně fašistickým lumpenburžoazním státem.
Taková je objektivní pravda, která se v současnosti samozřejmě nesmí psát a říkat, a proto by, jak se mi alespoň zdá, bylo bývalo pro KSČM lépe mlčet, než přijímat v době vzniku válečného konfliktu unáhlená usnesení. Materialistická dialektická logika se však nesklání a neskloní ani před lží oficiální vládní propagandy, ani před strachem komunistů ze zákazu a rozpuštění strany, byť by byl jakkoli lidsky pochopitelný, za nějž se bude muset nakonec KSČM stydět (bude-li například obnovena legální činnost ukrajinské komunistické strany, a ta by obnovena být měla, pokud lze brát hesla o „denacifikaci" a „demokratizaci" vážně), jakmile pravda o výchozí politické situaci rusko-ukrajinského vojenského konfliktu vyjde nakonec najevo a stane se celospolečenským vlastnictvím.
Lenin psal svého času velice správně o tom, že o spravedlivém (neboli pokrokovém) nebo nespravedlivém (čili zájmům reakčních společenských tříd sloužícímu) charakteru války coby pokračování politiky násilnými prostředky nerozhoduje obranná či útočná operační, strategicko-taktická povaha konkrétních bojových střetnutí, leč právě objektivní role a funkce, účel a smysl politické aktivity, kterou útočné či obranné manévry bojujících stran pomáhají prosadit, z čehož plyne, že tak jako může být nespravedlivou, lupičskou a dobyvačnou válka, tak může být nespravedlivým, hanebným a ponižujícím i mír, a tudíž spravedlivá válka může nabýt vnější podobu, která připomíná vojenskou agresi (a dokonce i může být za ni považována), pokud strana, která vede spravedlivou válku, přejde při obraně revolučních vymožeností (jinými slovy řečeno: pokrokových sociálně historických hodnot, které hájí) z obrany do útoku. (2) Příkladem nespravedlivého, hanebného a ponižujícího míru, jejž však Lenin současně nazýval mírem životně nutným, byl mír, který byla sovětská vláda nucena uzavřít s imperialistickým Německem v jarních měsících roku 1918 v Brestu Litevském. Lenin v té době (například v polemice s levými esery) zdůrazňoval, že před z říjnové revoluce právě zrozenou diktaturou proletariátu nestojí alternativa v podobě: ušlechtilá, spravedlivá revoluční válka, nebo hanebný, ponižující mír; leč dilema: hanebný, nespravedlivý, ponižující, avšak zároveň životně důležitý a nezbytný mír, jenž poskytne státu dělníků a rolníků, vzešlému z říjnové revoluce, několik měsíců oddechu, nebo záhuba, zánik sovětské moci, politické státní moci ruského revolučního proletariátu.
Z toho, že dovedu mít porozumění pro motivy invaze ruské armády na území Ukrajiny a mám pochopení i pro deklarované cíle „speciální vojenské operace", ovšem zajisté vůbec nevyplývá, že bych se najednou stal „členem fanklubu" Vladimíra Putina. Naopak. „Cara baťušku a jasnoje solněško" ruské mafiánsko-kleptokratické lumpenburžoazní oligarchie stále pokládám za lumpenburžoazního klauna a šaška (přestože se zároveň patrně jedná o hodnocení příliš tvrdé, a tedy i tak trochu nespravedlivé), jenž nejdříve zahájil „svjaščennuju vojnu protiv ukronacikov", aby za dva dny poté si chtěl s nimi sednout za jednací stůl, ačkoliv s ukrofašisty se dá jednat pouze tím způsobem, jejž naznačil maršál Georgij Konstantinovič Žukov, když na konci dubna roku 1945 a v závěru berlínské operace sovětské armády odpověděl na žádost nacistických generálů o příměří, že s nimi bude jednat pouze o „polnoj i bezogovoročnoj kapituljacii" německých vojenských jednotek. Korunu tomuto idiotismu politického chování současné ruské vlády pak nasadila tisková mluvčí ruského prezidenta, když na jedné tiskové konferenci prohlásila, že „ruská vláda nevyžaduje denacifikaci Ukrajiny a nepovažuje ji za podmínku mírových jednání". Přitom je nezbytné mít na zřeteli, že pokud skončí „speciální vojenská operace" neúspěchem, bude to znamenat rozpad Ruska, zánik územní celistvosti, suverenity a nezávislosti ruského státu. Ruský národ přijde o své území – a samozřejmě též o nerostné suroviny, které se v hlubinách ruské země skrývají: je všeobecně známo, že na území Ruska se nalézají všechny prvky Mendělejevovy tabulky – a zanikne. Spolu s tím zaniknou i kupříkladu všechny levicové subjekty na území Čech, Moravy a Slezska, respektive budou zakázány a úředně rozpuštěny, a levicové politické strany či levicová politická hnutí – což se týká zvláště a především KSČM! – budou moci pracovat pouze v hluboké ilegalitě.
Margaret Thatcherová měla totiž svého času prohlásit, že „Rusů je příliš mnoho" – v té době, jakož je tomu i dnes, měla ruská federace 150 milionů obyvatel – „zatím co pro ekonomické potřeby vyspělých západních demokracií by prý stačilo patnáct či maximálně dvacet milionů lidí, kteří by obsluhovali ropovody a plynovody, jež by do západoevropských zemí dopravovaly ropu a plyn coby nezbytné energetické zdroje". Takovýmto způsobem hovoří pohlaváři „vzorových západních demokracií" o národě, jenž za druhé světové války obětoval téměř třicet milionů lidí, aby zachránil kůži a čest i britským a americkým „příkladným demokratům"! (4)
A na úplný konec jeden trochu úsměvný postřeh: protiruské sankce začaly konečně postihovat i ruské oligarchy, jimž v západních státech zablokovali účty, zkonfiskovali vily, soukromá letadla a jachty; jako odvetu pak ruský prezident pohrozil znárodnit a zestátnit americký majetek (čili majetek amerických firem a podnikatelů) v Rusku. U militantního antikomunisty Putina je takové politické jednání obzvlášť půvabné. Rozvíjející se deoligarchizace Ruska může podporovat demokratizaci ruské společnosti, která by se díky tomu mohla přelít i na Ukrajinu, jejíž denacifikace a demokratizace musí také začít z deoligarchizace. Dosažení těchto politických cílů „speciální vojenské operace" je ovšem stále v nedohlednu, jelikož v konkrétně historickém rámci ruské mafiánsko-kleptokratické a korporativně klanové lumpenburžoazie dochází zatím pouze k oslabení jejího kosmopolitního (globalistického) křídla a posílení křídla „národního" a „vlasteneckého" – k němuž náleží i velevážený Vladimír Vladimírovič, jenž se stylizuje do role jeho politického vůdce.
Je všeobecně známo, že krátce před říjnovou revolucí prohlásil Lenin, že „dialektika dějin je totiž taková, že válka tím, že neobyčejně urychlila přeměnu monopolistického kapitalismu v kapitalismus státně monopolistický, neobyčejně přiblížila lidstvo k socialismu…státně monopolistický kapitalismus je nejúplnější materiální přípravou socialismu, je to jeho práh, je to ten stupínek žebříku dějin, mezi nímž (stupínkem) a stupínkem zvaným socialismus nejsou žádné mezistupně."(5) A v tom též tkví sociálně ekonomické pozadí absurdně groteskní a groteskně absurdní rozpornosti páně Putinovy sociálně politické a sociálně historické role: zvítězit ve válce s ukronacisty předpokládá a vyžaduje deoligarchizovat ruskou „postkomunistickou" společnost, jinak řečeno: vyvlastnit lumpenburžoazní společenskou třídu, z níž Vladimír Vladimírovič vzešel, a jít kupředu návratem k socialismu – zajisté na nové historické výrobně silové i výrobně vztahové úrovni. Současně musíme též znovu opakovat, že v nynějším válečném konfliktu na Ukrajině vede spravedlivou válku právě Rusko, byť se jedná o Rusko lumpenkapitalistické a lumpenburžoazní, a ruský prezident zjevně neví, co si má s politickou úlohou „osvoboditele ukrajinského národa od ukrofašismu", kterou mu přiřkly dějiny, počít.
Státně monopolní kapitalismus, jejž musí v podstatě proti své vůli prakticky realizovat velevážený Vladimír Vladimírovič, může vzniknout též na úrovni velkých nadnárodních a nadstátních regionálních celků, které například představuje sociálně ekonomický a sociálně politický region, jenž se skládá z Ruska, Číny, Indie, Íránu, k němuž by se mohla připojit například Jihoafrická republika s Venezuelou a Brazílií. V takovýchto nadnárodních celcích může být státní kapitalismus vnější politickou fasádou levicové revolučně demokratické diktatury, jež bude v útrobách kapitalistické občanské společnosti formovat zárodečné buňky třídy samosprávných vlastníků a samosprávného vlastnického a podnikatelského ekonomického sektoru, který odpovídá „proletářskému přivlastňování" v pojetí Marxe a Engelse v „Německé Ideologii a klade socialismus jako první vývojové stádium komunistické společensko-ekonomické formace ve větší míře a úplnější podobě, než tomu bylo v podmínkách stalinského modelu socialismu: „Při všech dosavadních přivlastněních zůstávala masa individuí podřízena jedinému výrobnímu nástroji; až si budou přivlastňovat proletáři, musí být masa výrobních nástrojů podřízena každému individuu a vlastnictví všem individuím." (6) Praktická realizace samosprávného vidění a pojetí socialistického společenského zřízení vychází z rozvíjení vlastnického řízení a spolurozhodování pracujících, jež se počíná na lokální místní úrovni a úrovni pracovních kolektivů, a vrcholí na strukturně systémové a vývojové úrovni národně či nadnárodně státní (globální) nebo v rámci velkých regionálních geopolitických celků.
Třída samosprávných vlastníků, která bude sjednocujícím a organizujícím sociálně ekonomickým jádrem třídně sociální strukturace nové historické vývojové formy socialismu – což je v souladu s Leninovým pojetím socialismu jakožto „systému civilizovaných družstevníků" (7), a kterou charakterizuje v roli přímých a bezprostředních společenských výrobců vzájemné propojování pracovních aktivit s aktivitami spoluvlastnickými, které řeší vzájemnou koordinaci, kooperaci a subordinaci vlastnického jednání dělníků a řídících pracovníků (všichni lidé, kteří náleží ke třídě samosprávných vlastníků, se aktivně zapojují jak do konkrétní živé práce výkonné, tak i do živé konkrétní práce řídící a organizační), bude napomáhat rozvíjení samosprávného vlastnického a podnikatelského sektoru, jež se bude počínat na lokální podnikové a místní úrovní a vrcholit na úrovni celonárodních či nadnárodních a nadstátních samosprávných vlastnických a podnikatelských komplexů; samosprávným způsobem organizovaná, sociálně ekonomicky stejnorodá, beztřídní socialistická společnost bude utvářet sociálně ekonomický obsah prvního vývojového stádia komunistické společensko-ekonomické formace. V lůně třídně sociální diferenciace a strukturace kapitalistické občanské společnosti by měla ústavně právní a politické předpoklady ke vzniku za třídně sociální horizont systému vykořisťovatelského kapitalistického soukromého vlastnictví směřujících zárodečných buněk třídy samosprávných vlastníků vytvářet historicky nová vývojová forma revolučně demokratické politické státní moci – revolučně demokratický sociální stát.
Rosa Luxemburgová měla svého času údajně prohlásit, že vývojovou perspektivou a budoucností lidského roku bude „socialismus nebo barbarství". S tím lze souhlasit, nebude to však (a ani to být nemůže) socialismus založený na státně administrativním a byrokratickém zespolečenštění práce, výroby a výrobních prostředků, které by sloužilo vytvoření nějaké nové vládnoucí třídy řídícího aparátu a diktatuře aparátu nad proletariátem. Aktivní stoupenci stalinsko-neostalinské ideologie mezi vedoucími funkcionáři, aktivisty, propagandisty či marxisticko-leninskými teoretiky v KSČM se musí smířit s myšlenkou, že jejich vize opětného návratu „vedoucí úlohy" nějakých nových soudruhů Vasilů Bilaků či Josefů Pláteníků je vskutku „ztracený lidstva ráj", jenž se již nikdy nevrátí, neboť nelze vstoupit podvakrát do téhož řečiště lidských dějin. Socialismus tedy bude buď samosprávný, nebo vůbec žádný.
Odkazy na citovanou literaturu, poznámky
1)Viz Kušakov, Ju. V.: Pro spivvidnošennja kategorij „buttja", „isnuvannja", „dijsnisť". In: Visnik kiivskogo universitetu No. 8, Serija filosofii; Vidavniče objednannja „Viša škola" Vidavnictvo pri kiivskomu deržavnomu universiteti, Kiiv 1976, str. 33-39. Srovnej Lenin, V. I.: Filosofické sešity, Sebrané spisy sv. 29.; Svoboda, Praha 1988, str. 123-172. Srovnej Marx, K.: Kapitál I; Svoboda, Praha 1978, str. 28-30 z doslovu ke druhému vydání Kapitálu, na nichž se píše, že materialistická dialektická logika zahrnuje „v pozitivním pochopení existujícího zároveň i pochopení jeho negace, jeho nutného zániku", „každou vzniklou formu chápe v toku pohybu, tedy i z její pomíjivé stránky", a proto se „před ničím nesklání, neboť je ve své podstatě kritická a revoluční". Viz též Gegel, G. W. F.: Enciklopedija filosofskich nauk, tom 1 Nauka logiki; Akaděmija nauk CCCP, Institut filosofii, Izdatělstvo socialno-ekonomičeskoj literatury „Mysl", Moskva 1974, str. 264-341.
2)Viz Lenin, V. I.: Socialismus a válka, Vybrané spisy sv. 2; Svoboda, Praha 1973, str. 377-420.
3)Srovnej Lenin, V. I.: Vybrané spisy sv. 3; Svoboda, Praha 1974, například str. 623-753
4)O zmiňovaném výroku bývalé britské premiérky hovořil v jedné ze svých videopřednášek současný, politicky výrazně levicově orientovaný ruský historik Evgenij Jurjevič Spicyn, jenž se v průběhu loňských zářijových parlamentních voleb v Rusku – čili v září roku 2021 – obětavě angažoval pro radikálně levicový politický blok, jejž Komunistická strana Ruské federace vytvořila společně s hnutím Za nový socialismus a celou řadou dalších menších levicových politických stran a hnutí. Nevidím absolutně žádný důvod, proč bych neměl jeho tvrzení věřit. Ve videorozhovoru na Britských listech, který jsem si stáhl z internetu v pátek 11. 3. 2022, mudroval jistý odborník na „podstatu Putinova režimu", že „západ jednal s Ruskem příliš mírně a velkoryse", což ruskému prezidentovi umožnilo modernizovat armádu, aby se stala nástrojem jeho expanzivní politiky, a že „Rusko je příliš velké". Z čehož měl posluchač, jak se mi alespoň zdá, zřejmě vyrozumět, že by pro „globální vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí" bylo patrně žádoucí, aby se Rusko rozpadlo na desítky miniaturních státečků, které by válčily mezi sebou, nebo se alespoň co do rozlohy výrazně zmenšilo. K úvaze tohoto dobrého a moudrého muže, která je prodchnuta takovou ryzí křesťanskou láskou k bližnímu, není vskutku co dodat. Poznámka na okraj textu studie: O „demilitarizaci", „denacifikaci" a „demokratizaci" poválečného Německa se mluvilo na Postupimské konferenci, o níž lze nalézt článek na české wikipedii. Postupimská konference ke třem zmiňovaným „déčkům" přidávala ještě „déčko" čtvrté v podobě „dekartelizace" neboli likvidace vojensko-průmyslového komplexu, jenž sloužil pohlavárům a agresivní politice nacistického Německa. Okrajová poznámka číslo dvě: na úspěchu ruské „speciální vojenské operace" by měla mít bytostný zájem i Čína, v opačném případě bude její pozice na mezinárodní politické scéně výrazně oslabena a brzy se stane dalším terčem otevřeného vojenského útoku ze strany vládnoucích kruhů severoamerického imperialismu, neboť i když je hospodářsky silnější než Rusko (a v současnosti již možná ekonomicky předstihla i samotné Spojené státy severoamerické), vojensky je ale mnohem slabší než ruská federace.**
5)Lenin, V. I.: Hrozící katastrofa a jak jí čelit, Vybrané spisy sv. 3; Svoboda, Praha 1974, str. 275.**
6)Marx, K. – Engels, F.: Německá Ideologie, Sebrané spisy sv. 3; SNPL, Praha 1958, str. 81.**
7)Srovnej Lenin, V. I.: O družstevnictví, Vybrané spisy sv. 5.; Svoboda, Praha 1974, str. 701-708.
