Velká energetická krize 2022

Autor: Ing. Jan Zeman, CSc. | 24. 11. 2022

Pro někoho možná překvapivě západní svět a v jeho rámci zejména státy Evropské unie na podzim v roce 2021 postihla velká energetická krize. Nespadla z nebe. Také není produktem zástupné války „Západ versus Rusko o Ukrajinu," která začala 24. února 2022, jak nám mnozí politici a novináři EU i jednotlivých členských stát nalhávají. Článek se zamýšlí, jak letošní velká energetická krize v EU i v ČR vznikla a jaké jsou možnost jejího řešení.

Energetické krize v minulosti

Lidstvo větších i menších energetických krizí zažilo a přežilo již vícero. Jde zejména o krize:

  1. Z nedostatku dřeva jako základního druhu paliva. Lidstvo ji zažilo mnohokrát, a to jak v důsledku rostoucího počtu obyvatel v příslušném regionu, tak v důsledku rostoucích nároků, zejména vládnoucí třídy, na dřevo. Šlo (a i nyní jde) vesměs o důsledek růstu odlesňování krajiny. Dřevo přitom nikdy nebylo, není a nebude jen palivem, ale bylo, je a bude také základním stavebním materiálem a surovinou pro mnohé výroby. Nadměrná těžba dřeva měla a má fatální následky zejména v subtropech, kde významně přispívá k degradaci příslušných regionů. Přeměna lesů na ornou půdu, louky a pastviny obvykle naráží na nepříznivé klima a zejména na nadměrnou exploataci, takže půda poměrně rychle degraduje na polopouště a pouště. Největší poušť světa Sahara vytvořila asi z poloviny větší klimatická změna před asi 6 000 lety, z druhé poloviny odlesňování, nadměrná exploatací lidmi. Nedostatek palivového dříví v subtropech vedl a vede k pálení zvířecího trusu – cenného hnojiva – a urychluje vyčerpávání půdy a její přeměnu na půdu neplodnou. Ve Středomoří je mnoho území, které člověk odlesnil, nejednou už ve starověku, a která se nepodařilo znovu zalesnit ani přirozeným náletem, ani umělou výsadbou. Proti odlesňování působil zejména pokles počtu obyvatelstva v důsledku epidemií, neúrody a válek. V západní a v jižní Evropě klasicky za velkého moru v polovině 14. století, na území Česka klasicky za války třicetileté 1618-48.

  2. Energetická krize plynoucí z nedostatku dřeva v Evropě v 18. století vedla k formování dobově moderního lesního hospodářství, které produkovalo podstatně více dřeva, než dřívější extenzívní exploatace lesů, a k energetickému využívání uhlí, později i dalších fosilních paliv - ropy a zemního plynu. Energetická politika jednotlivých států až do 50. let 20. století stála v zásadě na schopnosti zajistit dostatečnou těžbu nebo dovoz uhlí.

  3. I když krizí ve využívání fosilních paliv byla řada, pozornost si zaslouží dva ropné šoky, ke kterým došlo v 70. letech 20. století.

První ropný šok (říjen 1973 za 4. izraelsko arabské, tzv. Jongkipurské války) obnášel zvýšení světových cen ropy během dvou týdnů asi 4,5 x, tj. na 450 % a plné embargování dvou hlavních podporovatelů Izraele – USA a Nizozemí v dodávkách ropy a k dílčímu embargování (snížení vývozu ropy o 10 %) do ostatních vyspělých kapitalistických států (VKS) ze strany Organizace států vyvážejících ropu – OPEC.

Prvnímu ropnému šoku přecházelo období velmi levné ropy 1960-73. Přinášelo sice dosud nevídaný ekonomický růst a tzv. „blahobyt" ve VKS, ale také obrovskou spotřebu paliv a energie, jednostrannou orientaci energetiky na stále více dováženou ropu a obrovskou devastaci životního prostředí. Energetika postavená na spalování uhlí a ropných paliv vytvářela „černé kraje" se silně znečištěným ovzduším, levná ropa stimulovala velký rozvoj energeticky, environmentálně a na území náročné silniční dopravy při vážném potlačování mnohem šetrnější dopravy železniční, tramvajové a trolejbusové, i kontroverzní chemizaci zemědělství. Nadměrná silniční doprava významně zvyšovala hrubý domácí produkt, ale současně ve velkém devastovala životní prostředí, zejména ve velkých městech a v okolí dálnic. Ropné látky se staly postrachem vodních zdrojů.

Na první ropný šok VKS reagovaly vysloveně pasivně, tj. nechaly zásadně zvýšené ceny ropy promítnout do cen do cen příslušných výrobních a spotřebních řetězců ropy. V letech 1974-75 tak došlo ve VKS k vysoké inflaci (odtud dobová karikatura nikoliv Evropské, ale Inflační hospodářské společenství), od roku 1945 k bezprecedentní sociálně ekonomické krizi ekonomik všech VKS včetně prudkého zvýšení nezaměstnanosti. Tlak zásadně zdražené ropy vedl také k omezení nejkřiklavějších případů plýtvání s ropnými palivy při spotřebě. Ceny ropy na světových trzích se posléze několik let zvyšovaly již jen mírně.

Druhý ropný šok vznikl vojenským útokem Iráku na Irán v září 1980, vyprovokovaný Izraelem a USA, spojený s vyřazením části iránských a později i iráckých zařízení na těžbu ropy a vývoz ropy. Nedostatek ropy vedly k dalšímu prudkému zvýšení cen ropy na světovém trhu a následně k další hluboké, sociálně ekonomické krizi ve VKS 1981-82. Zejména evropské VKS začaly vypracovávat a realizovat plány na úspory paliv a energie, zejména té z ropy. V energetice došlo k částečnému odklonu od ropných paliv k uhlí, k zemnímu plynu a k jaderné energii a k určitým úsporám paliv a energie ve spotřebě, včetně určité rehabilitace dosud přehlížené železniční, tramvajové a trolejbusové dopravy v evropských VKS. Došlo k výraznému posílení investic do průzkumu nových ložisek ropy a následně investic k růstu její těžby. Problém byl, že když se v roce 1982 situace stabilizovala, došlo k prudkému poklesu ceny ropy na světových trzích a následně k odložení četných programů úspor paliv a energie VKS do „šuplíku." O ochranu životního prostředí ani tenkrát příliš nešlo.

Oba ropné šoky vážně sociálně ekonomicky poškodily i rozvojové státy, netěžaře ropy. Naopak vedly k prudkému zbohatnutí států – vývozců ropy. Prudký pokles cen ropy po roce 1982 působil obráceně. Mimo jiné vážně prohloubil sociálně ekonomické problémy Sovětského svazu, na jehož vývozu se významně podílela ropa a na ní cenově navázaný zemní plyn.

Energetické krize zvané první a druhý ropný šok byly vyvolány špatnou energetickou politikou VKS, zejména jejich velmi vysokou spotřebou energií a jednostrannou orientací na do té doby levnou ropu. Vynutily si vyváženější energetickou politiku.

Oba ropné šoky zasáhly tehdejší socialistické státy mnohem slaběji než VKS a asymetricky SSSR (vývozce ropy) a většina ostatních (dovozci ropy ze SSSR). Základní příčinou byla skutečnost, že nebyly zdaleka tak závislé na dovážené ropě jako VKS a že při klouzavém průměru cen fosilních paliv a jiných nerostných surovin na mezinárodním socialistické trhu se zásadní zdražení ropy do jejich cen promítalo se značným zpožděním a v případě druhého ropného šoku bez drastického cenového „vrcholu". Druhý ropný šok ve spojení s potřebou odbourávat dotace na těžbu uhlí v Československu vedl k citelnému zdražení fosilních paliv a k malé ekonomické krizi 1981-82 při plném zachování základních sociálních jistot včetně stoprocentní zaměstnanosti. K pozitivům prvního ropného šoku patří, že zastavil snahy o omezování vlaků, tramvají a trolejbusů ve prospěch údajně levnějších autobusů. K pozitivům druhého ropného šoku patří, že i v socialistických státech podnítil zvýšené úsilí o úspory paliv a energie ve spotřebě, viz zpřísnění normy tepelné náročnosti budov v Československu v roce 1982, vznik programů využívání tepla kondenzačních elektráren k vytápění sídlišť a k posilování elektrických trakcí v městské hromadné dopravě.

  1. Energetická politika a s ní spjaté energetické krize byly ale mnohem závažnější, než se uvádí. Mnoho válek včetně obou světových se po roce 1900 vedlo mimo jiné o zdroje fosilních paliv a v jejich rámci zejména o zdroje ropy. Byly i války vedené prakticky výlučně „o ropu." Z válek po roce 1989 šlo klasicky o války států NATO vedené USA a Velkou Británií proti Iráku na jaře 2003 a vedené Francií proti Libyi na jaře a v létě 2011, na základě hrubých lží vydávaných za pravdu. Cena bojů o paliva a energie byla často zjevně zničující, v uvedených dvou případech zničení příslušných států.

Jak se zadělávalo na současnou energetickou krizi v Česku

Samozřejmě, prvním problémem byla skutečnost, že VKS z předchozích energetických krizí nevyvodily žádné podstatné dlouhodobé poučení. S palivy a s energiemi se nehorázně plýtvalo dál, čítankový příkladem je dopravní politika, maximalizující mezinárodní přepravní toky při vysoké preferenci silniční, dále letecké a vodní dopravy. Úsilí o ochranu životního prostředí se omezovalo zejména na instalaci environmentálně šetrnějších technologií. Úsilí o ochranu stability klimatu dlouho chybělo, po roce 2000 bylo spíš jen předstíráno. Nebyly realizovány rozhodné kroky na ochranu stability klimatu a nic podstatného na tom nezměnilo ani 27 světových klimatických konferencí.

Státní centralizovaný sytém výstavby jaderných elektráren (JE), se osvědčil v Sovětském svazu, v Československu a ve Francii. Soukromovlastnický systém výstavby JE se v USA a v Japonsku neosvědčil. Doba výstavby JE v USA byla proti SSSR, ČSSR či Francii asi trojnásobná, trojnásobné byly i vynakládané měrné investiční náklady, v Japonsku připustil výstavbu JE s hrubými projektovými chybami, které umožnily velkou havárii JE ve Fukušimě.

Vážným problémem se v některých VKS stala silná hnutí proti JE. Postrádala racionalitu, resp. ani velké havárie JE v Harrisburgu v USA v roce 1979, v JE Černobylu na Ukrajině v roce 1986 a JE ve Fukušimě v Japonsku v roce 2011 k tomu nedávaly objektivní důvod. Rozvoj jaderné energetiky tak byl zcela znemožněn v Rakousku (referendum ještě před Harrisburgem v roce 1978), v Itálii, časem i v Německu. Navíc provozované JE stárnou, i při citelném prodlužování jejich životnosti. Jejich možná náhrada novými modernějšími JE nebude vůbec jednoduchá.

Na takovém vysvětlení je jistě hodně pravdy, ale zjevně nestačí, viz případ Česka, které ale při zásadní diskontinuitě vývoje po roce 1989 není plně reprezentativní.

Pro vysvětlení současné energetické krize v Česku musíme vzít v úvahu tyto faktory:

  • Prohlášení 40ti let budování socialismu za dobu temna a nástup obrazoborců.

  • Tažení ekologů českých i zahraničních proti výstavbě a provozování JE.

  • Klausovská transformace, ignorující četná specifika energetiky.

  • Takřka všeobecná ignorace potřeby razantních úspor paliv a energie v ČR a silná energeticky náročná prosilniční a proletecká dopravní politika.

  • Přijímání směrnic v rámci naší údajné cesty do Evropy (Evropské unie - EU).

  • Vyděračství ze strany USA.

  • Německou politikou Energiewende, politiku Zelená dohoda pro Evropu EU, viz 1) a nemohoucnost českých vlád, zvláště té Petra Fialy v roce 2022.

V době státního převratu v listopadu 1989 měla Československá socialistická republika silný, rozvinutý a značně odolný energetický sektor včetně silného energetického strojírenství, vyrábějícího i JE. Nešlo ale o energetiku soběstačnou, neboť rozhodující část ropy a zemního plynu jsme museli dovážet, a to v přepočtu na získanou energii v mnohem větším rozsahu, než činil náš vývoz uhlí a elektřiny. Ukončením těžby uranu v roce 1988 se Československo stalo plně závislé i na dovozu paliva pro jaderné elektrárny. Jaderné články jsme dováželi ze Sovětského svazu od počátku, ale vyráběly se z českého uranu. Negativní dopady zejména povrchové těžby hnědého uhlí a jeho spalování v neodsířených elektrárnách a teplárnách na životní prostředí byly vážné. Ropná paliva hrála v energetice (ne ale v dopravě a v chemickém průmyslu) Československa okrajovou roli. Plynofikaci od konce 60. let sice postupovala poměrně rychle, ale týkala se zejména malých a středních zdrojů znečištění ovzduší, do velké energetiky prakticky nepronikla. Nedostatečný byl tlak na úspory paliv a energie. V dalším se pokusím popsat hlavní milníky na české cestě od silné energetiky k současné hluboké energetické krizi.

Ochromení rozvoje jaderné energetiky

Výstavba první československé průmyslové JE Jaslovské Bohunice měla několikaleté zpoždění, druhá JE Dukovany byla postavena podle tehdejších plánů včas. V roce 1987 začala v Československu výstavba JE Mochovce na Slovensku a Temelín v Česku. Výstavba dalších JE se plánovala. Výsledky těchto plánů jsou po 33 letech žalostné, viz tabulka č. 1:

Tabulka č. 1 – Plány rozvoje jaderné energetiky v Československu a realita

Zdroj: 2) První tři sloupce – Harmonogram výstavby JE v ČSSR, materiál schválený vládou ČSSR v prosinci 1985. Čtvrtý sloupec je skutečnost roku 2022.

Po státním převratu 1989 nastoupilo rychle obrazoborectví, protijaderné štvaní, velmi špatná klausovská transformace ekonomiky (nejen přehnaná liberalizace a privatizace, ale také zuřivé odmítání snah o jakoukoliv koncepci, což v případě energetiky, vyžadující v hlavních směrech plánovat rozvoj na 30 i více let, je zjevně tragické) a stále větší nekompetentnost řízení obecně a energetiky zvlášť. Následky byly drtivé. Zpoždění ve výstavbě nových bloků JE dosáhlo v ČR a v SR po roce 1989 obrovských rozměrů a některé plánované JE podle všeho nebudou postaveny vůbec. ČR by měla děkovat ministru průmyslu a obchodu Miroslavu Grégrovi, že silou své železné vůle dotáhl výstavbu prvních dvou bloků JE Temelín až do jejich zprovoznění. Jinak by na tom byla ČR zle i v elektroenergetice už v roce 2022.

Výstavba JE Mochovce I a II nabrala zpoždění 9 let, Mochovce III budou mít při letošním spuštění zpoždění 31 let, Mochovce IV zřejmě 32 let, JE Temelín I 10 let, JE Temelín II 9 let, dokončení JE Temelín III a IV a JE Kecerovce je ve hvězdách.

Pravda, v některých dalších bývalých socialistických státech bylo ještě hůř. V Polsku krátce po převratu v roce 1990 nezprovoznili dokončovanou JE v Zarnowieci, v NDR krátce po sjednocení Německa zavřeli fungující JE v Greifswaldu, později si EU svým vydíráním vydupala zavření obou bloků slovenské JE Jaslovské Bohunice, v litevské JE Ignalino a čtyři ze šesti bloků bulharské JE v Kozloduji.

Problémem po roce 1989 nebylo zavírání starých uhelných bloků elektráren, resp. s tím počítaly i plány tehdejší vlády KSČ ve vazbě na výstavbu nových JE. Zásadním problémem bylo až na výjimky nestavění nových, zejména JE. Kolaps výstavby JE způsobilo obrazoborectví, militantní kampaň protijaderných ekologů a klausovská transformace ekonomiky, byť sám V. Klaus byl silně projaderný. Podle protijaderných ekologů je prý nepotřebujeme, lehce se nahradí obnovitelnými zdroji energie (OZE). Čert ví, jak k takovému závěru došli. Solidní výpočty nikdy nepředložili, s bilancemi paliv a energií nebyli s to solidně pracovat a ani se o to nepokoušeli. Možná je mátl prudký pokles průmyslové a zemědělské výroby, provázený poklesem spotřeby paliv a energie, v 90. letech. Dopad jejich boje na životní prostředí a zvláště na ochranu stability klimatu byl velmi negativní, viz tabulka č. 2:

Tabulka č. 2 - Jaderné elektrárny a snižování emisí CO2 v ČR v letech 1990-2018.

Zdroj – vlastní výpočty, viz 3).

Zatímco výroba elektřiny v JE Dukovany a Temelín v letech 1990-2018 odvrátila asi 612 mil tun emisí významného skleníkového plynu oxidu uhličitého (CO2), zpožďování výstavby JE v ČR a na Slovensku včetně předčasného zavření JE Jaslovské Bohunice I na základě vydírání ze strany EU přineslo zvýšení emisí CO2 ve výši asi 869 mil. t, počítáno proti dominující alternativě elektřiny vyráběné z uhlí. Hanba by měla práskat, ale nepráská, všechny původce této tragédie, a to nejen ve vztahu k obyvatelům různých korálových ostrovů, které v důsledku rostoucího oteplování klimatu, tání ledovců a stoupání hladiny oceánů mizí pod hladinou moře.

Výstavba JE by i v případě zachování socialismu v ČSSR mohla mít určité zpoždění. Zpozdila se výstavba Jaslovských Bohunic (naše první průmyslová JE), ne však JE Dukovany. Ty byly dokončeny včas a kvalitně. Patří do pětiny nejbezpečnějších a nejspolehlivějších JE světa. Československé ekonomice v roce 1989 rozhodně nehrozil kolaps, jak tvrdí apologeti nového režimu. Když vezmu možné průměrné zpoždění výstavby a zprovoznění nových JE dva roky, činí zbytečné emise CO2 v důsledku ochromení výstavby JE v ČR a v SR po roce 1989 „jen" 701,5 mil. tun emisí CO2. Jistě by nedošlo k předčasnému zavření JE Jaslovské Bohunice 1.

Zvýšené využívání uhlí k výrobě elektřiny a tepla se negativně podepsalo na škodách vlivem jeho těžby a na emisích tuhých znečišťujících látek (TZL), oxidu siřičitého (SO2), oxidu dusičitého (NO2), oxidu uhelnatého (CO), těkavých organických látek (VOC) a dalších z jeho spalování. Rozsáhlá ekologizace elektráren a tepláren v Česku z let 1991-98 byla nutná. Jejich tzv. zbytkové emise ale nejsou zanedbatelné.

Projekt horkovodu z JE Dukovany do Brna k vytápění města byl v roce 1989 na rýsovacích prknech projektantů. V roce 1990 ho smetli obrazoborci a protijaderní aktivisté. Zpoždění při výstavbě a nepříznivé systémové prostředí v ČR způsobilo, že JE Temelín nevytápí České Budějovice, Tábor, Strakonice a Písek, což za léta 1992-2018 kromě jiného obnáší asi 194 mil. t emisí CO2 navíc. Nevyužívání tepla uhelné elektrárny Chvaletice pro vytápění Kolína a opožděné využívání tepla uhelné elektrárny Mělník pro vytápění Prahy obnáší asi 6,8 mil. t emisí CO2 navíc. Nekalkuluji čtyřleté zpoždění odvrácení emisí následným rozšířením vytápění mělnickým horkovodem na Jižní Město, do Modřan, Komořan, Vysočan, na Palmovku, do Holešovic… Špatná dopravní politika (maximalizace přepravních toků a brutální preference energeticky a emisně náročné silniční a letecké dopravy vedla k asi 145 mil t emisí CO2 navíc.

Opuštěný rozestavěný parovod z Chvaletic do Kolína nakonec rozkradli zloději. Takových případů bylo víc. Při absenci solidních podkladů si netroufám dopady těch dalších případů nerealizace vyčíslit.

Terčem obstrukcí některých ekologů byly i spalovny odpadu. Od roku 1987 stavěná Spalovna Praha Malešice měla nakonec šestileté zpoždění uvedení do provozu. Tři roky dávám na zajištění přísnějších emisních norem, tři roky na obstrukce. V roce 2012 spálením necelých 300 000 tun komunálních odpadů odvrátila emise v přepočtu na CO2ekv. (kromě vlastního CO2 ze spalování uhlí odvrátila i nemalé úniky skládkového plynu s vysokým zastoupením silného skleníkového plynu metanu) ve výši 245 673 tun emisí CO2ekv. (tolik emisí by vzniklo při alternativním spalování uhlí a skládkování spáleného odpadu). Za tři roky může jít o 737 020 tun emisí CO2ekv., dále o 54 tun emisí TZL, 1 125 tun emisí SO2, 1152 tun emisí NO2, 132 tun emisí CO a 50 tun emisí VOC. Reálně emisí bylo odvráceno víc, protože v roce 2012 bylo spalování proti letům 1994-97 emisně šetrnější. Podrobněji viz 4).

Spalovna komunálních odpadů Chotíkov u Plzně byla postavena a zprovozněna přes četné obstrukce některých ekologů s víceletým zpožděním. Jak hodně ji zpozdili a jaký to mělo dopad na emise nejen skleníkových plynů, netroufám si odhadnout. Jisté je, že další spalovny odpadu nebyly z obavy z obstrukcí realizovány. Takto vzniklé emise neumím vyčíslit.

Praktické zastavení výstavby velkých elektráren nejen v Česku vedlo k postupné erozi vyspělého energetického strojírenství Česka i Slovenska. JE Temelín 1 a 2 jsme ještě byly s to postavit z velké části sami. Výstavbu dalších jaderných bloků, zejména jejich technologické části, jsme již nuceni nakupovat v cizině.

ČR významně zvýšila emise skleníkových plynů také svou zběsilou prosilniční (a proleteckou) dopravní politikou. Zbytečná silniční doprava (doprava, která by při rozumné politice nemusela být, a doprava po silnici místo po železnici) obnáší za léta 1990-2019 asi 145 mil. t přímých emisí CO2 **. ** Vezmu-li za základ rok 1990 s emisemi z motorové dopravy ve výši necelých deseti milionů tun CO2 a ČR, pak v letech 1991-2018 činily tyto emise v průměru za rok přes všechna technická zlepšení letadel, aut a silnic asi 15,5 mil. tun. Jde o vytváření zbytečné dopravy zejména nekomplexní výstavbou a o zbytečný přesun přepravních toků z kolejové na silniční dopravu).

Transformace ekonomiky v 90. letech

Pozitivní byly dopady ekologické transformace - stanovení územních limitů těžby uhlí, nový zákon o ochraně ovzduší a zákon o odpadech, ač jejich realizace nebyla levná. Nejnákladnější byl program odsiřování spalin. Nakonec ho podstatně zlevnila krize odbytu západních výrobců odsiřovacích zařízení, jež podstatně snížila jejich ceny. Řada podniků a některá města se drahému odsiřování vyhnuly zrušením svých kotelen a připojením se na dodávky centralizovaného tepla. Část podniků klausovskou transformaci nepřežila včetně jejich kotelen. Zkušenosti realizace i zpětné analýzy ukazují, že podstatně zvýšené požadavky na ochranu životního prostředí zásadní problémy v rozvoji energetiky ani ekonomiky nevytvořily. Jejich realizace vedla k omezení enormní výše environmentálních škod na veřejném zdraví, vlivem koroze zvýšené znečištěním ovzduší, na lesích, na polích… Naopak nekvalitní byla novelizace horní legislativy.

Pozitivní bylo zavedení možnosti reverzního chodu plynovodu Bratrství, 18. října 1995 byla propojena elektroenergetická soustava ČR se soustavou EU, v roce 1996 byl postaven ropovod Ingolstadt. Tato opatření omezila energetickou zranitelnost Česka z titulu závislosti na jednom dodavateli. Usnadnil se tak i obchod s přebytky, což bylo významné zejména u elektrické energie.

Pozitivní bylo odbourání dotací na paliva a energie pro domácnosti v letech 1990-91 a odstranění tzv. nepřímých křížových dotací cen zemního plynu a elektřiny v letech 1997-98.

Dočasný přebytek uhlí vyvolala převážně umělá hluboká transformační krize ekonomiky ČR v letech 1991-93, dále sociálně ekonomická krize 1997-99 a také úsilí o rychlou ochranu čistoty ovzduší, resp. plynofikaci. Stát jej řešil rychlým zavíráním dolů pro ztrátovost. Šlo o značně kontroverzní řešení. Důl je vysoká dlouhodobá investice na realizaci i z hlediska ekonomické návratnosti, o skandálech provázející rušení některých dolů nemluvě. Jednou zavřený důl se obtížně znovu otvírá. Vždy to stojí hodně peněz. Neméně závažné jsou sociálně devastující účinky zavírání dolů na příslušné regiony. Ani vysoké odstupné pro propouštěné horníky na tom mnoho nezmění. Horník se na novou profesi rekvalifikuje obtížně, v 90. letech navíc byla nezaměstnanost vysoká. Zvláště v regionech útlumu těžby uhlí. Byly zavřeny i zcela nové doly Kateřina na Trutnovsku a Důl Slaný. Důl Slaný byl zasypán nebezpečnými odpady. Do roku 2022 byl jako rezervní udržován nový důl na černé uhlí Frenštát.

Transformace státních podniků palivoenergetického komplexu na akciové společnosti vedla k obnově ziskové motivace a nejednou i k rozsáhlému propouštění pracovníků. S výjimkou dolů určených k brzkému útlumu následovala částečná i úplná privatizace mnohých těchto firem, jež stimulovala poškozování životního prostředí, viz opakované pokusy o prolomení územních limitů těžby na Dole Československé armády. Privatizovaly se zisky, nacionalizovaly ztráty. Privatizace Ostravsko karvinských dolů Bakalovi včetně bytů proběhla za skandálních podmínek. Doly OKD stát prodal Bakalovi značně pod cenou. Bakala ji následně vytuneloval. Stát umožnil Bakalovi nesplnit podmínku privatizace - prodat 42 000 bytů jejich uživatelům za tehdejší příznivé ceny. Místo toho je sdírá na rychle se zvyšujícím nájemném a všem se směje ze Švýcarska. Stát ČR, resp. jeho justice, proti němu nepodnikla nic. Sabotovala i trestní stíhání Bakaly švýcarskými soudy za ekonomické podvody spáchané ve Švýcarsku.

Nežádoucí úspory paliv a energie?

Razantní úspory paliv a energie vesměs odmítali ekonomové i energetici s tím, že by brzdily rozvoj ekonomiky ČR, což je prý nepřijatelné. Nahrává jim i používání chybného indikátoru – energetické náročnosti tvorby hrubého domácího produktu (HDP). Modelově řečeno, HDP se zvýší o 4 %, spotřeba paliv a energie se zvýší o 2 %, energetická náročnost HDP se sníží o 2 %, což vypadá pozitivně, ale dochází k absolutnímu růstu spotřeby paliv a energie.

Ani ekologové zde nevyvíjeli větší aktivity. Slovně ano, ale současně podporovali mnohé mechanismy, úspory podvazující. Náhrada nehospodárných parovodních rozvodných systémů (ztráty tepla při transportu v parovodech činí asi 15 % přepravovaného tepla) horkovodními (proti parovodům mnohem delší mělnický horkovod má ztráty tepla při dopravě z Mělníka do Prahy asi 3 %) tak postupovala pomalu. Podobně to vypadalo v řadě jiných oblastí. Větší racionalizaci spotřeby paliv a energie činili jen podnikatelé s cílem snížit náklady. Proti působil značný růst průmyslové výroby za vlád s dominancí ČSSD. Specializace ČR na výrobu aut vyvolávala rozsáhlou spotřebu paliv a energie v dopravě. Pravda, někdo auta musí vyrábět. Slovensko, ČR a Slovinsko se zde staly evropskými premianty. Specializace na auta je ale značně riskantní, podobně hypertrofie silniční dopravy.

Program zateplování budov se rozjel až v roce 2010, a to na základě peněz, které ČR získávala špatně nastaveným obchodem s povolenkami na emise CO2. Vedení EU jej nastavilo tak špatně, že ČR tak získávala značné peníze, aniž by musela hnout prstem. Tyto peníze naštěstí praktiky nešlo jinak utratit a na rozdíl od Ukrajiny také nebyly rozkradeny.

Obecným problémem dosahování absolutních úspor paliv a energie je podle některých expertů zákonitost, že když se paliva a energie ušetří na jednom místě ekonomiky, vzápětí se spotřebují jinde. Poprvé na to bylo upozorněno v 19. století ve Velké Británii, viz „Jevonsův paradox", nazvaný podle ekonoma W. S. Jevonse, který jej roku 1865 popsal ve své knize 5), zabývající se postupným vyčerpáváním zásob uhlí ve Velké Británii. Takových případů ale známe dost i z domácí praxe. Vysoké úspory paliv a energie dosažené náhradou parní trakce na železnici trakcí elektrickou a motorovou, zejména v letech 1965-75, vzápětí pohltila rostoucí silniční doprava. Drtivě to známe po roce 1989, kdy rozsáhlé úspory paliv a energie, dosažené v nedopravních sektorech, dlouho plně a v posledních letech z větší části pohlcuje růst spotřeby paliv a energie v sektoru doprava. Problém jistě je, že takovéto zneklidňující skutečnosti nechávají vědeckou frontu klidnou, resp. zjevnou společenskou potřebu tyto skutečnosti podrobně analyzovat se dlouhodobě ignoruje.

Mezinárodní smlouvy

Předně, i v ČR ze vzdálené minulosti platí mezinárodní mnohostranné dohody o osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení daně z přidané hodnoty včetně jí spotřebovaných paliv a energie a o osvobození mezinárodní námořní, námořně rybářské, vnitrozemské vodní a mezinárodní letecké dopravy od placení spotřební daně za pohonné hmoty. S výjimkou letecké dopravy (tzv. chicagská konvence z roku 1944) mají charakter zvykového práva. Lze-li věřit české statistice, jen ČR tak v roce 2017 podpořila ničení životního prostředí a stability klimatu částkou asi 50 miliard Kč, z toho téměř 18 mld. Kč byla přímá podpora spotřeby fosilních paliv, zejména ropných. Údajně jde o podporu maximální mobilitě, což je ale zjevně perverzní, byť se na něm HDP „napase." Rozumná dopravní, energetická, environmentální i klimatická politika žádá tyto dohody okamžitě zrušit, resp. včera bylo pozdě. Realita je ale tristní. Ač se uskutečnilo již 27 světových klimatických konferencí a deseti státům světa hrozí zatopení stoupající hladinou oceánu v důsledku rostoucího tání ledovců, žádný stát nenavrhl jejich zrušení, takže platí dál a pomáhají ničit mimo jiné stabilitu klimatu na Zemi.

Perverzní je i tzv. energetická charta, zvláště pak ustanovením, že spory mezi státy, jež ji přijaly, a soukromými firmami řeší místo řádných soudů nikým nevolená a nikomu neodpovědná arbitráž. Také ČR k přijetí energetické charty pomohla EU. Za současné energetické krize členské státy EU energetickou chartu vypovídají a dokonce i Evropská komise zrušila klausuli o dvacetileté platnosti odpovědnosti států za případné škody způsobené soukromým firmám v případě opuštění energetické charty. Pro ČR je tragické, že o opuštění energetické charty ke své škodě neuvažuje.

Diktát Bruselu

Nastoupení cesty do EU, bylo v energetice kontroverzní či spíše tragické z řady důvodů. Rostoucí a dnes převažující protijaderný kurs vedení EU byl jen jedním z mnoha negativ.

Oddělení tranzitních soustav rozvodu elektřiny a zemního plynu od krajských distribučních firem vzhledem k jejich přirozenému monopolu postrádalo smysl, leč ČR se podvolila EU.

Ještě nesmyslnější byla částečná nebo úplná privatizace těchto firem z rozhodnutí domácích diletantů. Celostátní rozvody elektrické energie zůstaly ve státní firmě ČEPS, krajské distribuční společnosti se v Praze, v Jihočeském a v Jihomoravském kraji koupily zahraniční firmy. Ostatní distribuční společnosti elektřiny ovládla polostátní firma a.s. ČEZ, kde stát v roce 2022 vlastní asi 70 % akcií. Plynárenství bylo celé zcela nesmyslně privatizováno německému zájemci v roce 2001 – tranzitní plynovody, zásobníky i krajské distribuční společnosti, takže stát nad ním zcela ztratil kontrolu. Na privatizaci českého plynárenství se zle podepsal ministr Grégr. Petrochemický průmysl koupila polská státní firma Orlen.

Oddělení tepláren od elektrárenské společnosti ČEZ způsobilo, že s výjimkou dostavby mělnického horkovodu (4 roky zpoždění) nedošlo k většímu využití tepla kondenzačních elektráren k vytápění a tím i ke značnému podvázání úspor paliv a energie, viz předchozí text. Noví majitelé tepláren o toto teplo neměli zájem.

Transformace původně státních podniků na akciové společnosti a zejména následná částečná či úplná privatizace řady z nich vedla k zásadnímu oslabení vlivu státu na rozvoj palivoenergetického komplexu. Hůř se připravovala státní energetická politika – koncepce. Ještě podstatně hůř se uplatňovala v praxi.

Dočasný nadbytek elektrické energie v 90. letech vedl k podivné kampani za „ekologicky šetrné vytápění elektřinou", přestože jde z hlediska komplexní energetické náročnosti o nejnáročnější druh vytápění. Navíc po zásadním zdražení elektřiny se dostalo mnoho občanů, kteří přešli na elektrické vytápění, do problémů toto vytápění ufinancovat. Ekologizace vytápění neprobíhala potřebnou přednostní podporou rozvoje centralizovaného vytápění, ale plynofikací. Případy poskytnutí mnohem vyšších státních dotací na plynofikaci při odmítnutí mnohem nižších dotací na připojení se k centralizovanému vytápění, nevyžadují komentář. Únosné ceny zemního plynu ale stát nebyl s to po privatizaci plynárenství v roce 2001 zajistit, takže majitelé mnohých rodinných domků si raději starý kotel na uhlí ponechali, což úsilí o ekologizaci vytápění v případě nepříznivého vývoje cen plynu vážně poškozovalo, resp. i plynofikovaná obec se i pé té ocitala ve smogu. Ideologický přístup k centralizovanému vytápění jako k nechtěnému dítěti či dokonce přežitku socialismu a jeho postupné osekávání byl chybný, leč i ekologové zde až na výjimky mlčeli.

Přijímání směrnic Evropské unie

Nasměrování České republiky na vstup do EU mělo pro rozvoj palivo energetického komplexu ČR výrazné negativní dopady. Jde zejména o tyto směrnice EU a jejich novely:

  • Směrnice o trhu s elektřinou.
  • Směrnice o trhu se zemním plynem.
  • Směrnice o podpoře obnovitelným zdrojům energie.
  • Směrnice o podpoře biopaliv.
  • Směrnice o obchodu s povolenkami na emise oxidu uhličitého.
  • Směrnice o bezpečném ukládání oxidu uhličitého pod zemí.
  • Směrnice o bezplatném přenosu elektřiny přes území druhých států.
  • Směrnice o liberalizaci železniční dopravy.

Tyto směrnice působí v souhrnu a zesilují svá negativa.

Směrnice o trhu s elektřinou

Směrnice o trhu s elektřinou popírá zákony fyziky. Elektřina je tok elektronů, který teče z místa jejich nadbytku do místa jejich nedostatku, ve využitelné podobě v příslušném vodiči. Tento fyzikální jev byl a je dobře známý. Elektrony nemohou téci v rozvodech proti sobě, neboť by se navzájem zkratovaly. Podle ekonomických neoliberálů, pravicových ekologů, eurobyrokratů a různých spekulantů na trhu s elektřinou by ale tak téci měly.

Za pravicového ekologa se svého času označil někdejší ministr životního prostředí Bedřich Moldan, snad ve snaze vyjít s pravicovou ODS. Skutečným pravicovým ekologem byl liberál, předseda Strany zelených a ministr životního prostředí Martin Bursík. Z jeho avantýr v letech 2007-09 se česká SZ a jádro českého ekologického hnutí dodnes nevzpamatovaly. Pravicový je i starší návrh Weisackerovy ekologické daňové reformy – dlouhodobě zvyšovat zdanění fosilních paliv (ano) při snižování sazeb daní z příjmu, viz 6). Požadavek snižovat sazby daně z příjmu znamená dále snižovat jejich beztak nízkou progresivitu, přitom sociální spravedlnost žádá jejich progresivitu zvyšovat, nejen v ČR. V tomto směru je Weisackerův koncept ekologické daňové reformy chybný. V relativně chudé ČR se příliš neprosadil.

Mezi výrobce a spotřebitele na trhu s elektřinou tak vstupuje obchodník, který musí uhradit své náklady včetně možných ztrát a usiluje o zisk. Svým často spekulačním rozhodováním rozvrací rozvoj elektrizační soustavy. Zajímá ho jen okamžitý či krátkodobý zisk. Velké investice do rozvoje elektro energetiky jsou ale rentabilní jen dlouhodobě. Trh s elektřinou tlačí její cenu k výši provozních nákladů nejlevnějších (uzavíracích, závěrných) elektráren. Ničí perspektivu rozvoje zejména klíčových, investičně náročných elektráren s dlouhodobou návratností. Trhem s elektřinou vytvářené nízké ceny elektřiny ochromují rozvoj elektroenergetiky. Bez jejího spolehlivého fungování ale moderní společnost není s to efektivně existovat.

Tyto skutečnosti jsou sice dobře známé, ale nebránily neumětelům z vedení EU pod tlakem ekonomických neoliberálů a pravicových ekologů prosazovat tzv. trh s elektřinou a klást si ho jako podmínku pro vstup zájemců o členství v EU. V ČR jeho přijetí nepodpořila jen KSČM.

Směrnice o trhu se zemním plynem

Podobně působí trh se zemním plynem. Pokud ve Velké Británii v 70. letech 20. století působilo asi deset hlavních těžařů a dodavatelů zemního plynu ze Severního moře, měl tam trh se zemním plynem smysl. Pokud se v Česku a v řadě dalších států prakticky všechen zemní plyn dováží, často od jednoho hlavního dodavatele, trh se zemním plynem smysl nemůže mít. Plodí pouze spekulace. Místo aby zemní plyn zlevňoval, ho zdražuje, protože i obchodník se zemním plynem musí pokrýt své náklady a vytvářet zisk. Není neobvyklé, že příslušná silová elektřina nebo zemní plyn je prodán 10krát, než ho koupí konečný zákazník. Sem tam se elektřina neprodá, tj. dochází k plýtvání.

Dlouhodobé spolehlivé dodávky zemního plynu přitom negarantuje, což názorně ukazuje současná energetická krize, jež propukla naplno na podzim 2021. Kromě objektivních faktorů ji vážně zhoršila spekulace. Obchodníci se zemním plynem ho v létě 2021 nenakupovali do zásoby, protože se jim zdál drahý. Spekulovali na pokles jeho cen. Když přišel podzim a bylo zjevné, že v zimě plynu nedostatek, nastal další citelný růst ceny zemního plynu na světových trzích, jež byl nepřekvapivě přenášen na jeho spotřebitele v EU. Pravda, zlatým dolem spekulantů se stal rok 2022, kdy spekulaci podpořila válka na Ukrajině a zejména zběsilé embargování Ruska ze strany států EU.

Někteří experti říkají, že trh se zemním plynem je dobrý jen pro „příznivé počasí." To je hodnocení velice mírné. Skutečnost je mnohem horší.

Samozřejmě, představa, že plyn v plynovodech bude proudit proti sobě, je stejně absurdní jako představa, že v elektrovodičích bude proudit proti sobě elektřina.

Směrnice o podpoře obnovitelným zdrojům energie a směrnice o podpoře biopaliv

Negativa trhu s elektřinou a se zemním plynem zesiluje směrnice o podpoře OZE. Základní princip této směrnice je, že se elektřina z OZE musí vykupovat vždy přednostně, v jakémkoliv množství a za vysoké, spotřebiteli energie prostřednictvím nepřímých křížových dotací silně podporované ceny. Elektrárny a teplárny na fosilní a jaderná paliva jsou tak uměle nerentabilní a není efektivní do nich výrazněji investovat. Stávající zdroje postupně dožívají a jejich dostatečná náhrada OZ je v nedohlednu.

Směrnice o podpoře OZE má hrubé vady. Po zavedení v roce 2003 v EU znamenala masivní podporu převážně technicko ekonomicky nezralých, a tudíž beznadějně ekonomicky ztrátových technologií, vážně zdražujících elektrickou energii i teplo. I když základní typy OZE mají značně rozdílné vlastnosti, byly a dodnes jsou podporovány všechny a maximálně, ať to stojí, co to stojí. Tento systém vedl též k rozsáhlým tunelům na peníze spotřebitelů elektřiny a někdy i státu, přičemž ten český, převážně fotovoltaický byl i v rámci zlé praxe EU při zohlednění velikosti ekonomiky ČR největší. Podle Nejvyššího kontrolního úřadu znamenal kumulativně tunel do veřejných rozpočtů a rozpočtů spotřebitelů elektřiny až 1 000 miliard Kč bez většího užitku pro ochranu životního prostředí, klimatu a energetiku, viz 7), o těžké kompromitaci rozvoje OZE v ČR nemluvě. Odpovědnost za tento tunel nese vláda Mirka Topolánka (ODS, KDU-ČSL, SZ), v jejím rámci zejména premiér, ministři financí, životního prostředí, průmyslu a obchodu a zemědělství Miroslav Kalousek, Martin Bursík, Martin Říman a Petr Gandalovič), úřednická vláda Jana Fischera a její významní ovlivňovatelé – Mirek Topolánek (ODS) a Jiří Paroubek (ČSSD), resp. reálná většina poslanců a senátorů v Parlamentu ČR.

Tak jako se V. Klaus na někdejší socialistickou ekonomiku díval jako na konfiskát, kterého se stát musí co nejrychleji zbavit prakticky za jakoukoliv cenu, tak evropští byrokraté pod tlakem části ekologů přistupují k tradiční velké energetice: klidně se může zlikvidovat. S její náhradou si nemáme dělat těžkou hlavu.

Nejen nevládní ekologové – energetici, ale také neumětelové z vedení EU ignorují skutečnost, že OZE jsou různé a mají značně rozdílné parametry se silnými dopady na efektivnost.

Biopaliva pěstovaná na zemědělské půdě mají charakter spalování potravin, tj. prohlubování hladu ve světě, dále ničení tropických lesů (za účelem těžby tropického dřeva pro topení a pro pěstování palmy olejné), stimulace eroze půdy (kukuřice na bioplyn), nadměrné chemizace zemědělství (řepka na bionaftu) ad. Tyto zjevné perverze EU povýšila na veřejný zájem a ekonomicky je silně podporuje. Kritiku takového počínání ignoruje.

Trapně pak vyznívá obviňování Ruska ze strany EU, že při své válce na Ukrajině jistou dobu bránilo vývozu ukrajinského obilí ve výši údajně až 20 mil. t, když státy EU co by biopaliva každý rok spálí asi 60 mil. t produktů ze zemědělské půdy, tj. v zásadě potravin, a ještě tuto sabotáž světové výživy vydávají za opatření na ochranu životního prostředí a klimatu.

Vodní energie je vítaná, ale její získávání je provázeno rozsáhlým ničením vodních poměrů výstavbou podmiňujících vodních děl. Přehradní a jezové nádrže ničí vodní poměry v oblastech zátopy s citelném přesahem do okolí. Možnosti získávat vodní energii jsou v Česku omezené a vyčerpané na asi 3 % objemu vyrobené elektřiny. Nové turbíny vodních elektráren sice mají o něco vyšší účinnost, ale při rostoucím suchu hrozí spíše pokles výroby elektřiny ve vodních elektrárnách v Česku, o vodních elektrárnách závisejících na tajících ledovcích v Alpách a v dalších pohořích s ledovci nemluvě.

Norsko své potřeby elektřiny pokrývá vodními elektrárnami v rozsahu 98-99 %, což je až na masové ničení vodních poměrů jezery podmiňujícími provoz vodních elektráren příznivé. Finsko, Švédsko, Rakousko a Švýcarsko své potřeby elektřiny z vodních elektráren pokrývá v rozsahu asi 40 %, což je dost. Málokterý stát má ale tak příznivé přírodní podmínky. Ta česká či polská 3 % jsou mnohem častější. Je dost států, které vodní elektrárny nemají vůbec.

Vítr vyrábí elektřinu nejvíc nepravidelně s malou možností předvídat vývoj větrnosti. Mají řadu vážných a nejasných dopadů. Pokud je větrných elektráren hodně a mají vysoké výkony, mají dopad na kontinentální proudění vzdušných mas. Mohou ho snižovat, mohou snižovat množství srážek přenášených z oceánů na kontinent a prohlubovat tak sucho. Pro tuto nejasnost byla pozastavena jejich další instalace v Izraeli až do vyjasnění podezření. V EU jsou přesto větrné elektrárny dál bezhlavě podporovány. Problémem jsou listy větrných elektráren: vyrábí se z vzácných tropických dřev, takže stimulující ničení tropických deštných pralesů. Nezvládnutá je recyklace jejich vysloužilých listů, resp. jejich zahrabávání do země ve Velké Británii je špatné. Problémem je i poměrně krátká životnost větrných elektráren, pětinásobná náročnost na ocel a dvojnásobná náročnost větrných elektráren na beton proti srovnatelné výrobě elektřiny v klasické velké energetice, akustické znečištění (pracující větrné elektrárny „hvízdají"), zabíjení ptactva (?!) a hyzdění krajinného rázu větrnými elektrárnami. Nad tím vším se zavírají oči.

Vysoký podíl větrných elektráren na uspokojování svých potřeb elektřiny má v Evropě sousední Německo (hlavní oblast větrných elektráren na pobřeží Severního moře má během roku větrnost asi 80 %, ČR jen 15-20 %. Možnosti větrných elektráren v ČR snižuje skutečnost, že velká část větrných lokalit v ČR má až na výjimky zákaz budování větrných elektráren z důvodu ochrany přírody a krajinného rázu. Mnoho elektřiny z větru v Evropě vyrábí i Velká Británie, Dánsko, Nizozemí… Masová výstavba větrných elektráren v ČR naráží na ochranu krajinného rázu a houževnatý odpor obcí. Zásadní je otázka jejich efektivnosti, kdy oficiální metodiky jejího měření nejsou objektivní. Efektivnost větrných elektráren roste s růstem větrnosti lokality a s růstem výkonu větrné elektrárny.

Využívání energie Slunce je perspektivní jak pro ohřev vody (dnes už je rentabilní), tak pro výrobu elektřiny (zatím rentabilní jen za podmínky, že výrobce si ji sám také spotřebuje). Získávání energie ze Slunce je ale nepravidelné, nulové v noci, nejvyšší v červnu, nejnižší v prosinci, resp. využití slunečních panelů činí v ČR 15-20 %, což není mnoho. Také recyklace slunečních panelů není dosud efektivně zvládnuta.

Elektřina je prakticky neskladovatelná. Potřeby spotřebitelů na dodávky elektřiny se liší v čase. Časový nesoulad mezi výrobou a spotřebou elektřiny mají řešit akumulátory elektřiny. Mají své nemalé náklady, zaznamenávají velký rozvoj, ale mohou pomoc vyrovnat tyto rozdíly nejvýš v relaci „den a noc" v malém, ale rozhodně ne ve velkém a mezi létem a zimou.

Potřeba omezit elektroenergetické špičky přispěla k prosazování tzv. elektromobility na základě představy, že čisté elektřiny bude dost. Že energetičtí experti dospívají ke zcela jiným závěrům? Stoupence OZE to nezajímá.

Klasickým problémem poměrně úspěšného rozvoje využívání OZE v Německu je, že v zimě, zejména v prosinci a v lednu, větrné a fotovoltaické elektrárny pracují jen minimálně, takže je nutné jejich stoprocentní zálohování, obvykle plynovými elektrárnami. Palivo zemní plyn ale patří k těm drahým.

V podmínkách ČR jsou nejasné možnosti efektivního využívání tepla zemského nitra. Půl miliardy korun na pilotní projekt (dvouvrt do hloubky 3-4 km k získávání horké vody k vytápění Litoměřic) stát léta odmítá uvolnit. Velmocí ve využívání geotermální energie je dlouhodobě Island. Jeho příznivé přírodní podmínky se ale málo kde vyskytují. Vazba rozsáhlého využívání geotermální energie na aktivní sopky na Islandu je riziková, protože sopka občas vybouchne a zničí své okolí.

Směrnice o obchodu s povolenkami na emise oxidu uhličitého

Obchod s emisními povolenkami vznikl v USA v 70. letech. Tehdy byl v USA zaveden obchod s povolenkami na emise oxidu siřičitého SO2. Tento obchod nebyl dostatečně vyhodnocen. Část expertů se domnívá, že uspěl, byl efektivní a přispěl ke snížení nákladů na snížení emisí SO2. Jiní experti tvrdí, že nic podstatného neovlivnil, že redukci emisí SO2 si vynutily uplatňované emisní limity. Závěr o efektivnosti snížení nákladů na redukci emisí SO2 uplatňováním obchodu s povolenkami na emise SO2 nevypovídá nic o národohospodářské efektivnosti, protože nebere v úvahu odvrácené ekonomické škody na životním prostředí, dosažené snížením emisí SO2. I kdyby přispěl ke zlevnění redukce emisí SO2, neplyne z toho nutně národohospodářská efektivnost. Pokud by samotný systém emisních limitů snížil tyto emise více a s tím i více snížil škody vlivem emisí SO2, byl by efektivnější než obchod s povolenkami na emise SO2. Protože solidní výpočty ekonomických škod ze znečištění ovzduší SO2 chybí, jde o závěry spekulativní.

Výše uvedené pro obchod s povolenkami na emise SO2 platí plně i pro obchod s povolenkami na CO2. Při uplatnění obchodu s povolenkami na emise CO2 vznikají i další negativa.

Předně, zatímco emise SO2 škodí jen regionálně, emise skleníkových plynů ovlivňují klima srovnatelně na celé Zemi nezávisle na místu emise. Tudíž, pokud dosáhneme přesunu emitentů v prostoru, klasicky při redukci průmyslové výroby, která následně vzniká v jiných státech celkové emise skleníkových plynů se na Zemi nezmění, nula od nuly pojde.

Vedením EU zavedený obchod s povolenkami na emise CO2 vykazuje řadu absurdit: postihuje pouze emise CO2, a to jen z velkých zdrojů znečištění. Ostatní emise skleníkových plynů nepostihuje. Směrnice se tudíž dá do jisté míry obcházet v zemích zapojených do tohoto obchodu příslušnou úpravou velikosti zdroje emisí CO2 a také převodem aktivit náročné na emise skleníkových plynů do zemí, kde se obchod s povolenkami neuplatňuje.

Obchod s povolenkami na emise CO2 je spekulativní nástroj, rozvracející velké emitenty CO2. S rozumnou politikou nesouvisí nejen proto, že ignoruje jiné druhy skleníkových plynů, střední, malé a mobilní zdroje emisí CO2 a že ho většina světa právem ignoruje.

Problémem bylo v EU i jeho hrubě chybné nastavení. Výchozí se staly emise CO2 v jednotlivých státech EU, dosažené v roce 1990. Protože někdejší socialistické státy měly tehdy velmi vysoké emise CO2 a v následujících letech je v důsledku katastrofálních propadů průmyslové a další výroby významně snížily, dosahovaly požadovaných hodnot i značných přebytků emisních povolenek, aniž by musely hnout prstem. Ty následně prodávaly, například Japonsku. Ke cti ČR patří, že příjmy z prodeje těchto povolenek v souladu s pravidly zavedeného obchodu s povolenkami vydávala na opatření ke snížení emisí CO2, zejména na zateplování budov.

Dlouho se cena emisní povolenky na 1 tunu CO2 pohybovala kolem 3 eur. V roce 2010 by přitom měla stát v průměru asi 27 eur. Po stažení části emisních povolenek z trhu EU v roce 2021 jejich cena vystoupala na 30 eur za tunu CO2 (asi 750 Kč/t, ale v roce 2020 by měla činit asi 1 350 Kč/t, resp. data pro výpočet za rok 2021 dosud nejsou k disposici), v srpnu 2022 dosáhla výše asi 100 eur/t CO2, tj. asi 2 500 Kč/t. V září 2022 ale klesla asi o 30 %. Část povolenek na emise CO2 totiž skoupili spekulanti z hedgeových a důchodových fondů z USA.

Takové kolísání cen emisních povolenek samozřejmě vylučuje racionální rozhodování. Stažení množství povolenek na emise CO2 vedením EU v roce 2021 v rámci prosazovaní ochrany stability klimatu vedlo k narušení velkých emitentů CO2 a nejen v ČR k prudkému zdražení elektřiny, navíc v nejnevhodnější době. Nejvíce byly postiženy Polsko, Česko a Bulharsko, leč jen Polsko navrhlo systém obchodu s povolenkami na emise CO2 přehodnotit.

Místo spekulativních povolenek na emise CO2 je nutné používat jednotnou daň na antropogenní emise, uvalenou nikoliv jen na CO2 z velkých zdrojů, ale na všechny antropogenní emise všech skleníkových plynů v přepočtu na tzv. CO2ekv. a pravidla jejího zvyšování. Emitenti skleníkových plynů by tak věděli, kolik tyto emise stojí, s čím mají počítat a na co se mají připravit.

Směrnice o bezpečném ukládání oxidu uhličitého pod zemí

Myšlenka bezpečně ukládat emise CO2 pod zemí je jistě krásná, ale efektivně nerealizovatelná. Základní problém tkví ve skutečnosti, že bezpečné ukládání emisí CO2 pod zemí není reálné, že i při sebevětší opatrnosti, tj. pečlivém výběru vhodných geologických podmínek pro takové úložiště a jeho precizní realizaci nelze vyloučit, že se tam ukládaný CO2 za určitých podmínek neuvolní, neunikne na povrch a tam neudusí všechny přítomné. Zachycování emisí CO2 je ve větším rozsahu realizovatelné jen u velkých emitentů CO2, jež jsou ale v současné době zjevně předmětem odstřelu. Je energeticky i ekonomicky vysoce náročné, což je činí nesmysluplné.

Směrnice o bezplatném přenosu elektřiny přes území druhých států

Jen totální ignorace ekonomických zákonů při zavádění trhu s elektřinou mohla vést k přijetí principu bezplatného přenosu elektřiny přes území druhých států. Vysoké environmentální a klimatické ambice Německa, protijaderná hysterie a neschopnost vybudovat vedení velmi vysokého napětí mezi severem Německa s vysokou výrobu elektřiny z větru a jihem Německa s vysokou spotřebou energie vedla k praxi rozsáhlých přetoků německé elektřiny přes českou elektrizační síť. Přestože několikrát naši elektrizační síť přetoky německé elektřiny přivedly na pokraj blackoutu, musíme tuto službu poskytovat Německu zadarmo!

Směrnice o liberalizaci železniční dopravy

Směrnice o liberalizaci železniční dopravy její rozvoj rozvrací, přestože představuje základ energeticky a ekologicky šetrné dopravy. Problém je, že železniční dopravní infrastruktura často nestačí, což je případ i hlavních železničních a příměstských tratí v ČR. Problémy české železnice jdou ale nejvíce za diskriminační a nejednou i škůdcovskou politikou českého státu vůči železniční dopravě obecně a vůči národnímu dopravci – Českým drahám zvlášť.

Velká odvětví technické infrastruktury mají strategický význam a přirozený monopol. Je nutné je rozvíjet jednotně v rámci celého státu, pro jejich efektivní rozvoj je nutné veřejné vlastnictví. Stát nesmí škodit programově, svou zkorumpovaností a nekompetentností.

Pozitivní směrnice EU v energetice

Jde zejména o směrnici, nařizující členským státům udržovat nouzové zásoby ropy ve výši alespoň 90 denní spotřeby příslušného státu pro případ výskytu krizových situací. Obdobná směrnice pro minimální zásoby zemního plynu EU přijala až v krizovém roce 2022. Trh se zemním plynem v roce 2021 v důsledků spekulací selhal a z více důvodů selhává i v roce 2022. Tedy, za socialismu bylo zabezpečení povinností těchto směrnic samozřejmostí. Pozitivní je i Směrnice o podpoře komunitní energetiky, která ale byla přijata až v roce 2017, tj. pozdě. V ČR přitom dosud nebyla aplikována, byť pod tlakem současné energetické krize se tak snad stane v dohledné době.

Komunitní energetika v Česku a v dalších státech EU sice není zakázána, ale právo platné v ČR i v říjnu 2022 její rozvoj brzdí. Zásadní problém je, že velcí distributoři elektřiny její elektřinu sice vykupují za obvyklé ceny, ale při jejím prodeji kalkulují využití sítí vysokého napětí, což ji citelně zdražuje pro spotřebitele, přestože spotřebitel může být v sousední obci a dodávka příslušné elektřiny nevyžaduje služby velmi vysokého, vysokého a nejednou i středního napětí. Proto zde musí zasáhnout stát a uzákonit, že prodejní ceny komunitní elektřiny konkrétního dodavatele konkrétnímu spotřebiteli musí být reálné a že její územně blízký odběratel ji dostane s reálnou přirážkou za distribuci, tj. například jen s přirážkou jen ve výši nákladů distribuční sítě nízkého napětí. Zatímco v Rakousku či v Německu je toto uzákoněno již dlouhá léta a komunitní energetika, obvykle na bázi OZE, se tam úspěšně rozvíjí a přispívá mimo jiné ke stabilizaci venkova, v ČR má zde i nadále ekonomickou stopku.

Zahraniční tlaky

Zahraniční tlaky směřují zejména proti rozvoji šetrné jaderné energetiky, viz tlak rakouských, německých a dalších zelených protijaderných ekologů, podobný tlaku jejich českých kolegů. Mají také podobu vydírání ze strany USA, které neomaleně ČR vnucují výstavbu JE dvakrát zkrachovalou, nekvalitní, málo bezpečnou a velmi drahou americkou firmou Westinghause, a německou energetickou politikou Energiewende.

Vydírání USA

Když český premiér Petr Nečas po návratu z jednání v Moskvě připustil možnost účasti a tím i výstavby 3. a 4. bloku JE Temelín ruským Rosatomem, byl vzápětí svržen, viz aféra Nagyové v červnu 2013, a od tendru na JE Temelín se o rok později odstoupilo.

Když se schylovalo k tendru na výstavbu 5. bloku JE Dukovany, byla českými tajnými službami (BIS) na přání USA 17. dubna 2021 vymyšlena provokace Vrbětice. Ruské a čínské firmy byly následně zákonem vyloučeni z tendru jako bezpečností riziko, ač největším bezpečnostním rizikem je výstavba Dukovan 5 brutálně prosazovaným Westinghausem z USA. Jisté je, že další JE za koloniální podřízenosti USA těžko postavíme.

Dnes je s to JE stavět pouze Rusko, Čína, USA, Francie a Jižní Korea (KHNP). Jedničkou je Rusko, dvojkou Čína, obě jaderné velmoci staví JE v nemalém počtu doma i v zahraničí. Ty si ale ČR absurdně zakázala. Westinghause v posledních dvaceti letech dvakrát zbankrotoval, v USA s obrovskými problémy staví dvě jaderné elektrárny. Výstavbu jedné po mnoha letech výstavby a investování velkých částek zastavil, resp. vzdal, ve výstavbě druhé pokračuje při obrovském zpoždění a násobném zvýšení nákladů s nejistým výsledkem. Zle je na tom i francouzská Areva, kterou po jejím technickém bankrotu převzala francouzská státní elektrárenská společnost EdF. Náklady výstavby nové jaderné elektrárny ve Finsku (Olkiulotu 3) zvýšily asi třikrát a doba její výstavby se prodloužila o 14 let. Roce 2022 se konečně uvádí do provozu. Pokud si to Finové ošetřili vysokými sankcemi, budou mít novou JE sice s velkým zpožděním, ale prakticky zadarmo. Tím hůř ale pro EdF. Podobné problémy má i JE stavěná EdF ve Francii ve Flamanville. KHNP sice staví relativně úspěšně JE, ale jde o menší, modulové bloky o výkonu asi 400-450 MWe. Projekt výstavby JE Dukovany 5 ale počítá s výstavbou bloku o výkonu 1 200 MWe. Z výše uvedeného je zřejmé, že si zde ČR, na rozdíl od Maďarska, které si nechává novou JE v Paksu postavit Rosatomem, pořádně naběhla.

Energiewende 1

Německá energetická politika Energiewende byla přijata v roce 2012. Počítala během deseti let s odstavením jaderných a uhelných elektráren a jejich dočasným nahrazením do doby plného přechodu k OZE levným ruským zemním plynem. Proto se v témže roce rozhodlo, že plynovod Nord Stream 1 bude doplněn výstavbou plynovodu Nord Stream 2. Politika Energiewende chtěla sázkou na OZE získat pro Německo významnou ekonomickou výhodu. Jedničkou v OZE ale již v té době byla Čína, dvojkou USA. Drtivou většinu solárních panelů do Evropy dodává Čína. Politika Energiewende zásadní ekologizaci německé energetiky reálně nemohla příliš pomoci, protože její první prioritou byl boj proti ekologicky i klimaticky šetrným JE, takže emise skleníkových plynů v úhrnu spíš zvyšovala, než snižovala, o vážném poškozování přírody a krajiny nemluvě. Vážným problémem je ignorace negativ OZE, které jsou mnohem závažnější, než se připouští.

Problém komplexní energetické náročnosti

Velkým problémem byla a je neschopnost počítat komplexní energetickou a emisní náročnost zamýšlených „energetických manévrů". Jinak by mnohá řešení, která v úhrnu zvyšují celkovou spotřebu paliv a energie a tím i celkové emise skleníkových plynů, nemohla být přijata. Kromě elektrického vytápění sem patří úsilí o vodíkovou ekonomiku, elektromobilitu apod.

Vodíkovou energetiku můžeme rozvíjet jedině na základě dostatku levného a šetrného vodíku. Jsou tři technologie průmyslové výroby vodíku: elektrolýza vody, chemický rozklad vody a ze zemního plynu. Energetická náročnost výroby vodíku elektrolýzou a chemickým rozkladem vody je tak vysoká, že tyto postupy ji činí energeticky absolutně neefektivní. Někteří ekologové uvádí předpoklad dostatku levné šetrné fotovoltaické a větrné elektřiny. Tento předpoklad je problematický, zvláště v dohledném časovém horizontu. Výroba vodíku ze zemního plynu je sice možná, ale pak je efektivnější využívat přímo zemní plyn.

Vodík má i řadu dalších problémů. Protože atomy vodíku jsou velmi malé (atomové číslo 1), velmi obtížně se zkapalňuje, skladuje a dopravuje. Jeho doprava vyžaduje masivní ocelové tanky a důkladné chlazení na teploty poměrně blízkou absolutní nule, což je vážný problém, citelně komplikující jeho využívání v průmyslovém měřítku. Vodík snadno vybuchuje, resp. bezpečnostní hledisko nelze brát na lehkou váhu.

Ekologicky šetrný (zelený) vodík nemůže být vyráběný ze zemního plynu. Efektivnost jiných postupů získávání vodíku závisí na šetrnosti získávání energie nezbytné pro tyto procesy.

O efektivnost elektromobility se vedou spory. Příznivci Energiewende a Zelené dohody tvrdí, že elektromobil je proti autům s benzínovým a naftovým motorem energeticky efektivní. Řady jiných odborníků tvrdí opak. Upozorňuje na vysokou náročnost elektromobilů na dodávky barevných a vzácných kovů a na problémy spojené s těžbou a zpracováním jejich rud (obvykle je provází těžká devastace regionů těžby), soustředěných navíc často jen do několika států. Upozorňují na vysokou váhu elektrobaterií v elektromobilu, na vysokou energetickou náročnost výroby řady komponent pro elektromobil, bateriemi počínaje. Osobně se přikláním k druhé straně, byť v podkladech obou stran řada věcí chybí, technologie se poměrně rychle vyvíjí a věcná diskuse je značně limitována ideovou přepjatostí stoupenců elektromobility.

Masová elektromobilita, korunovaná zákazem aut na fosilní paliva, má i další problémy. Předpokládá dostatek šetrně získávané elektřiny a tím i zásadní zvýšení její výroby, což se ale nezdá reálné. Kalkulace s dostatkem nepravidelně vyráběné a dodávané elektřiny ze Slunce a z větru klade otázku, zda vysoká elektromobilita nebude příčinou kolapsů elektroenergetických soustav, obávaných blackoutů. Elektromobilita předpokládá dostatečnou síť dobíjecích stanic. Současná intenzivní silniční doprava zajištění takové sítě dobíjecích stanic, navíc s preferencí rychlého nabíjení, silně problematizuje. Zdaleka ne všichni motoristé disponují garáží, kde lze snadno auto na noc zapojit do zásuvky a dobít. Sídliště nejen Prahy 13, kde bydlím, jsou doslova plné na ulicích parkujících aut, což možnost nabíjení elektromobilů za plné elektromobility zpochybňuje. Riziko zejména podzemních garáží je, že hořící elektromobily se obtížně hasí. Bezpečnostním rizikem je i skutečnost, že případný blackout by rychle paralyzoval veškerou dopravu. Elektromobilita je prakticky vyloučena v armádě, v záchranných složkách atd.

Problém komplexní emisní náročnosti

Problém výpočtu komplexní emisní náročnosti skleníkových plynů spočívá zejména v ignoraci emisí silného skleníkového plynu metanu, který provází těžbu fosilních paliv, přitom mnohem víc těžbu ropy a zemního plynu než těžbu uhlí. Nepočítají se emise od těžby jednotlivých druhů fosilních paliv až po jejich spotřebu, ale jen emise provázející jejich bezprostřední spotřebu. Výsledkem jsou zjevně scestné závěry o přínosu plynofikace pro ochranu stability klimatu. Opak je pravdou. Vzniká tu přitom dilema: zatímco u emisí toxických škodlivin jsou řádově horší tuhá a ropná paliva ve srovnání se zemním plynem, v případě emisí skleníkových plynů jsou podstatně horší ropná a plynná paliva ve srovnání s uhlím. U nekalkulovaných válek spojených s proléváním krve a ničením hodnot všeho druhu je zdaleka nejhorší ropa.

Problém je ještě složitější. Zkapalňování zemního plynu pro potřeby jeho přepravy tankery na LNG a jeho následná konverze na plyn jsou energeticky velmi náročné procesy. Spotřebují asi třetinu v něm obsažené energie. V posledních 10-15 letech mohutně se rozvíjející praxe zkapalňování zemního plynu za účelem jeho přepravy tankery podstatně zvyšuje celkové emise skleníkových plynů ve srovnání s klasickou přepravou zemního plynu plynovody.

Tento trend začal dávno před 24. únorem 2022, kdy začala ruská „Speciální vojenská operace" na Ukrajině a následovalo embargování Ruska Západem včetně odpojování se od dovozu ruských fosilních paliv, v případě plynu šetrně dopravovaného plynovody ve prospěch plynu nešetrně dováženého tankery. Nejen plynofikace, ale ještě víc vyřazování kvalitního levného ruského zemního plynu dopravovaného plynovody ve prospěch LNG je ranou ochraně stability klimatu, o ekonomické sebevraždě řady států EU včetně Česka nemluvě.

Dílčími chybami úředních výpočtů jsou počítání emisí CO2 vzniklých rozpadem vápence na CAO a CO2 (správně) při neodečítání spotřeby CO2 při spotřebě cementu a vápna se zpožděním 4-5 let (chyba!) a počítání přínosů lesů k bilanci skleníkových plynů podle plochy lesů, nezávisle na výši zásob dřeva na pni. V řadě zejména rozvojových států není známá výše zásob dřeva na pni. Používaná metodika prý může být chybná, ale musí být jednotná. Realitu názorně ukazují data emisí skleníkových plynů v ČR za poslední léta, kdy tzv. fugitivní emise (ze změn využívání krajiny) přešly v důsledku kůrovcové kalamity lesů ze záporu do nemalého kladu, neboť zničení části našich lesů citelně zvyšuje emise skleníkových plynů. Ještě v roce 2017 změna ve využívání krajiny snižovala celkové emise skleníkových plynů o 4,1 mil. tun CO2ekv., a to zejména zvyšováním zásob dřeva na pni. Již v roce 2018 v důsledku kůrovcové kalamity přešla do zvýšení o 1,4 mil. t CO2ekv., v roce 2019 přispěly k růstu emisí CO2ekv.o 8,2 mil. t a v roce 2020 předběžně o 12,8 mil. t CO2ekv. Plocha lesů se přitom v ČR prakticky nezměnila.

Energiewende 2

Politiku Energiewende prý připravovali nejlepší němečtí energetičtí odborníci. Obsahuje ale vážné chyby, svědčící o zásadních nedostatcích v matematice, či spíš o přání otcem myšlenky: potírání JE, ignorace zásadní potřeby absolutního snižování spotřeby paliv a energie, otazníky metodického rázu. Počítání emisí jen za EU při ignoraci vyvolaných emisí jinde, zejména v rozvojových státech, je letitý neduh politiky EU.

Řadě agitátorů za Energiewende nerozlišuje „výrobní kapacity elektráren" od jejich schopnosti vyrábět elektřinu. Nainstalování vysokých kapacit fotovoltaických elektráren vedlo ke zvýšení výroby elektřiny v nich jen v rozsahu zlomků jejich kapacity. Klasické velká energetiky vyrábí běžně po 80 % ročního času proti nepřekvapivým 15 - 20 % ročního využití fotovoltaických elektráren, tj. méně než čtvrtinu.

I když se nakonec v Německu elektřina z OZ absolutně dostala mírně před výrobu elektřiny z uhlí a z plynu (dominuje elektřina z větrných elektráren), problém nerovnoměrnosti a u větrné elektřiny také malé předvídatelnosti doby výroby zůstává. Musí být ze 100 % zálohována jinými, obvykle plynovými elektrárnami, což jejich provoz významně prodražuje. Tyto plynové elektrárny ale svými velmi vysokými cenami vytvářejí uzavírací náklady a drasticky zdražují elektřinu všem účastníkům obchodu na burze s elektřinou v Lipsku. V Česku se zemní plyn k výrobě elektřiny téměř nevyužívá, takže ji tento obchod doslova ožebračuje.

Obchodování s českou elektřinou na lipské burze zavedla vláda Mirka Topolánka (ODS, KDU-ČSL, SZ) v roce 2008, čímž Česko zbavila výhody levné elektřiny. Významně posílila české dotování německé politiky Energiewende. Povinnost účastnit se obchodování s elektřinou na burze směrnice EU neukládají, resp. zde jde zjevně o českou hloupost a servilitu. Jak ale v roce 2022 v podmínkách hluboké energetické krize řekl český (nikoliv německý) poslanec za ODS pan Skopeček (ODS), musíme být na lipské elektroenergetické burze, abychom podpořili německou politiku Energiewende!

Podobně zhoubný byl přechod od dlouhodobých smluv na dodávky ruského zemního plynu za relativně nízké ceny k nákupům na základě spotových cen. Vedení EU takovou povinnost neuzákonilo, byť k této praxi opakovaně vyzývá. V ČR tento přechod po roce 2001 učinil německý soukromý vlastník, vzešlý z privatizaci českého plynárenství. Vláda ČR měla omezené prostředky tomuto čelit, ale ani se o to nepokusila. Naposledy Fialova vláda v roce 2022 nevyužila nabídky německých vlastníků zásobníků zemního plynu je odkoupit a tím přispět ke stabilizaci české plynárenské soustavy. Odmítla je odkoupit přesto, že zemní plyn v zásobnících na území ČR ji z velké části nepatří, tudíž může být dodán například do Německa. To jí ale nebrání tvrdit, že na zimu jsme připraveni.

Tragická Zelená dohoda pro Evropu

Tragická se stala Zelená dohoda pro Evropu (tzv. Green Deal), viz 1), schválená vedením EU s výjimkou Polska v prosinci 2019. Má transformovat EU na klimaticky neutrální společenství do roku 2050, při snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 na 50 % úrovně roku 1990. Tento mezicíl má být ještě zpřísněn na 55 % ní snížení emisí skleníkových plynů. Hlavními nástroji dosažení cílů Zelené dohody mají být masivní dotace z rozpočtů EU a obchod s povolenkami na emise CO2.

Původní návrh Evropské komise „povinnost každého státu" (dosáhnout požadovaného snížení emisí) byl na návrh českého premiéra Andreje Babiše nahrazen formulací „povinností snížit emise v průměru za celou EU". Tím sice byla odvrácena hrozící pohroma pro ČR, ale vznikly spory o výši snížení emisí skleníkových plynů jednotlivými členskými státy EU. Doplnění textu pod čárou o „bere se na vědomí, že některé členské státy pro uspokojení svých potřeb energie využívají jadernou energii" (návrh francouzského prezidenta Macrona, jímž vyšel vstříc Andreji Babišovi) vypadá pěkně, ale reálně má jen deklaratorní charakter.

Ano, je to krásný cíl, ale katastrofální je jeho naplnění, viz 8). Prostě, nejprve uhelná, a krátce poté všechna stávající fosilní a jaderná energetika se relativně rychle zruší a nahradí OZE za pomoci nástrojů dotací a obchodu s povolenkami na emise CO2. V EU pouze Polsko na tento paskvil nekývlo. I v říjnu 2022 pokračuje bizarní spor, zda zemní plyn a jaderná energie jsou klimaticky šetrné. Samozřejmě, zemní plyn je klimaticky krajně nešetrný a jaderná energie je klimaticky šetrná.

Schválení Zelené dohody pro Evropu především vyslalo dva velmi silné negativní signály:

  1. Stávající velká energetika (těžba fosilních paliv, elektrárny, teplárny a výtopny na fosilní paliva, koksárny, petrochemie ad.) a s ní spjaté činnosti jsou již nikoliv dlouhodobě, ale již střednědobě na odpis, nevyplatí se do nich nic významnějšího investovat, a to včetně investic za účelem snížení emisí a investic k dosažení úspor paliv a energie.
  2. Státy EU mají za ně náhradu, což je zjevně v rozporu s realitou, a to i když vynechám ropu jako důležitou surovinu pro chemický průmysl mimo výrobu pohonných hmot a topných olejů. Otevřela se tak naplno cesta k velké energetické krizi v EU.

K energetické krizi se schylovalo již delší dobu, protože nízké ceny paliv na světových trzích řadu let ochromovaly investice do rozvoje těžby fosilních a jaderných paliv, do jejich zpracování a ve VKS i do velkých elektráren a tepláren. Jejich náhrada preferovanými OZE postupovala zjevně nedostatečně, o nízkém zájmu o úspory paliv a energie nemluvě. Protože se investice zde staly vysoce rizikové, nevynakládaly se a riziko velké energetické krize rostlo.

Na jaře 2020 přispěla k dezorientaci v energetice pandemie nového druhu koronaviru, která snížila výrobu obecně a návazně i výrobu paliv a energií. I když šlo o dočasný jev, jednotlivé vlády států EU byly zaměstnány bojem s pandemií na hrozící energetickou krizi buď neměly čas, neboť rozpracovávaly Zelenou dohodu pro Evropu. Když kontroverzní očkování v první polovině roku 2021 utlumilo nejhorší projevy pandemie, došlo od poloviny roku 2021 k oživení ekonomik VKS. S ním začala prudce růst poptávka po energii. Nedostatečná nabídka paliv a energie a spekulace obchodníků se zemním plynem vedly k jejich prudkému zdražování. Rostly i ceny surovin a potravin. Trh se choval tržně, EU i Česko byly zaskočeny energetickou krizí, kterou ale měly předvídat. Situaci zásadně zhoršil 24. února 2022 ruský útok na Ukrajinu, fakticky proxy válka „Západ – Rusko" na Ukrajině.

Při trochu rozumné politice Západu by k válce nedošlo. Nepřátelství vůči Rusku Západ vyhlásil již v roce 1999 bezdůvodným přepadením Jugoslávie a rozšiřováním vojenského paktu NATO o bývalé socialistické státy sovětského bloku, přes ostré protesty Ruska. Hodně oleje do ohně přililo prohlášení NATO o připravenosti přijmout do paktu Ukrajinu a Gruzii v roce 2008. Situaci dále prudce zhoršil USA sponzorovaný státní převrat na Ukrajině v únoru 2014, následovaný zákazem neukrajinských jazyků na Ukrajině (postihl asi polovinu obyvatelstva, nejen nejpočetnější ruskou menšinu), zákaz řady politických stran a médií, masovým terorem nejen vůči obyvatelstvu povstalého Donbasu a stupňující se politika rusofobie, prý evropské hodnoty. Politika rusofobie na Ukrajině, v Polsku, v Pobaltí a zištné vojenské a ekonomické zájmy USA prodávat EU svůj drahý, méně kvalitní (nižší výhřevnost, více nežádoucích příměsí ad.) a klimaticky mnohem závadnější břidlicový plyn vykonaly své. Budování odpalovacích ramp pro rakety s doletem do Moskvy v řádu 5 minut v Okačevu u Oděsy, tajná výroba biologických zbraní hromadného ničení v řadě ukrajinských biologických laboratoří za peníze USA, zaměřených na slovanské obyvatelstvo, okázalé sedmileté ignorování minských dohod o urovnání na Donbase, osmiletý teror a příprava na dobití povstalého Donbasu a referendem k Rusku znovu připojeného Krymu vedly ruského prezidenta V. V. Putina k zahájení „speciální vojenské operace na Ukrajině i za cenu těžkých sankcí za strany Západu, alespoň podle Putinova opakovaného prohlášení. Samozřejmě, válka je nepřijatelná včetně té na Ukrajině. Je přitom pravda, že za přepadení Jugoslávie 1999, Afghanistánu 2001, Iráku 2003 či Libye 2011 nikdo západní agresory nesankcionoval, takže zažíváme opět nechvalný dvojí či vícerý metr.

Vedení EU na válečnou krizi reagovalo nejhloupějším možným způsobem. Místo aby se postavilo do čela snahy vyjednat zastavení války a sjednání pro obě strany přijatelného míru, plně se postavilo za Ukrajinu. Začalo ještě více Ukrajinu vyzbrojovat, i za cenu vlastního odzbrojení, vypracovávat a přijímat první, druhý, pátý, osmý balíček sankcí proti Rusku včetně omezování a později zastavování odběru ruských fosilních paliv v rámci už i před 24. únorem 2014 hrozivé politiky sankcí proti Rusku. Ceny fosilních paliv po 24. únoru 2022 tak následně nepřekvapivě dále zásadně rostly 3-5 krát. Protože je Rusko jejich velký vývozce a EU je nakupuje často za spotové ceny, paradoxně mu zásadně zvýšené ceny paliv a energií financují válku na Ukrajině. Rusko přitom svůj vývoz fosilních paliv rychle přesměrovává mimo západní země, zejména do Číny a do Indie, takže poklesem objemu jejich prodeje státům EU netrpí. Rozvojové státy se vesměs nepřipojily k západním sankcím proti Rusku s tím, že bližší košile než kabát (mnohé jsou závislé na dovozu ruského obilí, průmyslových hnojiv, ropy atd.) i proto, že zvůle Západu mají v zemích třetího světa již vesměs plné zuby. Příznačná byla podzimní reakce států OPEC+ - na místo Západem požadovaného zvýšení těžby a dodávek ropy se rozhodly těžbu ropy o 2 milióny barelů za den snížit a udržet tak vysoké ceny ropy na světových trzích. Odběr ropy z Ruska o 40 % ale zvýšily i USA, navzdory slovně vyhlašovanému embargu na dovoz z Ruska. Sankce prý uplatňují, jen když se jim to hodí. Naopak slibovaný břidlicový plyn na rozdíl od jara a léta 2022 sice státům EU začaly na podzim dodávat, ale za ceny 3-5 krát vyšší než jsou ceny zemního plynu u dlouhodobých kontraktů s Ruskem, o horší kvalitě břidlicového plynu nemluvě. Prostě, v rámci spojenecké solidarity USA státy EU sdírají z kůže a někteří v Česku, v Polsku či v Pobaltí jim za to ještě děkují.

Petr Staněk s odkazem na slovenské studie tvrdí, že sankce uvalené na Rusko v roce 2014 za Krym působily Západu asi 3 krát vyšší ztráty než Rusku, o zásadním posílení energetiky a zemědělství Ruska nemluvě. Současné sankce postihují státy EU mnohem víc, podle některých expertů asi 10 krát víc než Rusko. Ale EU jede dál, až do svého úplného zhroucení či rozpadu. Totiž, životní úroveň širokých vrstev občanů rychle klesá, zejména energeticky náročné podniky bankrotují nebo uvažují o přesídlení do států s dostatkem levnější energie.

Odpojování se od Ruska

Nová německá vláda SPD, SZ a FPD už v prosinci 2021 na nátlak USA rozhodla nezprovoznit dokončený plynovod Nord Stream 2. Polsko už před 24. únorem 2022 zastavilo odběr zemního plynu z Ruska plynovodem Jamal. Poté ho kupovalo „derusifikovaný" z Německa s využitím plynovodu Jamal v reverzním režimu za dvojnásobné i vyšší ceny.

EU tolik podporovaná Ukrajina omezila tranzit zemního plynu do EU plynovodem Bratrství o třetinu a vrazila tak řadě svých spojenců nůž do zad. Embargování Ruska Západem způsobilo, že se zastavila přeprava zemního plynu plynovodem Nord Stream I, viz nejprve kanadské obstrukce a poté německé nezprovoznění opravované turbíny plynovodu. Z energetické krize hlasitě obviňovaly Rusko a Putina, ač bylo a je zřejmé, že energetickou krizi vyvolaly svou dlouhodobě špatnou energetickou politikou a nereálnou politikou sankcí vůči Rusku. Dne 26. září velký vojenský teroristický útok těžce poškodil plynovody Nord Stream 1 (obě větve destruovány) a 2 (jedna větev destruována, druhá zůstala ušetřena). Sice již nějaký měsíc nebyly provozované, ale mohly být na základě politického rozhodnutí prakticky kdykoliv zprovozněny. Hlavní podezřelý z tohoto teroristického činu jsou USA (prezident Biden to ještě před válkou sliboval), které vehementně léta vnucují EU svůj velmi drahý a klimaticky mnohem závadnější břidlicový plyn, popř. spojenci USA Velká Británie a Polsko. Současně se Ukrajina neúspěšně pokusila zničit plynovod Turkish Stream.

Vedení EU a členských států s výjimkou Maďarska nedochází, že USA prostřednictvím Ukrajiny válčí nejen proti Rusku, ale také proti EU. Ke své škodě se EU stala vazalem USA. Ty jí nelítostně drtí. EU hrozí rozpad, mimo jiné pro nezvládnutou energetickou krizi.

Rozhodnutí Německa mohutně dotovat ceny paliv a elektřiny v Německu znamená zásadní zvýhodnění německých podniků a ohrožení konkurenceschopnosti ekonomik ostatních států EU. Jde o brutální porušení práva EU, byť mu to nemohoucí Evropská komise zpětně odsouhlasila. Německo podniká i další zoufalé kroky ke zmírnění energetické krize. Do 15. dubna 2023 odkládá uzavření svých posledních tří bloků jaderných elektráren, posiluje těžbu uhlí a výrobu elektřiny v uhelných elektrárnách, za účelem rozšíření uhelného velkolomu v Porýní likviduje i tamní park větrných elektráren…

Ani zveřejnění Zprávy Rand Corporation z 25. ledna 2022 ve švédském listu Nya Dagbladet, jak USA připravovali podstatné oslabení německé ekonomiky prostřednictvím války na Ukrajině, viz 9), s vedením EU nehnulo. Ani velké sezení předních politiků evropských států (bez Ruska a Běloruska) 6. října 2022 v Praze se nezmohlo ani na odsouzení válečné destrukce plynovodů Nord Stream 1 a 2, a to ani ve variantě bez jmenování viníka. Sezení reálně nad EU zlomilo kříž s tím, že za všechno zlo je vinen Putin a Rusko.

EU i Česko drtí energetická krize

Energetikou krizí, kterou samy vyvolaly, jsou více či méně postiženy všechny členské státy EU. Zle se projevují i četná minulá zanedbání. Jaderná mocnost Francie v létě 2022 neprovozovala přes 50 % svých jaderných elektráren. Některé nesplňovaly normy bezpečného provozu, další se v důsledku velkého sucha ocitly bez podmiňujícího chlazení říční vodou. Polsko, Finsko a Bulharsko se v létě 2022 odpojily od ruských dodávek fosilních paliv. Na podzim zjistily, že se bez nich neobejdou. Energetická krize již významně pomohla padnout vládám v Bulharsku, ve Švédsku a v Itálii. V případě pádu vlád v Černé Hoře, ve Velké Británii a na Slovensku byla neschopnost řešit energetickou krizi jen jednou z příčin jejich pádu.

Veliké problémy jsou i s dodávkami LNG. Kromě jejich přesměrovávání do lépe platících zemí východní, jihovýchodní a jižní Asie je vážným problémem velký nedostatek tankerů na přepravu LNG a nedostatek terminálů na jejich přečerpání z plynových tankerů. Mezi Francií a Španělskem chybí propojení plynovodů. Nepříjemné je i, že váznou dodávky zemního plynu z Alžírska pro jeho oživený spor s Marokem o Západní Saharu.

I když v jiných členských státech EU s výjimkou Maďarska o nekompetentnost řešit velkou energetickou krizi zakopáváme na mnoha místech, bezkonkurenčně nejhůře si vede nová česká vláda pětikoalice či spíš pětidemolice Petra Fialy (ODS, TOP-09, KDU-ČSL, STAN, Piráti), jež nastoupila v prosinci 2021. Její totální energetickou negramotnost ukazují výroky ministra zahraničních věcí piráta Jana Lipavského, že Putin nám o vánocích 2021 dal dárek ukázáním, že se klidně obejdeme bez ruského plynu, či ministra průmyslu a obchodu Josefa Síkely, že v případě nouze Němci omezí svou průmyslovou výrobu a chybějící zemní plyn nám dodají (asi jako když na jaře 2020 kradli zdravotní potřeby, zakoupené druhými státy, podle zásady „krademe vše, krademe všem") či když opakovaně zaměňuje závěrné elektrárny za neexistující elektrárny „závětrné".

Pravda, problémů v české energetice zdědila Fialova vláda víc než dost. Že je ale nevidí či spíš nechce vidět a všechnu kritiku bagatelizuje, je děsivé.

Vláda Petra Fialy patří k nejhorlivějším podporovatelům Ukrajiny na úkor české armády i obyvatelstva. V rámci této horlivosti přivedla na buben Armádu ČR (česká vojenská pomoc Ukrajině činila v říjnu 2022 podle ministryně obrany Jany Černochové 47 mld. Kč a v jejím důsledku vojenské sklady ČR zejí prázdnotou), ale proti sílící energetické krizi nedělá nic podstatného. Spoléhá prý na jednotné řešení na úrovni EU, které ale nepřichází a při značně rozdílní situaci v jednotlivých členských státech EU ani přijít nemůže.

Tváří v tvář hluboké energetické krizi vláda ČR ani nezakázala často spekulační vývoz paliv a energie z ČR, jak učinily mnohé jiné státy EU. Podobně nezakázala vývoz potravin.

Již v srpnu 2022 vláda ČR rozhodla poskytnout půjčku a.s. ČEZ ve výši 75 mld. Kč, aby mohla pokračovat v pro ČR ničivém vývozu elektřiny přes Lipskou burzu a jejím následném nákupu a prodeji v ČR za mnohonásobně vyšší ceny. Ani přebohatý ČEZ prý neměl dost peněz na zaplacení vysokých záloh, požadovaných na Lipské burze. Podobné půjčky v září odsouhlasila obdobné půjčky velkým soukromým vývozcům elektřiny z ČR.

Tzv. zastropování cen elektřiny a zemního plynu celého půl roku odmítala a poté je přijala ve značně perverzním provedení. Od 1. ledna 2022 zastropovala jen cenu silové elektřiny ve výši 6 Kč/kWh, tj. mnohem výše než navrhuje EU, na úrovni 4-6 krát vyšší než některé jiné členské státy EU. Cenu zemního plynu zastropovala ve výši 3 Kč/kWh (nikoliv kubík, jak někteří uváděli). Místo konečných cen spotřebitelů zastropovala ceny výrobců elektřiny, a to diferencovaně podle základních typů výrobců elektřiny nad 1 MWh (70 eur za MWh u jaderné, 180 – 230 eur za MWh u elektřiny z hnědého uhlí v závislosti na velikosti elektrárny, u biomasy 200 - 230 eur za MWh a u ostatních OZE 180 eur za MWh) a cestou enormních dotací, tj. na účet daňových poplatníků. Diskriminace jedněch na úkor druhých je zralá na ústavní žalobu stejně jako vládou prosazované zdanění nepřiměřených zisků sazbou 90 % (windfall tax), zde vzhledem k dvojímu zdanění při zachování stávajících daní z příjmu pro tyto subjekty. Byla zveřejněna jednoduchá schémata, jak banky a další velké firmy v zahraničním vlastnictví se mohou placení windfall daně vyhnout. Český oligarcha Daniel Křetínský stěhuje sídlo své firmy do zahraničí, aby se placení této daně vyhnul. Nepřekvapuje, že velký výrobce a vývozce elektrické energie ČR má doma jednu z nejdražších elektřin v EU.

Cenu elektřiny pro domácnosti lze čekat ve výši 9 i více Kč/kWh, protože se do ní zahrnou ještě náklady na distribuci, na daně ad. Mnoho zejména energeticky náročných výrob a občanů závislých na topení zemním plynem bude ožebračeno i při tomto zastropování. Naopak budou zachovány obří zisky energetických spekulantů a vytvoří se další obří díra ve státním rozpočtu.

K uzavření elektrárny Mělník 3 o výkonu 500 MWe došlo 17. srpna 2021. Zřejmě by se výroba elektřiny v ní ještě dala na nějakou dobu obnovit, ale neuvažuje se o tom. Nedotčeno zůstalo rozhodnutí zasypat rezervní důl Frenštát navzdory vyhrocené energetické krizi. Důl Frenštát byl v létě 2022 zasypán. Možnosti řešení energetické krize se tím v ČR dál zhoršily.

Relativně snadno těžitelná významná rezerva uhlí zůstává jen v lokalitě utlumovaného velkolomu Československé armády na Mostecku. Chrání jí ale územní limity těžby a existence městečka Horní Jířetín, které by se muselo zbourat. Městečko se samozřejmě zuřivě brání. Nemyslím si, že by to bylo dobré řešení. S praxí bourání obcí a měst jsme snad v Česku jednou pro vždy skončily.

Česko je ale energetickou krizí mimořádně ohroženo. Kromě řady výše uvedených faktorů, které lze shrnout jako nekompetentnost vlád ČR po roce 1989 a současné Fialovy vlády obzvlášť, je to dáno geograficky a historicky. Prý nám nic nehrozí. Přitom už ve 2. čtvrtletí 2022 se snížila životní úroveň občanů v průměru o 10 %. Při 18 % inflaci spotřebitelských cen (září 2022 proti září 2021) se ještě více znehodnotily úpory všeho druhu. Protiinflační zvyšování základní úrokové míry Českou národní bankou až na 7 % je jednak málo účinné vůči stávají, převážně dovezené inflaci, jednak podvázalo výroby závislé na provozních úvěrech a hypotéky. Řada nezávislých expertů předvídá krach té části české ekonomiky, která má vysokou spotřebu zemního plynu a elektřiny, a studený odchov té části obyvatel ČR, která přímo či nepřímo závisí na vytápění zemním plynem či elektřinou. Samozřejmě, chudí občané závislí na plynovém či elektrickém vytápění jsou ohroženi zdaleka nejvíc. Třešničkou na dortu je skutečnost, že užívání elektromobil dnes vyjde dráž proti vozidlu na benzín či naftu.

Vláda Petra Fialy má prý vše pod kontrolou, leč podnikatelé jsou zděšeni a občanům často zbývá jen modlení. V září začalo zavírání výrob, řada firem zkoumá možnosti odchodu do zahraničí za levnější energií včetně největšího podniku Škoda Mladá Boleslav. Hrubý domácí produkt ČR ve třetím čtvrtletí 2022 klesl o 0,4 %, mnohem víc, než předvídali ekonomičtí analytici. V tuto chvíli hraje největší roli na poklesu ekonomiky ČR skutečnost, že mnoho občanů i podniků je nuceno šetřit, kde se dá. Nakupují méně a tím podvazují poptávku po službách i zboží a také výnos daně z přidané hodnoty. Lze čekat i propad výnosů daně z příjmů, který nemusí do budoucna kompenzovat inflace. Ekonomická recese ČR nemine a bude podle všeho mnohem hlubší, než je nutné.

Nebezpečně roste i zadlužování ČR. Vláda navzdory významnému zvýšení příjmů státního rozpočtu vlivem vysoké inflace nepřekvapivě nic neušetřila a již k 31. říjnu 2022 je s deficitem na úrovni předchozí, jí tolik kritizované vlády Andreje Babiše. Jistě, asi 100 mld. Kč k deficitu přispívá daňový balíček z počátku roku 2021, schválený zejména poslanci ANO 2011, ODS a SPD na dva roky a nyní Fialovou vládou prodloužený na neurčito. Základem obrovských rozpočtových deficitů je ale katastrofální hospodaření vlády Petra Fialy. Návrh státního rozpočtu ČR na rok 2023 je tragický. Nedostatečná je zvláště jeho příjmová stránka. Uzákonění progresivního zdanění u pravicové vlády ale nelze čekat.

Přitom by v konkrétních podmínkách ČR stačilo málo, zejména přejít od politiky pro válku k politice pro mír, zrušit enormně nákladný a pro obranu ČR nepotřebný nákup nové vojenské techniky včele s útočnými stíhačkami F35, po vzoru Maďarska sjednat s Ruskem dlouhodobou smlouvu o dodávkách zemního plynu za pevné, relativně nízké ceny (k bezpečné dopravě ale aktuálně zbývá jen plynovod Turkish Stream), opustit Lipskou elektro energetickou burzu a zavést povinnost prodávat elektřinu za výrobní ceny plus určitý zisk přímo českým odběratelům, zredukovat převážně perverzní podporu OZE. Prvním požadavkem je zrušit velký, převážně fotovoltaický tunel z let 2009-10, dále podporu OZE omezit na investiční podporu solární energetiky. Nutné je i odstoupit od obchodu s povolenkami na emise CO2. Již v září 2022 je zejména energetickou a potravinovou chudobou v ČR ohroženo na 40 % občanů.

Věcné možnosti řešení energetické krize v ČR jsou podstatně snadnější než v EU, byť tato krize má v ČR mnoho rysů podobných s EU. Základní bariérou účinnějšího řešení energetické krize v ČR je nekompetentní vláda Petra Fialy, která krizi neřeší a některými opatřeními i vyhrocuje. Koná podle pokynů z Washingtonu, z Bruselu a z Berlína proti zájmům ekonomiky ČR a jeho obyvatel.

Odpor roste

Požadavek stotisícové demonstrace v Praze na Václavském náměstí 3. září 2022 na demisi vlády Petra Fialy, nahrazení válečné politiky mírovou politikou a na odstoupení od Green Dealu, organizované iniciativou Česká republika na prvním místě, byl zcela na místě. Podobné požadavky zaznívaly na obdobných masových demonstracích v Praze na Václavském náměstí 28. září a 28. října 2022 i na několika menších demonstracích organizovaných v jiných velkých městech ČR. Organizovanost těchto demonstrací přitom byla velmi malá.

Rozpaky vyvolalo vystoupení dvou ekologických protijaderných aktivistek na pětitisícové odborářské demonstraci proti asociální politice vlády ČR 8. října, neboť svým bojem proti jaderné energetice a bezzubým prosazováním Green Dealu přispěly k současné energetické krizi. Tato demonstrace odborářů se všeobecně hodnotí jako fiasko.

  1. října 2022 se v Praze uskutečnila důkladně organizovaná a někým hojně dotovaná demonstrace Milionů chvilek na podporu vlády Petra Fialy a její válečnické politiky, tj. za další hazard s naší budoucností. Vyzněla rozpačitě. Mnozí účastníci zřejmě ani nevěděli, proč přišli demonstrovat. Prý za Ukrajinu, za Českou republiku se zde prý demonstrovalo v pátek 28. října. Účast zachraňovali Ukrajinci.

Tu a tam se v Česku probouzí místní politická reprezentace. V Brně si vzpomněli na starý socialistický projekt výstavby horkovodu z Dukovan do Brna, zamítnutý v roce 1990. I při zachování územní ochrany jeho trasy si na jeho realizaci nějaký rok brněnští počkají, přičemž velmi tíživá bude už nastupující zima 2022/23. V Českých Budějovicích zanaříkali nad zkrachovalým budovatelem horkovodu z Temelína. Podařilo se sice vysoutěžit nového, ale tuto zimu horkovod v provozu určitě nebude a tamní teplárna jede na plyn. Horkovod do Budějovic a dalších jihočeských měst se ale měl začít stavět už v roce 2002, ve vazbě na zprovoznění druhého bloku JE Temelín. Město ale nemělo zájem, ač teplárnu ČB vlastnilo.

Oblast Veleslavína, Prahy 13 a Řep mohly mít dodávky centralizovaného tepla z uhelné elektrárny Mělník, leč hlavnímu městu to bylo jedno (mezi čtyřma očima mně bylo vysvětleno, že komunistické návrhy se zásadně odmítají a nikdo jiný prý jeho výstavbu nepožadoval) a tak chybí i územní ochrana trasy horkovodu z Holešovic do Veleslavína a dál do Řep a na Prahu 13. Pražská teplárenská sice po roce 1995 na tento horkovod napojila i pražské Jižní Město, Modřany, Komořany, Lhotku, Vysočany, Holešovice a vytlačila z nich palivo zemní plyn, ale řídila se především ziskem a snadností realizace.

Závěr

O rostoucí energetické krizi v Česku psali mnozí včetně mě, viz 10), 11), 12), podobně o ožebračování obyvatelstva touto krizí, viz 13) ad. Zatím to je jako když se hází hrách na zeď. Energetická a následně sociálně ekonomická krize se ale neptá a ptát nebude.

Literatura:

  1. Zelená dohoda pro Evropu, Brusel, 11. 12. 2019
  2. Harmonogram výstavby jaderných elektráren v ČSSR, materiál schválený vládou ČSSR v prosinci 1985
  3. Zeman,J.: Analýza vybraných problémů udržitelného rozvoje – pohled do budoucnosti a do minulosti, 2. 12. 2014, KSV – Fórum společenských věd, vyvěšeno 4. 1. 2015, ISSN 2336-7679, http://www.klubspolved.cz/ZemanJ141202-ch.htm
  4. Zeman,J.: Zabezpečení co největší ekologizace veřejné zakázky hlavního města Prahy na svoz, využití a zneškodnění směsných komunálních odpadů, Studie pro odbor odpadů magistrátu hlavního města Prahy, odevzdána 18. srpna 2015
  5. Jevons,W.S: „The Coal Question", 1865. Citováno v Brookes, 2000; resp. Rubínová,S. - Reakce poptávky domácností po energii na zvyšování energetické účinnosti: teorie a její důsledky pro konstrukci empiricky ověřitelných modelů, Politická ekonomie č. 3/2011
  6. Weizsacker,E.U. a kol.: Faktro čtyři, Phare, Frýdek Místek1996
  7. Informace z kontrolní akce č. 14/06 Peněžní prostředky určené na podporu výroby energie z obnovitelných zdrojů, s. 22, NKÚ 6. 1. 2006, Informace z kontrolní akce NKÚ č. 14/06 - Peněžní prostředky určené na podporu výroby energie z obnovitelných zdrojů (nku.cz)
  8. Zeman,J.: Green Deal jako ohrožení ČR i klimatu24.1.2022 Green Deal jako ohrožení ČR i klimatu – !Argument (casopisargument.cz)
  9. (http://nyadagbladet.se/utrikes/shocking-document-how-the-us-planned-the-war-and-energy-crisis-in-europe/, Švédský list Nya Dagbladet, do ČR 14. 9. 2022
  10. Zeman,J.: Energetická katastrofa v České republice, Halo n. 16. 3. 2022,
  11. Zeman,J.: Bojuje vláda ČR s energetickou krizí? Halo n. 17. 3. 2022
  12. Jak zastavit inflaci v ČR? Argument2.8.2022 (časopis argument.cz.
  13. Šulc,J.: Lidem hodili drobky. Parlamentní listy 14.9.2022
Foto