Symposium

Úvod

Vše začalo před něco více než rokem, v říjnu 2021. Mnozí z nás byli v objetí pandemie strachu z Covid-19 a s ním spojených strastí mnohých a radostí mála - nevolených. Autor příspěvku byl v té době v objetí intuice, potřebné pomoci několika blízkým a spřízněným duším a ke dni svých narozenin v horečce bez potvrzení Covid-19 mnoha testy na různých místech. Tím došlo k nesplnění slibu daného přátelům: vydat v tištěné formě několik článků. Proč? Prý proto, že velká většina představuje ceninu, která si nezaslouží archivaci v elektronické formě u médií, včetně Google a jemu podobné organizaci pro případ potřeby, nebo až přijde čas.

Mezi popsaným objetím v roce 2021 a dneškem uplynulo mnoho vody. Pandemie strachu z covid-19, po úspěšné zkoušce v ovládání veřejnosti v době míru a vládnutí bez Parlamentů, se stala minulostí a na pořad dne se dostala speciální vojenská operace na Ukrajině (SVO). Ta, se svými metastázemi se v průběhu roku 2022 projevila jako mnohem větší nebezpečí pro společnost a zdroj různých typů strachu, než tomu bylo s Covid-19. V neposlední řadě SVO odhalila konečně závěs, za kterým leží na podlaze nahá a umírající západní demokracie, pokrytectví, lež a žvanění. Demokracie bez pomoci a žvanění našich elit, jako výsledek transformace rozlišování mezi pravdou a lží utvrzují občany, že jenom konečným vojenským vítězstvím nad Ruskem přijde vytoužený mír a budeme žít po staru. Tomu ale, bohužel, nebude.

V říjnu 2022, kdy jsem měl již napsáno a zveřejněno několik článků na téma pravda, lež a žvanění přihlásil se u mne k rozhovoru nebožtík Anton Pavlovič Čechov (1860-1904). Tento na gymnáziu v Taganrogu neúspěšný student, přesto na Lomonosovově univerzitě v Moskvě vystudovaný lékař a autor lyrického drama (ve kterém děj neprobíhá v reálném životě, ale v citovém životě, tj. jeho hrdinové prožívají vnitřní drama), měl již během studií příznaky tuberkulózy. Přesto pracoval jako lékař, od roku 1886 už jen příležitostně a takřka výhradně pro chudou klientelu. Nehledě na symptomy tuberkulózy Čechov prožil několik milostných vztahů. Po ukončení školy požádal o ruku Židovku Duňu Efrosovou, její rodiče však ke sňatku nedali souhlas. Ani přátelství s Liljou Markovou neskončilo manželstvím. Komplikovaný poměr s Likou Mizinovovou byl jedním z popudů jeho cesty na Sachalin. V roce 1901 se Čechov oženil s Olgou Knipperovou (1869–1959). Poznal ji jako herečku Moskevského uměleckého akademického divadla (MCHAT), kde vystupovala v titulních rolích jeho her.

Už nemocný Čechov v roce 1890 podnikl tříměsíční cestu na Sibiř. Jeho zpráva z cesty popisuje otřesný život vyhnanců v carské říši. Rok nato navštívil Rakousko-Uhersko, Itálii a Francii. V březnu 1892 zakoupil na radu lékařů usedlost v Melichově, 70 km jižně od Moskvy. Dnes je zde Čechovovo muzeum. V roce 1894 Čechov opět navštívil Evropu, nikdy však Česko. Návštěvu Evropy uskutečnil v doprovodu přítele, vydavatele a novináře Alexeje Sergejeviče Suvorina (1834-1912). O něm několik slov.

Suvorinova spisovatelská osobnost je poněkud zastíněna jeho žurnalistikou. Přesto byl velmi plodný a publikoval řadu povídek a divadelních her v hlavních liberálních médiích. Suvorin využil úspěchu a v roce 1871 založil vydavatelství. Mezi jeho prvními publikacemi byl Ruský kalendář, velmi žádaný po celém Rusku, následovaný bezprecedentní sérií levných vydání klasiků, zahraničních i ruských. Pro náročnější čtenáře vydal soubor bohatě ilustrovaných alb o velkých galeriích Evropy.

Na konci 19. století Suvorin vydal sérii městských adresářů, vydávaných každoročně pro Petrohrad, Moskvu a zbytek Ruska, které podrobně popisovaly jména a adresy soukromých obyvatel, vládních úřadů, veřejných služeb a středních a velkých podniků. Často jsou proto označovány jako adresáře Suvorina a používány i dnes moderními genealogy ke sledování rodinných příslušníků, kteří žili v carském a raném sovětském Rusku, když chybí životně důležité záznamy nebo je obtížné je najít. Historici, nevím, zda k nim mohu zařadit moderní české, je používají ke zkoumání sociálních dějin Ruska konce 19. století a počátku 20. století.

V roce 1876 Suvorin koupil krachující noviny - Novoje Vremya (Nová doba); Šéfredaktorem zůstal až do své smrti. V roce 1880 založil renomovaný historický časopis Istorichesky Vestnik. Jako jeden z nejziskovějších a nejmodernějších podnikatelů v ruském vydavatelském průmyslu využil příležitost ovlivnit mladou generaci svými konzervativními a stále reakčnějšími prohlášeními. Novoje Vremja například podporovalo politiku antisemitismu a rusifikace prosazovanou vládou Alexandra III. V roce 1895 dokonce založil vlastní divadelní společnost. Jeho konexe mu umožnily dosáhnout zrušení cenzury mj. díla Lva Nikolajeviče Tolstého Moc temnoty. Netrvalo dlouho a Suvorinova záliba v kontroverzních kusech učinila jeho divadlo nepopulárním u liberálních elit. Za zmínku stojí - Synové Izraele (1900) a Ruská revoluce 1905 a seznámení se s prací Ambler, Effie - The Career of Aleksei S. Suvorin, Russian Journalism and Politics, 1861–1881. Wayne State University Press, 1972. Zpět k Čechovovi.

Lékaři mu doporučili pravidelný pobyt na Krymu. V roce 1898 se proto rozhodl, že se zde usadí natrvalo. Architekt Lev Šepovalov mu v Jaltě postavil dům, později nazvaný Bílá vila. Čechov se do něj spolu se sestrou a matkou nastěhoval v září 1899. Dnes je vila muzeem. Ještě ani jednou se nestalo, že bych během pobytu na Krymu muzeum nenavštívil a vyjádřil hold spisovateli, který nám zanechal nadčasovou pravdu: Nevěřím naší inteligenci, pokrytecké, falešné, hysterické, nevychované, líné; nevěřím ani tehdy, když trpí a naříká, neboť její utlačovatelé vycházejí z jejích vlastních hlubin.

Symposium

Kniha Symposium představuje sborník 95 článků a rozhovorů - autora tohoto příspěvku - ve dvou svazcích (celkem 840 stran)- Název navrhla mně spřízněná duše JUDr. Marian Grígel, blízký spolupracovník bývalého prezidenta Gustava Husáka, bývalého československého premiéra Jozefa Lenárta a v neposlední řadě spoluautor znaku KSČM – třešniček. Stalo se to poté, co jsme si během jednoho z našich setkání (symposií) vyměnili informaci o záměru vydat sborník na papíře jako odpověď na přání čtenářů, kteří považují většinu článků za ceninu, jejíž uskladnění v elektronických médiích není důstojné a je nepohodlné pro studium a další použití.

Symposium (také pít společně) bylo po vzoru starých Řeků součástí banketu, který se konal po jídle. Naše skromná privátní symposia se i dnes také konají po jídle. Začínají odpoledne a končí většinou večer v dobré náladě. Nejsou ale doprovázena hudbou, tancem, recitály, jako tomu bylo u Řeků. Naše rozhovory na témata minulosti, přítomnosti a představitelné budoucnosti si ozdobujeme vtipy, vzpomínkami na vše možné a před loučením lidovými písničkami.

Formální literární díla popisující symposium zahrnují dva sokratovské dialogy, Platónovo a Xenofónovo symposium a řadu řeckých básní, jako jsou elegie Theogna z Megary. Stejně jako mnoho jiných řeckých zvyků byl estetický rámec symposia přijat Římany, a to pod názvem comissatio. Další římskou verzí sympozia bylo convivium. Role žen v symposiích se lišila. Římským ženám bylo právně zakázáno pít víno jako věc veřejné morálky. Od mužů se očekávalo, že budou kontrolovat vlastní spotřebu vína. Etruským ženám bylo dovoleno pít víno a slévat se s muži. Proto některé etruské ženy byly dokonce považovány za zkušené pijáky a byly často pohřbívány s nápoji a se zbytky hodování. To označovalo, že se účastnily symposia.

Nejviditelnější rozdíly mezi řeckými a etruskými pijáckými večírky se odrážejí v etruském umění. Etruské malby ukazují muže a ženy, jak společně popíjejí víno a válejí se na stejných polštářích. Sarkofág manželů, nalezený v etruské oblasti z let 520–530 př. n. l., zobrazuje muže a ženy, kteří spolu odpočívají v kontextu hostiny. Dění dnes proto nepředstavuje nic nového.

Připomínám umění, protože poezie a hudba byly ústředním bodem potěšení ze symposia. Svobodné ženy s postavením se neúčastnily symposií, zato byly najaty vysoce postavené prostitutky (hetairai) a baviči. Otroci a chlapci také poskytovali služby a zábavu. Jedním z rysů symposií byla skolia: pijácké písně vlastenecké nebo špinavé povahy předváděné soutěžně s jedním symposiem. Protože symposiasté se účastnili rétorických soutěží, slovo symposium začalo v angličtině odkazovat na jakoukoli událost, kde se pronáší více projevů. Proto v moderním pojetí symposium znamená také akademickou konferenci nebo setkání. O něj jde v knize nazvané Symposium.

Jedná se o sborník článků, rozhovorů a komentářů na historická a aktuální témata a dění u sousedů a ve světě, ve kterém se odráží věrnost a setkání se čtenáři formou knihy, bez ohledu na to, zda jde o hlavy studované, studující, s titulem nebo bez titulu. Čtenářům hledajícím uplatnění nebo svoji roli v civilizačně přelomové době Symposium nabízí možnost pochopit, že v takové době platí především, že všechno má svůj čas, že dění ve světě představuje hledání nového uspořádání spolužití různých civilizačních oblastí nacházejících se v ruském, čínském, islámském, židovském, křesťanském a dalších civilizačních světech, anglosaský nevyjímaje. A samozřejmě i starou Rabínovu radu: Vše je jinak, synu!

V hledání je totiž obsaženo tajemství pochopení toho, co se děje na hranicích zmíněných civilizačních světů, co nás čeká, co nás nemine. Dnes převládá rozum politologů, sociálních inženýrů a fanaticky věřících (v jedinou pravdu), kteří neznají ani předmět toho, co studovali, co dnes hlásají nebo dokonce šíří jako učitelé.

Proto i pro knihu Symposium (ISBN 978-3200-08777-4, Pharus de Victoria, Bludenz), přislíbeném vydání vydavatelstvím Torden (Kežmarok) a vyrobenou powerprint (Praha) pro spřízněné duše doma i ve světě, přátele, a která je t.č. k dispozici u JIN.s.r.o, Nad Lomem 14, 147 00 Praha 4 (telefon 724 724 432) a ČSUZ, Karmelitská 25 (telefon 257 533 732), ICL (Institut české levice) a knihovna Bohumíra Šmerala, Politických vězňů 9 platí: Souhlasu netřeba.