Autor: Jaroslav Šulc, Naše pravda | 24. 7. 2023
V minulém čísle Naší pravdy v článku Reforma veřejných financí klepe na dveře byla uvedena tabulka vývoje klíčových makroekonomických údajů české ekonomiky v letech 2019-2022. Při srovnání dat uvedených za rok 2019 s lety následnými je na první pohled patrný zničující dopad covidové pandemie. Té pověstné černé labutě, jejíž příchod nikdo neočekával, a tudíž asi nikdo nebyl připraven.
Nepochybně nejtragičtější je – a plyne to z dlouhodobých křivek úmrtnosti – předčasné úmrtí asi 40 tisíc osob. V roce 2021 výhradně z generace seniorů, v dalším roce bohužel s děsivým dopadem i do mladších věkových kategorií s tisícovkami obětí. Ale pandemie tvrdě postihla prakticky všechny oblasti společenského života.
Neplakat nad rozlitým mlékem
Nemá dnes valný smysl meditovat, jestli lidé pověření správou věcí veřejných – od členů vlády přes poslance až po krajské a místní zastupitele – reagovali v covidové krizi vždy a ve všech fázích optimálně. Asi ne, rozhodovalo se přece doslova za pochodu a většina zodpovedných tak činila jistě úměrně svým znalostem a reálným možnostem. Některá opatření byla chvatná, jiná zase zpožděná, další zbytečně plošná, místo přesně zacílených apod. Ale to je do značné míry vysvětlitelné jak nedostatkem informací (třeba o finanční situaci konkrétních skupin domácností, kdy si mánie úzkostlivé ochrany osobních dat vyžádala svoji neblahou daň), tak zejména dlouhodobým stresem a únavou.
Všichni jsme se fakticky učili na pandemii reagovat v reálném čase a jistě se snahou udělat co nejméně fatálních chyb – a nejen tady, v České republice, platí to obecně. Ale covidová krize je – čistě medicínsky – naštěstí za námi, byť spoustu postcovidových dusledků u tisíců osob, které byly nakaženy a přežily, vůbec nelze přehlédnout.
Avšak ješte mnohem komplikovanejší než u dopadů medicínských to je, pokud jde o dopady čistě ekonomické, resp. finanční.
Jakž takž to jde u vyčíslení výpadku v tvorbě hrubého domácího produktu – činí necelých 300 miliard Kc v roce 2020 oproti roku předchozímu (5013 mld. Kc a 5304 mld. Kc ve stálých cenách 2015), ale dost dobře není možné přesněji spočítat celkové náklady na celení covidové pandemii. Proto jen mluvíme o řádu přibližně asi sedmi set padesáti až osmi set miliard korun, což je jen prostý součet dvou ročních deficitů státních rozpoctů (2021+2022) jako přímého důsledku nečekaných výdajů a snížených příjmů. Další ztráty – naštěstí minimálně o řád či dva řády nižší, ale i tak jde pořád o miliardy korun - utrpěly v souhrnu prakticky všechny subjekty – firmami a živnostníky počínaje a domácnostmi konče.
Avšak velikou neznámou – pro efektivní reformu veřejných financí nicméně zcela klíčovou – je časový horizont působení ztrát, resp. způsob, jak je postupně vykrýt. Nešlo zdaleka jen o roky 2020 či 2021, jejich dopad je víceletý. Pro úplnost dodejme, že jakkoliv není možné spočítat, jak by se vše hypoteticky vyvíjelo (co, kdo všechno a kdy nejpozději by finančně zkolaboval, kdyby nebyl v minulých letech zmíněný a nikým nepředpokládaný mnohasetmiliardový tok veřejných peněz nasměrován k jednotlivým subjektům), tak současně je třeba říci, že seriál vynucených anticovidových kroků neměl zásadně jinou alternativu.
A detaily už není důvod rešit, prostě minulost je daná.
Problémem je Fialuv kabinet
Faktem zůstává, že peníze v anticovidovém tažení byly vedomě vynaloženy bez krytí odpovídajícím množstvím zboží ci služeb. A dosud se obří rozpočtové deficity dál reprodukují a představují důležitou složku, jakousi »zápalnou« směs spolehlivě podněcující růst cen. A je tu nejen dopad deficitů: Nutno připočíst opožděné a zbytečně vysoce nastavené cenové stropy energií, spuštění cenové laviny, potravinami počínaje a nájemným ci cenami bytů konče, předstih příjmů před produktivitou práce, dopady z nezvládnuté globalizace, plíživou demografickou krizi, pomatenost Green Dealu, resp. dekarbonizace. K tomu konflikt na jihovýchodě Ukrajiny a následný razantní obrat k militarizaci evropské a také české ekonomiky.
Tato toxická směs má z hlediska změny priorit veřejných financí a vyvolaných nákladů obdobné »efekty« jako předchozí opatření na snížení negativních dopadů pandemie. Predevším dlouhodobé nezvládání inflace v kombinaci s velmi pomalým a přerývavým ekonomickým růstem, tedy stagflace, a provázené neochotou/neschopností vlády tomu aktivne čelit, se tak dnes ukazují být kardinálním problémem. S dopadem nejen do všech partií verejných financí, validity firemních kalkulací, smysluplnosti kolektivního vyjednávání, ochrany lidí před znehodnocováním jejich celoživotních úspor apod., ale fakticky do celého bežného chodu této společnosti. Je zjevné, že s demokraticky promyšlenou a prodiskutovanou reformou veřejných financí, kryjící výše zmínené negativní faktory, nelze dále otálet. Platí staré: Když do lodi tece, všichni k pumpám!
Tento příspevek je pouze nástřelem problému, proto autor vítá reflexe, at podpůrné, nebo negativní. Jde mu o vyvolání diskuse, dokud je čas.
