Autor: Ladislav Šafránek | 30. 1. 2024
Rozhodující dávkou důchodového zabezpečení, resp. sociálního důchodového pojištění, jsou bezesporu starobní důchody. Koncepční otázky celého důchodového zabezpečení je možno a nutno odvíjet právě od koncepce starobního důchodu. Pro další období je v České republice aktuální především dynamizace důchodů. V tom panuje většinová shoda stejně jako v potřebě přizpůsobení důchodového systému trendům dynamiky a trendům sociální politiky. Za těmito výzvami se bohužel skrývá třicet let marných snah a nadějí, jejichž prapůvod spolu se snahou o změnu systému lze bez většího úsilí vystopovat již v dobách budování socialismu. Všechny dosavadní tzv. reformy však byly pouhými snahami o dílčí přizpůsobení se novým ekonomickým trajektoriím, kdy skutečné reformy byly odkládány na vstřícnější období, což platí dosud.
Zdroje zrodu
V praxi se historicky uplatnila dvě klasická pojetí starobního důchodu. Invalidní koncepce spočívající na předpokladu, že od určitého věku nemá smysl zjišťovat individuální stupeň invalidity, neboť ta se předpokládá. Starobní důchod se v tomto pojetí chápe jako doplněk invalidního důchodu. Jde o dlouhodobě překonané, nikoli však neexistující (v některých rozvojových státech) řešení. Druhá - výsluhová - koncepce vznikla dříve (dokonce v době upevňování absolutistických monarchií). Podle ní se starobní důchod stává po určité době odpracovaných let resp. po určité době pojištění nárokovou částkou. Věk odchodu do důchodu není pevně stanoven, základem je „presumpce výsluhy“, event. právo na odpočinek po určité době služby.
Současná koncepce starobního důchodu staví na kombinaci obou klasických pojetí. Faktické nárokové schéma v kapitalistických státech je v rozhodující míře dáno výsledky třídního boje. Věková hranice osciluje kolem 60 – 65 let, čili již nelze hovořit o uplatňování invalidní koncepce (i když existují skupiny pracujících, které svou fysickou i duševní náročností práce kritérium „invalidity“ jistě naplňují. Marxistická koncepce starobního důchodu se naopak zakládá na existenci celospolečensky významných peněžních (pojistných) potřeb ve stáří a z nutnosti jejich uspokojování v rámci sociálního pojištění. Starobní důchod je chápán souběžně jako nástroj pokračujícího rozvoje osobnosti starého člověka. Obsažnost problematiky starobních důchodů je dána postupnou ztrátou pracovní schopnosti v důsledku stárnutí, velkými individuálními rozdíly mezi lidmi z tohoto pohledu a potřebami národního hospodářství, věkovou i profesní situací na trhu práce (včetně regionálních i sociálních kapacit a možností jejich okamžitého zapojení do pracovního procesu), jakož i finanční možnosti ekonomiky saturovat zvyšování starobních důchodů.
Limity
Při plné pracovní schopnosti v důchodovém věku nelze hovořit o existenci pojistných potřeb (to v omezeném rozsahu platí i v případě částečné pracovní schopnosti). Z tohoto pohledu je neakceptovatelný názor, že odchod do starobního důchodu je odchodem na „zasloužený odpočinek“. Na druhé straně nelze, s ohledem na postupnou ztrátu pracovní schopnosti v důsledku stárnutí organismu, učinit možnost odchodu do starobního důchodu závislou na prověrce této pracovní neschopnosti.
Přístup ke starobnímu důchodu z hlediska uspokojování peněžních a dalších potřeb starých lidí směřuje k přednostnímu využití invalidní koncepce starobního důchodu. Penze je formou materiálního zabezpečení práce neschopných členů společnosti. Aplikace výsluhové koncepce vede k vyšší finanční náročnosti celého důchodového systému.
Kritérium důchodového věku
Důchodový věk je nezbytnou umělou hranicí pro možnost odchodu většiny pracujících do důchodu, pro vznik nároku na starobní důchod. Jeho stanovení však není dogmatem, nýbrž předmětem náročné diskuze založené na subjektivním licitování a získávání politických bodů. V praxi však nikoli překvapivě vítězí dogmatický konservativní přístup. Jeho modifikace je dána variantním stanovením rozhodného dne (roku) především „pružnou“ věkovou hranicí. Jde například o zvýhodnění při pozdějším odchodu do penze představované mj. zvýšením důchodové částky. ve státech Evropské unie se při průměrném rozhodném věku mezi 60 – 65 lety pohybuje kolem tří až pěti let (v České republice aktuálně změněn právě z pěti let na tři). Zde je třeba zaznamenat, že zájem o zvyšování let odchodu do důchodu je silně sociálně diferencován zejména ve vazbě na fysickou i psychickou zátěž profese. Ze strany zaměstnavatele pak především potřebou specializovaných profesí. K tomu je nutno dodat, že stanovení základního rozhodného dne pro odchod do důchodu je nejen ekonomickou a sociální otázkou, ale i tématem veskrze politickým. Dodejme, že změna rozhodného dne, resp. rozsah, zaměření a kvalita nutně musí resonovat s ekonomickou potřebou vzniku peněžních potřeb a zdravotním stavem populace. to je velmi podstatné zejména srovnáváme – li aktuální stav s dobou konce 80. let, kdy sice byla věková hranice stanovena na 60 let, tedy podstatně níže než je aktuálně, nicméně při zásadně vyšší hranici dožití. Navíc zde hraje významnou roli možnost předčasného důchodu, při splnění některých podmínek pensionování i bez snížení důchodu.
Úvahy o důchodovém věku nelze oddělit od ostatních komponentů problematiky (nejen) starobního důchodu. Významný politický aspekt mají zejména propojování ekonomických a sociálních souvislostí problematiky. Je očividné, že věkem zákonitě klesá práceschopnost jedince, což by měl každý sociální systém respektovat. Nedostatek pracovníků, o který se sociálních půtkách bojuje, by neměl být dominantní, nýbrž výjimkou. Na jedné straně stojí deklarovaný nedostatek pracovních sil s podstatně většími nároky na odměňování (z titulu „přesluhování“ a souběhu), které fakticky vytvářejí nerovnost na trhu práce a působí disproporce v celkové efektivnosti výroby a produktivitě práce. Stávající systém sociálního zabezpečení a zejména metodika jeho realizace má silné negativní účinky projevující se v komparaci s vyspělými státy EU jak stacionárně, tak i v dynamice ve vazbě na růst mezd, platů a příjmů.
Vedle základního důchodového věku je samostatným problémem důchodový věk žen. Bez větší nadsázky jde o jeden z nejsložitějších ekonomických a politických „třináctých komnat“ přežívajících z hlubin tzv. socialismu. Zvláštností je postupně zvyšovaný snížený důchodový věk pro ženy, kdy se diferenciace podle počtu vychovaných dětí odráží mj. ve výši starobního důchodu. Zde je nutno připomenout odlišnou vitalitu mužů a žen právě v předdůchodovém období života. Řešením je postupné zvyšování důchodového věku žen a přechod k jednotnému věku bez ohledu na pohlaví. Mateřství je třeba brát v úvahu v sociálním pojištění, ovšem tak, aby byly uspokojovány pojistné potřeby v době, kdy to rodina potřebuje a ne jako zásluha v poslední fázi životního cyklu (se zpožděním o jednu generaci). K výchově dětí je vhodné přihlížet jako k tzv. náhradní době při vyměřování důchodu. Zajímavé je, že v současnosti tolik oslavovaná „vymoženost“ každoročního zvyšování důchodového věku žen o 1 – 2 měsíce má spolu s řadou dalších opatření svůj prapůvod v 80. letech minulého století.
Zmíněná tendence k sjednocení důchodového věku žen a mužů má svůj racionální základ v tom, že jednu polovinu občanů není správné preferovat proti druhé polovině. Obecně se totiž preference poskytují menší části populace, což v aktuálním pojetí není dodrženo.
Zásluhovost
V problematice starobního důchodu hraje významnou úlohu princip zásluhovosti, který je naplněním zásady rozdělování podle práce v této oblasti. Jde o jeden z nosných principů socialistické ekonomické teorie a politiky, která se bohužel prosazuje v podmínkách současné třídní situace velmi obtížně. Bez dalšího lze uvést rozpor mezi fysickou a duševní prací, mezi „mzdovou“ a „platovou“ sférou, mezi směnovým a klasickým pracovním režimem. Zde však máme na mysli odraz promítnutí zásluhovosti ve výši starobního důchodu zohledněním výše příjmů zaměstnance. Teorie stejných žaludků z 80. let byla vývojem zavržena a omezena možnostmi národního hospodářství, ale i bezprecedentním ustupováním vládnoucím politickým silám. Nůžky mezi dolními a horními deseti procenty v reálných zdaňovaných příjmech jsou v České republice čtvrté nejmenší v celém evropském kontextu, což se zásadně liší od reálných příjmů těchto skupin a kvalitativně likviduje nikoli pouze princip odměňování sui generis, ale i speciální princip zásluhovosti.
V teorii (i té marxistické) se většinou mlčky přepokládá, že peněžní potřeby starobních důchodců jsou menší než předchozí výdělek. Až na výjimky se podstatně snižují náklady na výchovu dětí, byť značně diferencovaně. K zamyšlení je zejména porovnání těch nákladů starodůchodců, které jsou hrazeny ze společenských zdrojů proti nákladům hrazeným z privátních zdrojů, zejména finančních úspor. Spotřeba rodičů je tak do relativně vysoké míry
závislá na počtu vyživovaných dětí, kdy většinu nákladů nesou rodiče. Znamená to vyživovací povinnost rodičů vůči dětem v produktivním věku, zatímco v postproduktivním věku ji neuvažujeme. V obou případech změnit a sjednotit kritéria hodnocení Závěr je, že starobní důchod by měl být stanoven např. na úrovni 50 % procent průměrné mzdy pro starodůchodce s dvěma vyživovanými osobnostmi, a co do skutečné výše dále upravován (nahoru a dolů) například o 5 % vyměřeného základního důchodu. Za základní problém nutno pokládat sjednocení kritéria pro stanovení důchodu, zajistit jejich průhlednost a dlouhodobost, a kompatibilitu, mezinárodní srovnatelnost. A především zajištění stejných kritérií hodnocení. Nic z toho není v široké digitalizaci společnosti a využívání umělé inteligence nemožné. Za základní kritérium řešení jak principu zásluhovosti, tak změny zásadních důchodových sazeb a jejich tvorby se ovšem musí stát průhledná a dlouhodobá srovnatelnost jednotlivých parametrů. Nepochopitelné je např. směšování „čisté“ a „hrubé“ mzdy, výplaty „ex post“ a „ex ante“, v zásadě výlučně subjektivní zařazování do kategorií náročnosti profesí a mnohé další, přežívající často z dob „reálného socialismu“. Absurdní je zvláště faktická abstrakce od reálně hodnocené a objektivně stanovené vazby čistého výdělku a předpokládané úhrady celospolečensky významné pojistné potřeby (reálný podíl čistého výdělku uspokojujícího plnou úhradu potřeb starodůchodce lze odhadnout na 75 % nově přiznaného starobního důchodu). Detailní rozvrstvení a strukturování reálného příjmu (důchodu) lze upravovat automaticky a rozdíly mezi příjmy starodůchodců kompensovat selektivně formou příspěvků či podpor zásadně však individuálně.
Sdílení nároků
Jedním ze základních (nejen) teoretických problémů v podstatě společných pro důchodovou politiku přelomu milénia a přežívajících dosud je rozdělování nároků na starobní a další důchody, získaných osobami žijícími společně. Východiskem úvah o sdílení nároků partnerů v sociálním pojištění je nárůst významu rizika rozvodů, dopadajících zejména na ženy, které jsou v dosavadních poměrech stále ještě finančně více či méně závislé na svých mužích. V diskuzích, které se vedou, jsou nejvíce kontroversní úvahy zrovnoprávnit oba partnery v nárocích na dávky sociálního pojištění získaných v době společného hospodaření. Požaduje se i oddělená výplata takto určovaných důchodů, aby žádný z partnerů nemohl být zbaven osobního příjmu.
Vyjdeme-li ze vzájemné vyživovací povinnosti v manželství a z obecně nestejných výdělků manželů (partnerů), jde o to, aby práva i povinnosti partnerů byla kodifikována včetně dostatečných sankcí za porušování oboustranné zásady vzájemnosti a participace. Dosavadní zásady, jakkoli se tváří moderně a vstřícně, jsou velmi nedokonalé a nesystémové, v běžném životě bez dostatečné kontroly relativně snadno zneužitelné. Vyvstává oprávněná otázka, regresí pro zneuživatele dávek doplňujících nedostatečnou kontrolu čerpání a využívání důchodů. Zásadně je nutno odmítnout nikoli marginální představy, že starobní důchod je zásobárnou, jakýmsi reservním fondem pro začínající a střední generaci. Rozdíly plynoucí
z obecně nestejných výdělků nelze, jak se stále někdy proklamuje, pokládat za předmět celospolečenského zájmu, nýbrž za individuální záležitost manželů. Obdobně lze diskutovat o zásluhovosti, periodizaci či rozsahu péče o dítě jako náhradní doby pro získání nároku na důchod. Zde je třeba zásadně odmítnout snahy o státní zásahy do společného rodinného rozpočtu např. návrhem o „ vyrovnávání“ či „sdílení“ důchodu včetně variant vzájemného přepočtu jeho výše. Rovněž tak je velmi diskutabilní snaha individuálním pojištěním zajistit rovnost manželů v důchodových nárocích získaných v době jejich vzájemné vyživovací povinnosti. Teoreticky by tyto nároky mohly být předmětem vypořádání majetkových vztahů při zániku bezpodílového spoluvlastnictví. Za skutečně účinné lze však pokládat zřejmě pouze řešení v přímém rozdělování důchodových nároků v době jejich vzniku, tzn. každoročně v době pracovní činnosti. Základní pozornost pak nutně směřuje k zápočtu odpracované doby a k zápočtu výdělků.
Důchodová politika
Pro starobní a další důchody byla původně typická jejich neměnná výše po celou dobu jejich vyplácení. Zejména po 2. světové válce a se vznikem bipolárního světa však podmínky zásadně změnily. Prodlužuje se průměrný věk dožití, růstu cen a životních nákladů. Nejen proto se neměnná výše důchodů stává neudržitelnou. Ukázalo se, že jednorázové úpravy důchodů jako jediná metoda dynamizace důchodů vedou k jejich zaostávání za celkovou dynamikou životní úrovně. Jde o typický projev „zbytkového“ přístupu k sociálním výdajům stále částečně přežívající z období tzv. socialismu. Zabránit tomu lze pouze zavedením důsledné automatické dynamizace důchodů v závislosti na vývoji průměrné mzdy. Nutno přiznat, že zavedení automatické dynamizace starobních důchodů je dlouhodobě pokládána za politickou prioritu. Bohužel však při hlubším pohledu a prizmatem koncepčnosti měřeno tomu t není. Systémové řešení je v praxi nahrazováno jednorázovými úpravami již vyplácených důchodů.
Významným rysem přežívajícího modelu je přes veškeré politické projevy stále ještě zmíněný „zbytkový“ přístup, jehož nebezpečím je např. prohlubování meziodvětvových rozdílů, neodůvodněná diferenciace při posuzování kritéria zásluhovosti a katalogizace prací do jednotlivých tříd. Neznamená to nutně změny ve vztazích k ostatním složkám reprodukčního procesu, ale určitě související komplexní pohled na vnitřní strukturu sociální sféry a její hybné síly. Zásadně nelze připustit omezování závazné dynamizace např. z důvodů nedostatku celospolečenských zdrojů.
Předpokladem účinné důchodové politiky je její komplexnost, srozumitelnost, systémovost a dlouhodobá platnost. Vlastnosti, které polistopadový establishment, bez ohledu na barvu svého loga, bezradně nechápe a neuplatňuje. Proto jsou pokusy vlády a jí předpokládaná řešení předem odsouzena k další rychlé úpravě či novelizaci.
Dynamizaci musí v reálném a funkčním modelu starobního důchodu (ale i dalších modelů) podléhat nejen všechny dosud vyplácené důchody, ale i nárokové schéma pro výpočet důchodů. Bude-li ponechána dnešní konstrukce důchodů, pak to znamená pravidelnou úpravu i hranice plného i částečného zápočtu výdělku do základu pro výpočet důchodu. Je zásadně nepochopitelné, proč dosud přetrvává nepochopitelný stav, kdy se výpočet důchodu provádí z hrubého výdělku a důchod nepodléhá zdanění. Rovněž proč se neberou v úvahu další zdaněné příjmy potenciálního důchodce. Zásadně je nutno odmítnout jednorázové změny v nárokových schématech a ve výpočtu nově přiznávaných důchodů. Charakteristikou nové koncepce důchodů by měla být i eliminace varianty předkládání požadavků na dodatečné celospolečenské zdroje.
Praha, 29. 01. 2024
.
