Zamyšlení po poslání (2)

Odpověď na otázku – Proč použil taková slova? je složitá, a současně i jednoduchá.

Pro nalezení odpovědi je nutné snažit se porozumět a pochopit osobnost prezidenta Putina. Klíčovou scénou v jeho životě musela být výtržnost demonstrantů před budovou KGB v Drážďanech v lednu 1990. Putin tenkrát zavolal a požádal o pomoc. Jediné, co slyšel z druhé strany, bylo: Nemůžeme nic dělat, dokud nebudeme mít rozkaz z Moskvy. A Moskva mlčí. V určitém okamžiku konečně dorazili sovětští vojáci a demonstranti se stáhli. Ale byla tu jedna věc, kterou jsem nemohl dostat z hlavy, řekl Putin: Moskva mlčí. Chápal jsem, že Sovětský svaz je nemocný. Byla to smrtelná nemoc zvaná ochrnutí. Paralýza moci.

Další budíček pro Putina musel být v roce 1990 během první války v Perském zálivu. Jevgenij Primakov jménem Michaila Gorbačova se snažil najít nějaké mírové kompromisní řešení. Spojené státy o tom však nechtěly slyšet a reakce byla velmi typická: Kam jdete?

Otázkou nebylo ani to, že by postoj SSSR nevyhovoval Spojeným státům. Bílý dům prostě nechápal, proč se Kreml do tohoto příběhu vůbec vměšuje, když země ztratila svůj status, praská ve švech a není na ní, aby Spojeným státům vysvětlovala, jakou politiku mají vůči Iráku uplatňovat. Připomínám, že Spojené státy vybudovaly koalici proti Saddámu Husajnovi s tradičními sovětskými klienty, jako je Sýrie, a sovětská pozice nebyla pro nikoho ani v nejmenším významná.

Putin jako voják ale věděl, že vše, co se ve světě odehrává, je spojené se zradou, a že takové bezmocnosti je třeba se v budoucnu vyhnout. Proto první dekrety, které přijal, jsou poznamenány restitucemi, militarismem a kontrolou. Prvním dekretem zaručil Jelcinovi svobodu od trestního stíhání. Poté opustil vojenskou doktrínu, která počítala se zřeknutím se prvního úderu. Od té doby by také mělo být možné nasadit armádu proaktivně, když byly vyčerpány jiné prostředky řešení konfliktů nebo se staly neúčinnými. Záložníci museli znovu provádět záložní cvičení, museli rozebírat, čistit a znovu skládat kalašnikovy. Pokud vím, čtyřiceti vysoce postaveným úředníkům bylo uděleno právo utajovat informace. Měsíc po inauguraci byl vojenský rozpočet navýšen o 50 procent. Proč se o tom všem minulém zmiňuji?

Protože Rusko stálo před velmi jednoduchou volbou: buď tvrdý postup, nebo úplné zřeknutí se své suverénní role nejen v mezinárodních vztazích, ale i v domácí politice. Teprve když Rusko čelilo obrovskému tlaku, jak z hlediska své zahraniční politiky, tak i domácího pořádku, bylo nuceno učinit obtížné rozhodnutí: konfrontovat Západ. Rozhodnutí bylo opravdu těžké, protože ekonomické možnosti západního světa byly nesrovnatelné s těmi ruskými. A bylo by lehkovážné od samotného Ruska, kdyby o takovou konfrontaci usilovalo.

Potopení ponorky Kursk v ruském Barentsově moři bylo pro Putina v prvním roce jeho působení v úřadu další katastrofou. Více než dva dny námořníci vysílali zoufalé SOS signály, aniž by dostali jakoukoli odpověď. Putin na dovolené na Krymu odmítl nabídku pomoci ze zahraničí. Udělal jsem správnou věc, řekl médiím po dlouhém mlčení v Jaltě. Zapojení laiků z jiných oborů nebo přítomnost vysoce postavených úředníků v oblasti katastrofy by nepomohla, ale spíše by práci zbrzdila. Každý by měl zůstat na svém místě.

Další zkušenosti z válek v Čečenské republice, s Gruzií a nepředstavitelné pro normálního člověka aktivity Západem financovaných NGO v Rusku, penetrace všech státních médií, Centrální banky a strategicky důležitých podniků, které se do dnes neosvobodily od zrádců, sabotérů ve formě tzv. páté a šesté kolony, formovaly charakter prezidenta, kterému je vlastní profesionální loajalita. Proto modifikace strategie a taktiky boje s vnitřními a vnějšími nepřáteli, včetně speciální vojenské operace určují obsah závěrečné části svého poslání:

Jsme jedna velká rodina, jsme spolu, a proto budeme dělat vše tak, jak chceme, plánujeme a sníme!

Rozhodnutí ke konfrontaci se Západem se stalo nevyhnutelným, když Rusko stálo před volbou mezi konfrontací a podrobením se, a sami mocní u moci v Rusku došli k přesvědčení, že se jedná o antropologickou válku na desetiletí. Pro snazší porozumění, co mám na mysli a proč se jedná o antropologickou válku, zmíním se krátce o hegemonii a transformaci státních zájmů Spojených států a nebudu se dnes z prostorových a jiných důvodů zabývat rolí Velké Británie. Ta čas od času budí dojem, že jedná jako pes baskervillský, který vede i Spojené státy do pekla.

Doporučuji přečíst si román, který vyšel na pokračování v magazínu Strand v letech 1901 – 1902 po delší pauze, kdy spisovatel oznámil, že Holmesovy příběhy již psát nebude, neboť ho vyčerpávaly a odváděly od pro něj skutečně podstatné tvorby, a doporučuji srovnat si příběh s postupy Britů nejenom na Ukrajině, ale i v české kotlině a jinde, včetně Blízkého Východu. Podobně mne odvádějí od práce na knize účasti na sympoziích, dotazy čtenářů, přátel, tzv. přátel a Bůh ví, koho ještě, kteří se ptají na cenu hegemonie a přejí si znát můj názor na dění a budoucnost. Přesto všem děkuji za odvádění od práce na knize - 77, a ničeho nelituji, protože odvádění nedovoluje rezavět mému mozku. I proto si dovoluji tvrdit, že debata o ceně hegemonie teprve začíná.

Indikuje to skutečnost, že ve Spojených státech lidé, kteří nebyli pozváni před rokem, začali publikovat a jsou zváni do televize. I v americkém Kongresu lze zhlédnou první vlaštovky diskuse. Nic podobného nevidím v EU, tím méně v české kotlině. A to i přesto, že Putinův projev nutí západní politiky se zbytkem rozumu začít přemýšlet nejenom o ceně hegemonie, ale i přehodnocení priorit zahraniční politiky, včetně americké, a vytvoření hierarchie státních zájmů. Proces se může zrychlit, pokud dojde k plánovaným volbám v USA a pokud prezidentské volby vyhraje senior Trump.

Státní zájmy a proces jejich formování

Jednání státu na mezinárodní scéně vždy podléhá určitým zákonům, i když je před vnějším pozorovatelem, tj. občany, skryto. Teorie mezinárodních vztahů nabízí několik pohledů na státní zájmy a proces formování těchto zájmů, ale všechny se shodují na jednom: státní zájmy odpovídají potřebám státu pro ekonomické přežití a bezpečnost tváří v tvář vnějším hrozbám.

Doktrína státních zájmů, která se zformovala v amerických akademických kruzích, se rozšířila po celém světě, včetně Ruska. Zvláštnosti vývoje státních zájmů a jejich vnímání tvoří základ historického konfliktu mezi USA, potažmo Západem, včetně Velké Británie a Ruskem.

Faktem je, že v americkém establishmentu po skončení studené války převládl názor, podle kterého není nutné hierarchii zájmů rozvíjet, natož ji dodržovat. Téměř všichni američtí prezidenti byli zahraničněpolitičtí realisté. To platilo zejména o prvním prezidentovi Georgi Washingtonovi. Ten ve svém poselství na rozloučenou vyzval Kongres nastolit harmonické vztahy se všemi národy a k obchodní politice založené na principech rovnosti a nestrannosti. Zmíněné tvořilo základ amerického zahraničněpolitického realismu. Nevím proč současná diplomatická a vládní garda v EK a členských státech EU nevyužije zmíněné příležitosti.

Po druhé světové válce se Spojené státy poprvé staly globální velmocí. A administrativa prezidenta Trumana se rozhodla zadržet komunismus, zabránit šíření vlivu Sovětského svazu a komunistické Číny. Ale stále to byla doktrína odstrašování, nikoli doktrína osvobození, a neexistovala představa, že by Spojené státy měly vnucovat svůj systém světu. Jako podpora ale stála Fultonská řeč bývalého britského premiéra Churchilla (5. března 1946) na univerzitě Westminster College ve Fultonu, u příležitosti udělení čestného doktorátu.

Skutečný název tohoto proslovu je Sinews of Peace (Opory míru). Vyzval v něm k úzké spolupráci USA a Velké Británie (užil později zlidovělý termín speciální vztahy) a kritizoval Sovětský svaz za politiku vůči zemím východní Evropy, které připadly do jeho sféry vlivu.

V tomto kontextu se postupně začala používat mnohem širší definice amerických národních zájmů: tvrdilo se, že se vyžaduje nejen ochrana Spojených států a jejich spojenců, odstrašení potenciálního protivníka, ale také udržení a posílení systému globální dominance Spojených států. V procesu transformace státních zájmů USA neokonzervativci hráli velkou, možná klíčovou roli. Byli a jsou to přímí dědici trockistů. Stejně jako trockisté nevěřili, že socialismus lze vybudovat v jedné zemi, tak i neokonzervativci věřili, že je nemožné udržet systém volného trhu a pluralitní demokracie nejen v jedné zemi, ale dokonce i na jediném kolektivním Západě.

Panovalo přesvědčení, že nové Rusko je závislé na americké ekonomické pomoci a požádalo o vstup do systému amerických aliancí. Z toho se dospělo k závěru, že vojenský konflikt mezi Ruskem a Spojenými státy je nemožný. A pokud je takový konflikt nemožný, pak na ruském jaderném arzenálu nezáleží. Proto se začaly jevit jako životně důležité naprosto všechny zájmy, včetně šíření západního modelu života do všech zemí světa, včetně Ruska. Proč? Protože je to stále velká země s velkými zdroji, s velkou armádou a ano, stále velkým jaderným arzenálem.

Následky pokusů o obnovu suverenity Ruska

Jakékoli pokusy ze strany Ruska říci, že má zvláštní postavení, začaly vyvolávat ostrý protest ze strany Spojených států, které navíc vycházely z předpokladu, že spojenci pochopí, že jejich přátelství s USA nebude rovnocenné, že budou uznávat, a dokonce vítat americkou nadvládu. Tento názor přetrval až do nultých let. Ale od vojenského konfliktu mezi Ruskem a Gruzií v roce 2008 se to vše postupně stalo minulostí. Dnes snad jenom v Praze pomatení věří v rovnocenné přátelství s hegemonem v odcházení a jeho pomoc v nouzi.

Například v roce 2003, kdy došlo k americké intervenci v Iráku, mnoho zemí intervenci nepodpořilo. Ale jen velmi málo z nich bylo připraveno postavit se Spojeným státům v této otázce. Rusko nepodporovalo USA v Iráku, protože mělo na situaci v Iráku jiný názor. Jak se to ve výsledku projevilo? Rusko nevyužilo této situace proti Spojeným státům, nezasáhlo do vojenské kampaně v Iráku, a nevytvořilo žádnou mezinárodní koalici proti Spojeným státům.

Jinými slovy, Rusko bylo rozhodnuto nejít ve stopách americké zahraniční politiky, ale také se jí nestavět. V podstatě a z hlediska ruského pojetí morálky, Rusko zradilo především samo sebe. Co následovalo nepotřebuje komentáře. Protože zvyk je přirozenost a v psychologickém smyslu zvyk usnadňuje výkon, odstraňuje proces stálého rozhodování a volby mezi různými alternativami (protože při vykonávání zvykových činností hraje značnou roli podvědomá, často ritualizovaná složka), zvyk někdy odklání bezprostřední účel a stává se jakoby samoúčelným, většinou při tom plnící zástupnou roli. Účelovost zvykového chování nemusí být vázána na individuum, ale i na instituci, i když v pozadí této vazby je obecný konsensus s touto účelovostí. Proto to, s čím bylo Rusko nuceno a muselo počítat, bylo pro mnohé krátkozraké politiky a nevědoucí občany nečekané.

Hierarchie národních zájmů

Národní zájmy lze posuzovat, hodnotit a rozdělit na základní, druhotné a žádoucí, abychom si mohli vybrat, zda si to můžeme dovolit, nebo ne.

Když ale s příchodem prezidenta Baracka Obamy vznikl konflikt s novým, aktivnějším a sebevědomějším Ruskem, velmi rychle začal převládat názor, že pokud bude Rusku dovoleno řešit některé problémy mimo své hranice proti vůli Spojených států, vytvoří to hrozbu pro nový světový řád. Obrana světového řádu, který vznikl bez velkého úsilí Spojených států, ale s pomocí zrady elit, začala být považována za samozřejmost a státní zájem Spojených států.

Kromě toho převládal názor, že v novém globálním světě země, které mají McDonald’s, KFC a Starbuck, už nebudou mezi sebou válčit. Takže například v případě Číny se očekávalo, že jakmile otevře své trhy, dojde v této zemi k posunu směrem k demokracii, a ve výsledku ji učiní přátelštější vůči Spojeným státům. Začal rychlý růst například monstra Alibaba, podle všech pravidel amerického kapitalismu bez duše, soucitu a sdílení, který dnes, podle osobního hodnocení, ohrožuje Čínu, představuje výzvu pro KS Číny a možnost kritizovat Čínu Západem.

Zároveň se dodnes nediskutuje v USA o tom, zda je globální dominance životně důležitým zájmem a zda USA nepotřebují upřednostňovat stejně důležité, ale realističtěji vymezené zájmy.

V kontextu státního zájmu připomínám, že koncept se začal objevovat v ruském politickém prostředí v době prezidenta Gorbačova a ministra zahraničí Ševardnadzeho. Byla to doba, kdy jsem odjel ze SSSR a kdy SSSR začal opouštět svou roli vůdce světového komunistického systému a koncept třídního boje na mezinárodní scéně. Sovětské úřady měly naprosto naivní očekávání, že by mohly ztratit svůj status velmoci, a dokonce obětovat svou suverenitu a nezávislou zahraniční politiku. Myslely si, že si udrží postoj ostatních účastníků mezinárodního procesu k sobě jako k velmoci. To bylo naprosto nerealistické, naivní a nezodpovědné očekávání. Ale nikdo, ani se vzdělaných přátel, nechtěl slyšet, co jsem tehdy říkal nebo napsal.

Doporučuji seznámit se s kapitolou knihy autora tohoto příspěvku, Souhlasu netřeba (2016) nazvanou Válka a mír ve 20. století v zrcadle historie (str. 59-71). Již samotná kapitola umožní pochopit mnohé, včetně mnou často používaného Nic nového pro vědoucí, co nás čeká, co nás nemine, nezměníme-li naše chování, myšlení a jazyk, a nepřejdeme-li k akceptování a realizaci organických reforem, které by měly nahradit dosavadní neorganické a s nimi spojené hlouposti.

Hlouposti a naivity využili chytře političtí realisté administrativy George H. W. Bushe, kteří si kladli otázky typu_: Co si můžeme ještě dovolit_? Co nás to bude stát? Možná, že neusilovali o globální hegemonii, ale byli pod tlakem kapitálu a připraveni jako administrace podnikat aktivní zahraničněpolitické akce tam, kde to skutečně vyhovovalo americkým zájmům, ve kterých kontrola nad produkcí ropy a nerostným bohatstvím nepochybně patřila ke klíčovým.

USA nabyly dojmu, že si mohou dovolit více, ba vše, protože nemusely myslet na reakci SSSR (a poté Ruska). Na americké zahraničněpolitické zájmy se začalo pohlížet šířeji i proto, že během prezidentství Jelcina panovalo mnoho iluzí o tématu všichni lidé jsou bratři a o tom, že všechny západní země budou vůči novému Rusku přátelské a začnou mu pomáhat.

Jevgenij Primakov, se kterým jsem měl možnost se několikrát setkat, měl jiný názor. Obecně však nemohl změnit politiku, protože centrem formování zahraniční politiky byl prezident. Ten měl jiný názor. Je pravda, že Jelcin se čas od času obořil a řekl, že je nemožné se takto chovat k Rusku, ale nebyl připraven konfrontovat prezidenta Clintona. Jelcin byl přesvědčen, že pro Rusko by bylo nesmírně obtížné obejít se bez americké pomoci. Toho využili Američané. Dvořili se všemi možnými způsoby, zkorumpovaná klika kolem Jelcina byla plně pod kontrolou CIA a Rusku byla poskytnuta pomoc mimo jiné miliardami dolarů od Mezinárodního měnového fondu, přestože podle rozumu a jakýchkoli objektivních kritérií na to Rusko nemělo právo.

Postsovětský přístup se začal měnit až po nástupu Vladimira Putina k moci. Lidé, kteří byli spojeni s Jelcinovou politikou uznání americké hegemonie, byli vytlačeni z vedoucích pozic. Protože velká část ruského zahraničněpolitického establishmentu již vyrostla pod globální dominancí USA, nejenom na úrovni mezinárodní bezpečnosti a světového obchodu, ale také na úrovni podpory odborné komunity prostřednictvím konferencí, stáží a grantů, významná část nové ruské mocenské elity nikdy neměla touhu jít do konfliktu se Spojenými státy, s Evropskou unií nebo s NATO, dokud tento konflikt nebyl přímo vnucen Rusku a prezidentovi Putinovi.

Životní a pracovní zkušenosti mi napovídají, že ruský stát jako celek, ani prezident Putin osobně nijak neusiloval o konflikt s kolektivním Západem. Připomínám, že Rusko na podzim roku 2013 neudělalo téměř nic, aby zabránilo vítězství Euromajdanu v Kyjevě. Toto chování označuji za další zradu Ruska na sobě samém a neomluvitelné ignorování lidského rozumu a historie.

Proto se Rusko dostalo do situace, ve které se ještě dnes nachází: Být, či ne být. Teprve když Rusko čelilo obrovskému tlaku, a to jak z hlediska své zahraniční politiky, tak z hlediska domácího pořádku, bylo nuceno učinit rozhodnutí konfrontovat Západ, i když ekonomické možnosti západního světa byly v době rozhodnutí nesrovnatelné s těmi ruskými. Dnes je situace kvalitativně jiná. Rusko z hospodářského pohledu je na tom lépe než USA a EU.

Poslání prezidenta Putina ze dne 29. února 2024 potvrdilo životaschopnost Ruska, existenci vize a řešení urgentních a rozvojových výzev. Proto poslání odpovídá duchu doby nové doby a duchu Ruska. NATO, USA, EU a nevědoucí občané, kteří dovolí dál pokračovat v cestě, kterou si vybrali volbami, nevyjdou z překvapení v budoucnosti a možná nebudou ani životaschopné.

Indikuje to předání dokumentu se jmény šéfredaktorce RT Margaritě Simonjanové. V audionahrávce soudruzi v uniformách (vysocí důstojníci Bundeswehru) diskutují o tom, _jak bombardova_t Krymský most, aby to nemělo následky pro Německo. Proto paní Zacharovová píše: Požadujeme od Německa vysvětlení. Oficiální Berlín je povinen je neprodleně poskytnout. Pokusy vyhnout se odpovědím na otázky budou považovány za přiznání viny. A Berlín mlčí.

Současně Paříž zvažuje, že umožní speciálním a dalším vojenským jednotkám překročit hranice na Ukrajinu. O nápadu francouzských úřadů informuje deník Le Monde. Jak zdůraznil účastník rozhovoru v publikaci, odpovídající opatření umožní Francii vytvořit pro Rusko strategické dilema. Myšlenka udělení práva překročit ukrajinskou hranici je podle něj v centru pozornosti Elysejského paláce. Le Monde poznamenává, že francouzské speciální jednotky mohou být zapojeny do obrany některých ukrajinských území. Otázka bez odpovědi: Kterých území?

Během týdne Ukrajina ztratila přes 2 600 vojáků, 23 tanků včetně amerických Abrams, 45 bojových obrněných vozidel, 83 vozidel a také 26 polních dělostřeleckých děl, informoval oficiální zástupce ruského MO. Po osvobození Avdijivky ruské ozbrojené síly osvobodily další tři osady (Lastočkino, Severnoje a Petrovskoje) a pokračovaly v postupu. Není divu, že dnes prezident Zelenskyj připustil možnost, že ozbrojené síly Ukrajiny ztratí kontrolu nad Charkovem, pokud se jim nepodaří zatlačit ruské jednotky.

Podle nejvyššího velitele britských ozbrojených sil admirála Sira Tonyho Radakina není země na prahu války s Ruskem, protože NATO, jehož je Británie součástí, má nad Ruskem jasnou vojenskou převahu. Řekl to na londýnské konferenci, kde také uvedl, že ruská vojenská slabost na Ukrajině představitele Západu překvapila. V případě, že by se Putin nějaké agrese vůči evropským členským státům dopustil, Británie by dle Radakina převzala roli v centru vojenské odpovědi. Pes baskervillský zaštěkal. Snad ho anglický král a pražští P&P&M uslyšeli.

A jak rychle se svět mění, indikuje divadlo v Londýně. Na dvou představeních hry Jeremyho O. Harrise Slave Play mají bílí návštěvníci zůstat doma nebo venku. Černí hosté by měli představení prožít bez bílého pohledu. Jaké to máme vyhlídky?! Souhlasu netřeba. 01. 03. 2024