Autor: Ladislav Šafránek | 2. 5. 2024
Evropou, USA a dalšími státy rezonují protesty, demonstrace a další iniciativy proti válce na Blízkém východě. Zajímavý je postupný přesun sympatií od Židovského státu k Palestinské minoritě. Je to docela pochopitelné především proto, že Palestina se představuje jako společenství slabší, okupované, bez vlastní identity. Její propaganda je zaměřena zejména na city ubohých, v palestinských podmínkách reálně však bez objektivní vypovídající hodnoty. Veřejné mínění, které bylo na počátku aktuálního konfliktu v konfrontaci se zavražděnými, zmučenými a unesenými stovkami nevinných lidí na veřejném koncertu bavících se převážně mladých lidí, a které spontánně odsoudilo nevídanou brutalitu vrahů z hnutí Hamás, se postupně v sympatiích a hodnocení brutální akce přelévalo na stranu útočníků doprovázeného proti izraelskými projevy nepostrádajícími recidivy prvků antisemitismu. Masakr židovských civilistů je odsouván do pozadí a do centra pozornosti se dostává humanitární krize v Gaze, pouze však jednostranně. Je snad něco humánního, omluvitelného na konání příslušníků Hamásu, kteří se skrývají ve sklepeních pod školami a nemocnicemi, mezi bezbrannými civilisty a při svých útocích si z nich dělají živé štíty. V minulosti tomu tak bylo například v posledních dnech 2. světové války jednotkami SS Na Pankráci, ve válce ve Vietnamu, v Jugoslávské Srebrenici. Na to má být lidstvo pyšné? Uvědomují si to postpubescenti a další pobíhající tzv. příznivci Palestiny?
Současná válka je proti předešlým zásadně odlišná. Současná operace Železné meče je daleko nejhorší a nejdelší. Nejde o střet armád států, nýbrž o konflikt zahájený teroristickým hnutím Hamás masakrem civilistů, který nemá svým rozsahem a brutalitou obdoby. Jsou si toho účastníci propalestinských demonstrací vědomi? Nebo vítězí ideologie nad realitou? Kšeft nad svobodou? Naftová pole nad olivami? Počet obětí útoku a jednání se zraněnými a unesenými, jakož i rozsah válčiště nemá žádný precedent a je kvalitativně novou tváří vzájemných krvavých konfliktů a válek. Uvědomují si účastníci protiizraelských demonstrací za koho bojují, koho podporují? Uvědomují si, že v očích příslušníků a podporovatelů Hamásu jsou nevěřícími, vůči nimž je jakékoli násilí dovoleno? Uvědomují si, že základním a jediným programem Hamásu je násilí? Jistě, ne každý Palestinec je přívrženec, sympatizant či bojovník Hamásu. Ale ve veřejném prostoru to vidět ani slyšet není. Palestinci jako celek většinově dávají přednost úkrytům v podzemních tunelech, nemocnicích, školách místo toho, aby požadovali mír a konec jakýchkoli vojenských a destrukčních aktivit. Zajímavé jsou v této souvislosti názory, stanoviska a konkrétní činy menšin, národnostních menšin beduínů, drúzú, ale také palestinské menšiny, zastoupené v Knesetu a dalších legitimních institucích resp. občanských aktivitách.
Odhaduje se, že jakoukoli formou je na struktury Hamásu napojeno až 70 % obyvatel Gazy. K hlasům zbývajících 30 % mírumilovných obyvatel se nepřihlíží? Můžeme shrnout, Na Blízkém Východě hoří nenávistný boj civilizací, ze strany Hamásu a např. teokratického Iránu cíleně a programově zaměřený na likvidaci Izraele jako státu. Promítají se v tom globální civilizační koncepty, faktický střet svobody a demokracie s náboženským tmářstvím, autoritářstvím a diktaturou. Stručně řečeno právě v absenci a potlačování občanské společnosti, v nedostatku tolerance ve většině entit Blízkého Východu tkví globální problém celého regionu. Mir je touha a tolerance. Vědí to bojovníci za práva Palestiny, resp. chtějí to vědět? Nestačí vyrazit do ulic a mluvit o demokracii. Nutná je také společenská infrastruktura, instituce občanské společnosti, jinak se Palestina z marasmu a destrukce nevymaní.
Připomeňme s, co je to Hamás? Militantní organizace islámských fundamentalistů založená v roce 1987. Jeho tradice sahá do 30. let a jeho název znamená jednak „horlivost“, jednak je zkratkou pro „islámské hnutí odporu“. Řídí se Chartou neměnnou od jejího přijetí roku 1988 dosud. Hamás sám sebe charakterizuje jako hnutí odporu přebírající své postoje z islámu. Právě na něm staví své myšlení, své interpretace a představy o existenci , životě a lidskosti. Podle Charty od islámu odvozuje své chování. Islámu podrobuje veškeré své jednání. Hamás je samostatným palestinským hnutím, které bojuje za to, aby každý čtverečný centimetr palestinské půdy byl označený Allahovým praporem. Hamás je universálním hnutím, jedním z článků v řetězu džihádu, zasvěcený boji proti sionistické expanzi. Podle článku 7 Charty čas nebude naplněný, dokud muslimové neporazí a nezabijí Židy. Je třeba něco dodávat? Podle článku 13 Charty je jakékoli mírové jednání, hledání kompromisu s Židy v rozporu s chápáním islámského hnutí odporu. Protože tzv. mírové řešení palestinské otázky znamená zříci se své víry, tedy reálně neexistuje. V závěru Charty Hamásu je zakotveno mezinárodní postavení hnutí prohlášením, že v kontextu boje proti světovému sionismu se pokládá za jeho avantgardu a předvoj.
Hamás dlouho odmítal dvou státní řešení konfliktu Izrael – Palestina a požadoval vytvoření čistě islámského palestinského státu na celém zemí Palestiny včetně Izraele. Až v roce 2008 vedení Hamásu prohlásilo, že by bylo ochotné „přijmout“ palestinský stát v hranicích z roku 1967 a nabídlo Izraeli dlouhodobé příměří. K tomu však především pro obstrukce a kumulaci nových požadavků ze strany vedení Palestinců nedošlo. Důležitým okamžikem sporu byl rok 2006, kdy v zatím posledních parlamentních volbách v pásmu Gazy a okupovaných územích západního břehu Jordánu zvítězil militantní Hamás nad do té doby vládnoucím Fatahem a s tím související změnou politiky vůči Izraeli. Hamás už v době první intifády uskutečňoval násilné útoky, nicméně jeho cíle byly primárně vojenské. Mnoho se změnilo v roce 1993, kdy vojenské křídlo Hamásu uskutečnilo proti izraelským civilním cílům množství sebevražedných útoků, které si vyžádaly stovky mrtvých a zraněných. Těžko lze nalézt faktickou a účinnou formu odsouzení vražd Židů ze strany propalestinských aktivistů, kteří dnes roní krokodýlí slzy nad zabitými obyvateli Gazy, aniž by zřetelně pojmenovali a odsoudili počátek, průběh a výsledky bezprecedentního útoku na bezbranné milovníky moderní hudby v kritickém dni 7. 10. 2023.
Dodejme, že Stát Izrael byl založen 14. května 1948 (za několik dní si připomeneme 76 let jeho moderní existence) na základě resoluce Valného shromáždění OSN č. 181, která rozdělovala Palestinu na židovskou a arabskou část v situaci, kdy se ukázalo, že soužití židovského a arabského obyvatelstva v jediném státě by přinášelo další eskalace nepřátelství. V Palestině měly vedle sebe židovský a arabský stát, okolí Jeruzaléma mělo být pod mezinárodním dohledem. Pro budoucí židovský stát bylo vyčleněno 56 % území (z toho asi 75 % tvořila poušť). Židé tento plán akceptovali, Palestinští Arabové nikoli a k vyhlášení samostatného státu palestinských Arabů nikdy nedošlo. Naopak několik hodin po vyhlášení nezávislosti byl tento nový stát všemi svými sousedy vojensky napaden. Neměli by se bojovníci za práva Palestinců nad tímto faktem zamyslet?
PS: při dokončování tohoto příspěvku přinesly zpravodajské agentury několik zajímavých a varovných informací z Německa. Na německých školách zuří náboženská válka. Ateistické a křesťanské děti jsou nuceny předstírat konversi k islámu, aby se vyhnuly násilí a šikaně Neuplyne den, aby nebyly hlášeny násilné útoky ve školách i na prostoru. Islám je jediné správné náboženství a v Německu by mělo být zavedeno právo šaríja. Může někdo zaručit, že se v dohledné době s podobnými případy nebudeme zabývati i my? Některé varovné signály, tentokrát ze strany Ukrajinců, již naším veřejným prostorem poletují.
Praha, 30. 4. 2024
