Autor: jan Klán | 18. 12. 2024
Zatímco ve středověku bylo pojetí pravdy často spojeno s dogmaty, v moderní době je pravda postavena na diskutování o nálezech a argumentech, vyjednávání interpretací a svobodě slova. Je až neuvěřitelné, že Ústavní soud ČR se údajně hlásí k blábolu o jednoznačné pravdě a propadl se tím o stovky let zpátky. „O jednoznačně prokázané historické pravdě se nepolemizuje a nevyjednává, ani když se ‚diskutéři‘ zahalují vznešeným pláštěm svobody slova,“ nachází se podle Novinky.cz v usnesení Ústavního soudu.
Usnesení nezbývá než z právního hlediska zatím respektovat, ale to neznamená, že s ním nelze polemizovat a nelze ho dále soudně řešit.
Historie je disciplína, která nám umožňuje pochopit minulost a lépe porozumět současnosti. Je to živá věda, která se neustále vyvíjí díky novým objevům, analýzám, argumentům a interpretacím. Není v ní nic jako jednoznačna pravda. Říci, že “historická pravda se nezpochybňuje” v sobě obsahuje dogmatizaci a potenciál manipulace, což může být nebezpečné pro svobodu projevu a pro historický výzkum.
Historie není pevně daná sbírka faktů, ale interpretace minulosti na základě dostupných důkazů a argumentů. Historikové pracují s dokumenty, nálezy, svědectvími a dalšími zdroji, aby vytvořili co nejvěrnější obraz událostí. Tento proces je ovšem vždy intersubjektivní, tedy vytvářený v procesu diskuse mezi lidmi, ovlivněný nejen dostupnými daty, ale i perspektivou, metodologií a dobovým společenským kontextem.
Pokud přijmeme tezi, že existuje jediná a nezpochybnitelná historická pravda, otevíráme dveře dogmatizaci. Kdo určuje, co je touto pravdou? Politici a soudci? Tyto mocenské struktury někdy zneužívají údajnou pravdu jako nástroj k cenzuře, legitimizaci své moci, k potlačení odlišných pohledů a kriminalizaci.
Příkladem zneužití údajné historické pravdy je totalitní propaganda v nacistickém Německu. Historické události byly překrucovány nebo zatajovány, aby vytvořily jednotný narativ (příběh), který se stal nedotknutelným. Ten, kdo se pokusil tento narativ zpochybnit, riskoval perzekuci. Podobné, i když ne tak vyhrocené tendence lze sledovat i v současnosti. Rigidní zákazy diskuse mohou vést k potlačení svobodné vědy, svobody projevu a rozvoje kritického myšlení.
Historikové mají odpovědnost interpretovat minulost co nejpřesněji, avšak bez předstírání, že existuje absolutní historická pravda, o níž se nepolemizuje. Historie by neměla být statickým monumentem, ale dynamickým procesem zkoumání a reinterpretace. Otevřená diskuse, nové přístupy a neustálé ověřování zdrojů jsou klíčové pro její věrohodnost. To by žádný soudce neměl popírat, pokud chce zůstat soudcem a nezměnit se v represivního dogmatika.
Demokratická veřejnost by měla být kritická k jakémukoliv narativu, který se prezentuje jako jediný správný. Schopnost klást otázky a zpochybňovat přijaté názory je základem demokratické společnosti. Bez ní se snadno staneme oběťmi manipulací a represe. Místo údajné absolutní pravdy potřebujeme otevřenost, kritické myšlení a prostor pro seriózní diskusi.
