Autor: Naše pravda | 7. 2. 2025
Známý bezpečnostní expert, signatář Charty 77 a jeden z mluvčích Společenství PRAK (Proti Represi a Kriminalizaci) Jan Schneider se na serverech První zprávy a Regionální novinky odvážně obul do usnesení Ústavního soudu z 22. října loňského roku, které zamítlo stížnost Josefa Skály, Vladimíra Kapala (zemřel v roce 2024) a Spolku Svobodné rádio proti rozsudkům nalézacího, odvolacího i Nejvyššího soudu k 8 měsícům odnětí svobody s podmíněným odkladem na 18 měsíců. Potkalo je to, jak Naše pravda informovala opakovaně, za diskusní rozhlasový pořad z 2. 7. 2020 o tzv. katyňském masakru. Jeho publiku nabídli nová zjištění špičkových historiků a soudních znalců, zpochybňující dnes dominantní verzi o »nezvratně prokázané vině« Sovětského svazu. Soudy však všechny jejich důkazy odmítly projednat. Nevyhověly ani jejich žádosti předvolat zahraniční experty, dokládající alternativní výklad zločinu, ani autory českých odborných posudků, jež hodlal Josef Skála konfrontovat přímo v soudní síni. I Ústavní soud naopak shledal, že »předmětem trestního řízení nebylo prokázat, jak ke katyňskému masakru došlo a kdo jej spáchal«, a argumenty uváděné v inkriminované relaci prohlásil za »tvrzení, která odporují jednoznačným historickým zjištěním«.
Zlomocná slovní siláž Jan Schneider dal svému článku titulek »Protiústavní soud«. Verdikt ÚS označil za »ledabylou, ale zlomocnou slovní siláž«. Jako signatář Charty 77, jež před listopadem 1989 kritizovala neexistenci Ústavního soudu, připomněl, že ovšem »tehdy nikdo netušil, jak až neústavní může být činnost takzvaného Ústavního soudu«. Omezení ústavního práva na obhajobu je podle něj »naprosto mimo jakékoliv souřadnice právního státu«.
Ve shodě s obžalovanými, kteří se na něj marně odvolávali, Schneider připomíná čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Podle něj, jak dokládá, mohou být svoboda projevu, vyhledávání a šíření informací »omezeny pouze zákonem za následujících podmínek: jde-li o ochranu práv a svobod jiných (což nebyl tento případ), bezpečnost státu (což nebyl tento případ), veřejnou bezpečnost (což nebyl tento případ), ochranu veřejného zdraví a mravnosti (to také nebyl tento případ). Na nic z toho se soudy ani nepokusily odkázat – odsouzení pouze měli tu smělost cosi zpochybňovat, což však v civilizovaném světě platí naopak za ctnost«. Zmíněné svobody a práva, zdůrazňuje autor, »tedy v žádném případě nelze omezit ani svévolným výkladem soudu, ani kdyby z toho chtěl udělat věroučné dogma«.
Senát ÚS dokonce rozhodl, že v pořadu šlo o »vědomé rozšiřování nepravd, a nikoli o snahu nalézt objektivní pravdu, jak tvrdili stěžovatelé«. Schneider to komentuje pod mezititulkem »Urválek stále živý«. A píše, že Ústavní soud tak »zcela toleruje urválkovské manýry zmíněných soudů, které subjektivní stránku údajného trestného činu obviněných ´dokázaly´ nikoli z jejich výroků, ale svou – obviněným podsunutou – interpretací (´obžalovaný sice řekl pouze toto, nicméně tím myslel tamto a za to se odsuzuje…´)«. (mh)
Více: Naše pravda v pdf
